Čedičové ostrovy

Endemická fauna je největším lákadlem pro ty, kteří neváhají investovat  hodně peněz a ostrovy navštíví.

Galápago znamená mořskou želvu - souostroví znamená tedy něco jako želví ostrovy, na některých ekvádorských mapách najdeme pojmenování ostrovů Arcipiélago de Colón, ačkoli Kolumbus na ostrovech nestrávil ani vteřinu.

Podnebí Přestože leží Galapágy na rovníku, poněkud paradoxně není podnebí nikterak tropické. Vzrostlé stromy a hustou vegetaci naleznete pouze v centrálních částech větších ostrovů. Na pobřeží uvidíte vyprahlou krajinu s kaktusy a suchým křovím. Prší tu pouze od prosince do března. Podnebí celé ostrovní skupiny určuje z jihovýchodu proudící chladný Hunboldtův proud. Přináší chladný vzduch, který proudí od moře k pevnině, tam se otepluje a odnímá vodu místo aby ji přinášel, proto na ostrovech neprší a země vysychá. Jen v prosinci až březnu se ostrovů dotýká teplý mořský proud El Niňo od severozápadu a setkává se tam s Humboldtovým proudem. Přináší déšť a pobřežní krajina se nakrátko pokryje svěží zelení.

Přes ostrovy vanou pasátové větry od jihu a jihovýchodu. Přinášejí srážkovou vodu, a proto jsou na ostrovech návětrné svahy jižní vlhčí. Denní rozdíly teplot jsou zde na rovníku malé (8 - 10° C). Od prosince do června jsou denní teploty okolo 30° C, v chladné sezóně klesá denní teplota asi o 10° C. Teplé období přináší vlhkost vzduchu a srážky, v chladnější části roku bývá obloha zatažená, na ostrovech sedí mlhy, ale neprší. Srážky se rok od roku značně liší, kolísají mezi 300 až 1 500 mm za rok.

Geologie První ostrůvky Galapág, kterých je v současnosti více jak 40, se objevily jako vyvřeliny čedičové lávy při podmořských erupcích asi před třemi až pěti miliony let, což je z pohledu geologa celkem nedávno. Více jak 98 % všech hornin tvoří čediče (odborně (tholeiitové bazalty). Nejstarší horniny, 3,2 miliónu let, jsou z ostrova Espaňola.

Horká láva a vyvřeliny se začaly objevovat nejdříve na mořském dně a teprve po čase se ostrůvky začaly objevovat nad hladinou. A protože byl přínos sopečné hmoty o mnoho větší, než stačilo moře erozní činností odnášet, zůstaly nám tu dodnes ostrovy. Ačkoli většina sopečných oblastí leží v místě styku litosférických desek, v případě Galapág tomu tak není. Souostroví leží nad jedním z takzvaných horkých míst v astenosféře způsobující vulkanizmus. Galapágy patří mezi vulkanicky nejaktivnější oblasti oceánů na Zemi. Od doby objevení Galapág před téměř pěti sty lety bylo zaznamenáno více jak padesát erupcí. Mezi poslední patří ta na ostrově Fernandina v roce 1995 a na Cerro Azul na ostrově Isabela v říjnu 1998.

Erupce sopek na ostrovech nejsou nikterak mohutné, většinou mají podobu klidných výlevů lávy (provazové lávy - pahoehoe), nikoli hrozivých výbuchů horkých plynů a kamení. Z toho důvodu zde nenajdete žádné mohutné kužele, ale jen mírně vystouplé kopce, náznaky erodovaných kalder. Láva je zde dost viskózní, proto teče na velké vzdálenosti a ostrovy se neustále rozšiřují.

Historie První návštěvníci ostrova přišli zcela nedobrovolně. Biskup Tómas de Berlanga vyplul v únoru 1535 z Panamy směrem k Peru. Loď byla však nemilosrdně hnána na širé moře a až 10. března objevili nehostinný ostrov – jeden ze souostroví Galapág. Právě jemu vděčíme za první zprávu o krotkých želvách, ještěrech a ptácích.

