Česká antarktická výprava na ostrov James Ross

Letos byla otevřena první česká vědecká  stanice v Antarktidě. Nese jméno po zakladateli genetiky, Johannu Gregoru Mendelovi. Naše republika se tak stala stálým členem států antarktické úmluvy a získala hlas při rozhodování o aktivitách v antarktickém prostoru.

Expedice začala vlastně již loni o Vánočních svátcích. Hlavní část skupiny odlétala 26.12. z vídeňského letiště do chilského Punta Arenas, ze kterého jsme se pak všichni přesunuli najatým autobusem do Argentinského Rio Gallegos, kde je argentinská letecká základna.

Přeprava lidí a materiálu do Antarktidy je časově poměrně nejistá operace. Pokud je slušné počasí, může přesun z amerického kontinentu až na naši stanici trvat kolem 8 hodin, počasí ovšem velice často slušné nebývá. Proto jsme na vhodné podmínky čekali až do 10. ledna. Nad americkým kontinentem může být (a také bylo) krásné počasí, kdežto nad argentinskou základnou Marambio se často povaluje nízká oblačnost, která znemožňuje přistání jak vojenskému přepravnímu letounu Herkules, tak i helikoptérám, které dále zajišťují přepravu ze stanice do terénu. Dva týdny po našem příletu do Jižní Ameriky jsme se tedy konečně dostali do Antarktidy. Vše proběhlo velice náhle. Několikrát před samotným odletem jsme dostali informaci o termínu odletu, sbalili jsme se a čekali na let, který byl poté zrušen. V den "D" a hodinu "H" jsme na další pokus měli čas jen několik hodin. Odlet proběhl kolem 23 hodiny a po 4 hodinách jsme bez problému přistáli na Marambiu. Stačili jsme se nasnídat (bylo něco kolem 4 hodin ráno), trochu poklimbat po probděné noci (v Herkulovi se člověk moc nevyspí) a už jsme letěli vrtulníkem na "Mendela". První skupina čtyř lidí měla za úkol vyložení prvního carga a otevření stanice. Po dvou hodinách přiletěli i ostatní členové výpravy.

První dva dny se všichni podíleli na "rozběhnutí" stanice. Hlavní úkol, zásobování vodou, spočíval na technickém vedoucím stanice ing. Suchánkovi. Jak se ukázalo, opatřit dostatek vody znamenalo sledovat stále počasí, a to i v noci, a naplnit rezervoáry, pokud v potoce tekla čistá voda.

Po zprovoznění stanice začal každý naplňovat svůj odborný program. V této sezóně zde působili biologové, geologové, a fyzičtí geografové, zastoupeni klimatology, biogeografkou a geomorfologem. Ihned se začaly využívat slunné dny bez sněhové pokrývky, kdy se dalo plnohodnotně pracovat v terénu.

V letošní sezóně se pro urychlení pohybu v terénu a přepravě nákladů a vzorku začal  poprvé používat gumový motorový člun zodiac. V případě dobrých ledových podmínek v průlivu se dřívější celodenní pochod změnil v příjemnou dvouhodinovou projížďku. Zodiac využívali hlavně geologové z České geologické služby, kteří provádějí geologické mapování v oblasti severní části ostrova Jamese Rosse a i na přilehlých ostrovech, kam by se bez člunu mohli dostat pouze draze zaplaceným vrtulníkem. Množství a rozložení ledu v průlivu (stanice leží na břehu průlivu Prince Gustava) se však mění doslova každou minutou. Proto se často stávalo, že i když plavba jedním směrem byla bez jakýchkoli problémů, návrat o půl hodiny později už znamenal hledání úzkých pruhů volné vody mezi ledovou tříští. Někdy se dostalo i na pádlování a odstrkování ledových úlomků, aby mohl zodiak proplout na další pás volné vody. I přes taková zdržení znamenalo využití člunu výraznou úsporu času. Většinou jsme se však pohybovali po terénu pěšky. Některé expedice využívají terénních čtyřkolek, které za sebou však zanechávají hluboké stopy, které jsou dobře patrné i po několika letech. Naše stanice a její pracovníci se ale snaží ovlivňovat své okolí co nejméně. Navíc se fyzička nabytá každodenním pohybem v terénu hodí při delších přechodech s plnou polní.

