Postavil bych pomník divoké přírodě

Nejradši by si prý dělal fantastické, utopické a téměř utajené projekty. František Skála ve skutečnosti ale pořádá i několik výstav najednou a o zájem publika určitě nemá nouzi. Někdy překvapí rozměrnými sochami, jindy do detailu propracovanými zmenšenými „krajinami“. Teď pro změnu vzbudila pozornost výstava fotografií, jež vznikla na základě knižního fotografického komiksu nazvaného Skutečný příběh Cilka a Lídy. Skála je mnohostranný výtvarník a jak přiznává, lákají jej vzájemné vztahy věcí.

LN Co vede sochaře k tomu dělat komiks, přesněji napůl realistický fotografický příběh s bublinami?

Navazuje to na mou předchozí fotografickou práci, kterou jsem začal před pěti lety, miniinstalace a různá podivná prostředí, která jsem začal dokumentovat a pak vystavovat, jakási zmenšená krajina nebo nějaký prostor, ve kterém je pro měřítko přítomna postava. Tím se zabývám ve volné tvorbě průběžně. Vlastně by to mohl být komiks úplně beze slov, v té knize jsou celé pasáže bez bublin. Je to spíš filmová věc.

LN Taky jste vystudoval animovaný film. Proč se mu vlastně nevěnujete?

Protože to je týmová práce, časově hrozně náročná, a já jsem spíš individualista. Mít v ruce knihu je mi bližší. Když jsem byl malej, měl jsem hodně rád knížky na prohlížení, na čtení jsem moc nebyl, ale pořád jsem si nějaké knížky prohlížel, do nejmenších detailů. Proto jsem i tady věnoval velkou péči všem detailům. Žena mě často zrazovala, říkala, že to kromě mě nikdo neuvidí. Já na ni nedal a vyplatilo se mi to, protože by to vidět bylo, teď na výstavě, když jsou fotky tak zvětšené, je na nich vidět každej chlup.

LN Vytváříte reálnou – byť miniaturní – iluzi příběhu, ale zároveň na výstavě ukazujete rekvizity ve skutečném měřítku. Jak to tedy myslíte, jak jsou ty figury vlastně veliké?

Kdo ví? To já taky úplně přesně nevím. Hrozně rád se pohybuju zmenšenými krajinami stále dál a dál. Představuji si, kdyby se člověk mohl zmenšovat, až by se dostal do mikrosvěta... Tam jsou taky strašně zajímavé věci, stejně jako vidíte svět jinak z ptačí perspektivy, třeba když letíte letadlem. Ale pořád je to stejnej vesmír.

LN Zdá se, že vás hodně inspiruje příroda. To chodíte s fotoaparátem lesem a vymýšlíte si příběhy?

Asi tyhle sklony v sobě mám, jsou to nejspíš vzpomínky na dětské hry, vždycky jsem si představoval, jak je hezké se zmenšit, nahlídnout do prostředí, kam městský smrtelník nemůže nikdy proniknout. Už od začátku osmdesátých let, kdy jsem začínal s volnou sochařskou tvorbou, se tahle dimenze objevovala, v té době vznikaly jakési lesní bytosti a ty se potom objevily v mém seriálu o Vlasovi a Bradovi. To už je skoro dvacet let.

LN Kdysi jste začínal s projektem Krabičky, který pro své neoficiální výstavy pořádali bratři Hůlové v Kostelci nad Černými lesy. Od té doby jste udělal hodně velký kus práce. Co vás láká nejvíc?

Nejvíc mě zajímají vztahy mezi jednotlivými věcmi, sleduju různé linie, které se někdy prolínají a občas zajedou do nějaké ponorné řeky a pak se zase vyplaví a já pak najednou navážu na to, u čeho jsem se zastavil třeba před deseti lety – a zas to zapadne do toho proudu, jako by to bylo včera, kdy jsem přestal. Takhle to u mě funguje. Nechávám za sebou spoustu nevytěžených ložisek, přitom je mi líto, že jsem je úplně nevyužil, a proto je můj ateliér tak zaplněný. Mám v něm materiál na věci, které bych někdy ještě rád dodělal.

LN Střídáte formu i materiál, nedávno jste měl výstavu, která byla oslavou původních plastů. Nedáváte některému materiálu přednost?

Některé materiály jsou samozřejmě zajímavější, protože mají výraznou energii, to je jistě dřevo. Ale i umělá hmota, když se spéká, vypadá jako sklo, v tom se taky dá objevit krása.

Problém vidím spíš jinde – v té obrovské nadprodukci výrobků, mnohdy naprosto zbytečné, člověk ve skutečnosti nepotřebuje skoro nic. Sám se snažím s materiály zacházet jako třeba domorodci, myslím, že v otevřeném tvůrčím přístupu se taky projeví cit umělce. Já tedy se vším, s čím pracuji, zacházím naprosto svobodně. Ale zároveň jako bych držel v rukou posvátný předmět. Jedinou věc na pustém ostrově.

LN Před časem velmi zaujaly vaše hlavy z mořských řas. Nechtěl byste se k nim někdy vrátit?