Názvu Galapagos, Želví ostrovy, užil poprvé vlámský kartograf Abraham Ortelius v roce 1574. Ostrovy se později staly lákadlem pro lupiče, kteří zde nacházeli klidný opěrný bod. Své hnízdo pro dělení kořisti tu mělo hned několik pirátů zvučných jmen.

Vůbec nejslavnějším návštěvníkem Galapág byl Charles Darwin. Navštívil v září a říjnu 1835 sice jen čtyři ostrovy, zato zde nasbíral velké množství rostlin a provedl rozsáhlá pozorování zvířat a jejich vývoje. Právě zde přišel na jeden ze svých nejpřevratnějších objevů - tzv. "adaptivní radiaci", tedy evoluční proces vzniku nových druhů z jednoho předka. Tuto svou teorii založil částečně i na pozorování třinácti druhů galapážských pěnkav. Každá měla jiný zobák, který se hodil na konzumaci odlišné stravy. Například pěnkava zemní má silný zobák uzpůsobený na louskání tvrdých semínek, pěnkava kaktusová prozkoumává květy kaktusu pomocí svého dlouhého špičatého zobáku. Tyto Darwinovy pěnkavy představují asi nejznámější žijící důkaz jeho evoluční teorie, publikované v knize „O vývoji druhů“ roku 1859. Darwin svým bádáním vzbudil velký zájem o celé souostroví. V jeho stopách pak přicházela řada vědeckých expedic.

Galapágy byly oficiálně anektovány Ekvádorem roku 1832. V té době zřídila vláda první kolonii na ostrově Isla Santa María. Několik společností se pokusilo - obvykle neúspěšně - ostrovy kolonizovat a využít je pro rybolov, chytání želv a těžbu soli. Stálých osadníků bylo však velmi málo. V extrémních podmínkách bylo těžké přežít. Za druhé světové války tu vznikla americká vojenská základna a letiště na ochranu Panamského průplavu. Masové osídlení začalo až v šedesátých letech s turistickým boomem.

Fauna a flora Když se Galapágy vulkanickou činností zrodily z oceánu, neexistoval na nich žádný život. Nikdy nebyly spojené s pevninou, a tak se sem předchůdci veškeré zdejší fauny a flóry museli dostat z jiné části světa a při tom překonat minimálně tisíc kilometrů. Vědci jsou fascinováni zvláštní nevyvážeností v zastoupení různých druhů rostlin a zvířat na ostrovech. Na ostrovech žije mnoho druhů plazů, ale žádní obojživelníci, velké množství ptáků, ale žádní savci. Z rostlin chybí palmy a jehličnany a určité druhy kapradin, které mají pro transport velká a těžká semena. Jsou dva způsoby, jak se organismy mohly na ostrovy dostat, po moři nebo vzduchem.

Předpokládá se, že předchůdci dnešních suchozemských druhů připluli přes oceán na vyplavených pralesních velikánech – padlé stromy z oblasti Střední Ameriky. Takto lze vysvětlit, že ostrovy obsadili především odolní plazi, pro něž nebyla minimálně dvoutýdenní plavba slaným oceánem takovým problémem jako pro savce. V případě leteckého mostu posloužilo kromě větru především ptactvo, které s sebou přineslo semínka. Zdařilý přenos každého jednotlivého druhu byl vždy dílem velké náhody. Vzhledem k tomu, že na ostrovech existujících pět až deset milionů let, je nyní necelých čtyři sta rostlinných druhů, připadá na uchycení každého nového druhu v průměru osm až deset tisíc let. Galapágy jsou sice ve srovnání s pevninou chudé na počet druhů zvířat a rostlin, ale vzhledem k jejich izolovanosti a mládí jde o pestrost téměř zázračnou.

ZDROJ: www.cotopaxi.cz, kráceno