Výzkum v přímořské Antarktidě je často orientován na odledněné oblasti, které často tvoří poměrně rozsáhlá území. Terén má horský charakter se suťovými poli, skalními stěnami a vrcholovými plošinami. Rozdíl je v nadmořských výškách. Stanice leží asi 15 m nad hladinou moře, ale při práci na vrcholových mesetách je nutné překonat na vzdálenost 2 km převýšení 400 m. Nejvyšší bod ostrova je však mnohem výš. Je to ledovcem pokrytý vrchol vulkánu Mount Haddington (přibližně 1600 m n. m.), který je ale od stanice vzdálen okolo 50 km.

Do terénu se vychází kolem deváté hodiny po snídani, která je v 8 hodin a připravují ji dva členové expedice konající službu v kuchyni celý den. Pokud to podmínky dovolí a charakter práce vyžaduje, zůstává se v terénu celý den. Jednoduchý oběd si pak každý bere s sebou. Na stanici se vaří pouze malý oběd a pořádné jídlo se připravuje až večer, kdy se všichni sejdou.

Poměrně velká rozloha odledněného území vyžaduje, aby se na vzdálených lokalitách setrvávalo i několik dní ve stanech. Letos nám počasí, alespoň v prvních dnech, rozhodně přálo a při prvním pobytu v takovém "kempu" jsme zažívali neuvěřitelných devět dní teplého slunečného a BEZVĚTRNÉHO počasí. Taková doba dobrého počasí je v Antarktidě zcela výjimečná. Většinou se počasí střídá asi po dvou až třech dnech a změna může přijít velice náhle. Když nás pak ke konci pobytu zastihla sněhová bouře v kempu asi 20 km od stanice, leželi jsme ve stanu tři dny. Dohlednost je za takových podmínek vlivem hnaného sněhu minimální a odejít na více než několik desítek metrů od stanu může být poměrně nebezpečné.

Počasí může tímto způsobem zkrátit dobu použitelnou pro práci v terénu až na polovinu.

Za špatného počasí se pak zpracovávají získaná data, geologové třídí a popisují vzorky hornin,   biologové v laboratoři provádějí svá měření, klimatologové nastavují a připravují další měřící techniku pro instalaci v terénu. Podle takové šablony probíhal celý pobyt až do 25. února, kdy jsme měli být připraveni na přelet vrtulníky na argentinskou stanici. Každý den jsme byli v rádiovém spojení a každý den jsme se dozvídali, že dnes ještě ne. Stanice byla již připravena na opuštění, což znamená, že veškeré potrubí bylo vypuštěno, vše vyčištěno a utěsněno. Vodu jsme už museli vozit z potoka v kanistrech, na záchod se chodilo na latrínu, ke které se ale nejdřív musel vykopat tunel v třímetrové vrstvě sněhu. V tomto stavu pohotovosti jsme zůstali až do 7.března. V půl osmé ráno se ozvala vysílačka a něco před osmou už byli vedle stanice dva argentinské vrtulníky, které odvezly najednou deset obyvatel stanice. Na zbylých pěti bylo pak vše - douklizení a zavření stanice a naložení zbylého materiálu, než se pro ně helikoptéry vrátily. Pak šlo vše už velice rychle, ve tři hodiny odpoledne jsme odlétali do Argentinského Rio Gallegos a druhý den kolem osmé do Buenos Aires. Vše bylo vlastně na poslední chvíli, abychom stihli let do Vídně 9. března a tak jsme v hlavním městě tanga strávili jen jednu noc než jsme letěli domů.

Expedice skončila, ale práce na projektech vlastně teprve začala. Všichni teď zpracovávají vzorky a data a než o expedici úplně poleví zájem, probíhají různé rozhovory a tiskové konference.

Autor: Mgr. Ondřej Marvánek