Strašně rád bych znovu jel do San Franciska. A asi mi v tom nic nebrání – jen si zorganizovat čas a sehnat peníze... Tehdy jsem tam ty hlavy opravdu udělal z mořských řas a pak jsem je vystavil v Rudolfinu. Je to speciální technologie a zážitek z toho je fantastickej – já se ho doteď nenabažil, nepovažuji to za uzavřené, to ani nejde, to je, jako by se uzavřelo, že se budou rodit lidi.

Ty hlavy patří do kategorie bytostí, které vznikají, rodí se jim tváře a sám ten proces je pro mě natolik fascinující, že je to spíš jakýsi druh terapie nebo meditace. Vlastně je to zážitek nepřenosný, ale nakonec i výsledek byl pro lidi velmi atraktivní. Hlavy oslovily širokou škálu návštěvníků výstavy, ukázalo se, že je to nadčasová věc. A to mám úplně nejradši, takové umění, které nenechá nikoho chladným. Jen možná snoby – ti řeknou, to mě nezajímá, nějaký loutky. To se taky může stát, ale jinak, když se podaří taková univerzální věc, která působí mimo hranice a mimo věk, tak jsem nejšťastnější.

No, ale je spousta věcí, které bych chtěl dělat, jenže to všechno nestíhám.

LN Co například?

Jednou bych se možná rád vrátil k takovým těm obrovským kolům, která jsem taky vystavoval v Rudolfinu. Sama technika, kterou jsem pro tuhle výstavu vyvinul, mě fascinovala, pak jsem udělal ještě spoustu dalších těchhle terčů. Třeba se mi to ještě někdy podaří. Stejně tak mě hodně bavilo malovat obrovské obrazy, jeden jsem taky ukázal v Rudolfinu – měl rozměry osm krát šest metrů. Je toho moc, co bych rád dělal, ale těžko se k tomu dostávám.

Občas nemůžu odmítnout nějakou hezkou nabídku na ilustrování knihy – teď je to třeba Žabí zámek norského spisovatele Josteina Gaardera, fantastická věc, nebo naposledy jsem dělal pro Albatros Pidilidi, to bylo o bytostech, které sídlí pod podlahou ve starých domech a žijí z toho, co si „vypůjčí“ od lidí.

Mně jsou blízké věci, které žijí potom i dál, lákalo by mě dělat realizace do architektury, ale podle mých představ, ne jen sochu, kterou někam píchnu.

LN Máte na mysli něco konkrétního?

Mám to v plánech už vymyšlené, a dokonce i nakreslené, jsou to takové utopistické věci, idealistické, nic z toho nemám, ale dělám to proto, že si myslím, že by to bylo úžasný. Naprosto neobvyklé a musel by se najít někdo, kdo to zorganizuje a prosadí. Mě to vyčerpává.

LN Řeknete mi, oč jde?

Konkrétně o jedno místo na Žižkově. Já totiž získal ve Veltrusech strom asi tři sta let starý, rostl tam v lužních lesích a povodně ho vyplavily. Zachránil jsem ho, dal jsem asi dvacet tisíc za dopravu a za velmi pohnutých okolností jsme ho v zimě odtamtud dostávali. Vymyslel jsem na něj projekt, teď ho jen dotáhnout.

LN Vypadá to napínavě...

Našel jsem úžasné místo v Lipanské ulici, byl by to pomník živé přírody ve městě. Zajímají mě místa, která trochu unikla pozornosti člověka. Ve městě se bohužel spíš všechno likviduje a postaví se tam pak nějaké novostavby, buď slušné, nebo ošklivé, to většinou, a příroda je přítomna jen v takové té učesané, umravněné formě. Když náhodou někde prorazí kousek divoké přírody, tak jen proto, že na ni člověk zapomněl, že si jí nevšiml. To já mám ze všeho nejradši, když něco vznikne tak napůl živelně. Já bych tímhle způsobem trochu předstíral, že tenhle strom, který má tak metr třicet v průměru, tam v té žižkovské ulici opravdu vyrostl. Je to obrovitej dutej dub, v něm by měl být stánek s novinami a zároveň by do něj bylo zakotvené nějaké dopravní značení a veřejné osvětlení... Bizarní forma symbiózy s městem, nahoře zakrytá plošina, zarostlá vegetací, ale jen náletovou, šípky a podobně. Tím by vznikl pomník divoké přírody, byl by s tím osvětlením působivý a ještě by sloužil. Mohla by u toho být třeba kavárna, možností je spousta. Jde o velmi frekventované místo uprostřed křižovatky, průsečík pěti ulic v terénní vlně, muselo by se to řešit i komunikacemi, schody.

LN Existuje nějaký majitel domu?

Majitel je mému projektu nakloněn, ale opravuje dům a má na tom místě složený stavební materiál, takže je to zatím komplikované. Ale dotáhl jsem až do počítačové vizualizace představu, jak by to tam mohlo vypadat. Je to pochopitelně hodně netypický nápad. Kdyby bylo na mně, nechal bych uprostřed města nějakou parcelu úplně zarůst, tak jak občas ještě vznikají nějaká zapomenutá místa někde na periferii. Nejcennější jsou ve městě, a vůbec všude, stará místa, která mají tradici a svou historii a nemění se stejně tak jako výrobky, které po léta nemění svoji ověřenou kvalitu. Komunisti toho hodně poničili a kapitalisti v tom úspěšně pokračují. Ostatně takový Český Krumlov můžeme dnes obdivovat jen proto, že ve své době přestal být centrem a nebyly peníze na inovace.