Nejkrásnější pohled na svět je jednom jeden, z koňského hřbetu

Cestování prožívá ohromný rozvoj. Jsme cestovateli ve vlastní zemi, v katalozích hledáme nová a dosud nepoznaná místa po celém světě, ale také se stále častěji vracíme do naší krásné přírody, poznáváme českou kotlinu na kolech, pěšky, na kolečkových bruslích nebo na koňském hřbetě. Ústecký kraj je protkán nebývale rozsáhlou sítí turisticky značených cest, cyklostezek a objevily se i hippostezky, tedy trasa vhodná pro klidnou jízdu na koních.
Už od roku 1999 jsou manželé Antonín a Helena Terberovi majiteli bývalé rozsáhlé hospodářské usedlosti v Liběšicích na Litoměřicku, kterou postupně rekonstruují a využívají i pro svoji velkou lásku - koně. Začínali skromně, jeden kůň a malý poník, vyjížďky po okolí, krmení, hřebelcování; jejich rodině to ke štěstí bohatě stačilo. Jenže postupně se přidávali další milovníci jezdectví; tu se chtěli alespoň kousek projet, jindy se chvíli o koníčka postarat, jiní už přišli přímo s prosbou o ustájení vlastního koně. A tak manželům Terberovým práce přibývala, stáje se plnily a celá velká rodina včetně čtyř dcer má po zaměstnání či po škole, o víkendech a prázdninách o práci postaráno. Dnes tu mají kromě jednoho vlastního koně a tří poníků i šest koní jiných majitelů.
Na vyjížďky na koních se nejlépe hodí podzim, potom zima, jaro a také léto. Letos, příští rok, napřesrok a potom pořád dál. Koňský hřbet se pod vámi může jen tak lehce vlnit při pomalém kráčení, zažít můžete i klus a adrenalinu si samozřejmě nejvíce užijete při cvalu. Antonín Terber - jinak radní Ústeckého kraje a nově i zastupitel obce Liběšice - je uznávaným mezinárodním rozhodčím FEI (Fédération Equestre Internationale) zatím s jednou hvězdou, příští rok by už mohly být dvě. Říká: "Naši koně umějí všechny chody, u každého se ale rychle zjistí, co mu nejvíce vyhovuje. Třeba arabští plnokrevníci rádi cválají, i když samozřejmě do kopce a hlavně při vytrvalostním ježdění je lepší jenom klusat. A protože u nás jezdí začátečníci i ti pokročilejší, musí se i koníčci kvalitám jezdců přizpůsobit." U Terberů soutěží ve vytrvalostních závodech paní Helena (letošní mistryně republiky), zkoušky bude mít příští rok i dcera Tereza a přeborníkem rodiny je nejstarší Markéta - třeba letos získala v juniorech titul mistryně ČR ve vytrvalostních soutěžích a v Evropě, i když v moravském Zábřehu n. M., byla čtvrtá.
Rodinná farma Terberů je v Liběšicích otevřená pro všechny. Jezdí sem milovníci koní jen tak na krátké projížďky, společně se zúčastňují třeba Hubertových jízd na ukončení sezón a nedávno byli v Čeřeništi na orientační soutěži spojené i s plněním nejrůznějších úkolů a odpověďmi na otázky z přírody či světa koní. Při tréninku na vytrvalostní jízdy absolvují za den i padesát kilometrů v krásné přírodě mezi Litoměřicemi a Úštěkem, při soutěžích až 160 km, a to je už třeba dvanáct hodin v sedle. Jen v téhle části Ústeckého kraje je vedle jezdeckého sdružení "LiKoLi", kam patří Terberovi (LItoměřice - Kotelice - LIběšice), třeba i jezdecká škola "Kamenná stáj" ing. Zuzany Pešoutové z Čeřeniště či farma "Zababeč" od Třebušína, jíž vlastní ing. Dagmar Voštová. Zajišťuje agroturistiku, výuku jízdy na koni, nabízí ubytování i stravování a další služby kolem koní. A středem všeho konání jezdců, milovníků koní a majitelů stájí či farem je ušlechtilost koní, netradiční sport, relaxace, příroda a také ochrana životního prostředí; zplodiny koní jsou totiž jednoznačně ekologické.
Až vás přepadne touha projet se na koni, až budete hledat místa, kde si vlastního koníčka ustájíte nebo se budete chtít v přírodě jen tak pokochat pohledem na skupinu spokojených jezdců a koní, navštivte Polabskou jezdeckou stezku, která se vine třemi regiony Ústeckého kraje - Litoměřickem, Ústeckem a Děčínskem. Jezdecké sdružení Likoli pro ni vloni vydalo perfektní mapku, průvodce a informátora o všech jejích zajímavostech, jezdeckých klubech, jízdárnách, podkovářských službách, prodejnách jezdeckých potřeb či o přepravě koní. A pokud neznáte jezdecký pozdrav, stačí se poblíž zmiňované jezdecké stezky jen zastavit, malinko se pod podzimní oblohou zasnít a potom se už jenom dívat.