Česko bez hranic

Takovou volnost pohybu, jaké se obyvatelé Česka těší od 21. prosince 2007, v novodobé historii nikdy neměli. Naprosté otevření státních hranic po vstupu do schengenského prostoru vítají nejen občané pohraničních měst a obchodníci, ale také turisté a výletníci.

Po přistoupení k schengenskému systému lze nyní vzájemné hranice participujících států (viz mapa) překročit kdekoli a kdykoli, bez jakýchkoli formalit, lhostejno, zda se jedná o obchodní či turistickou cestu nebo třeba o odpolední vycházku. Pojem "hraniční přechod" tak ztrácí smysl; státy zúčastněné v Schengenu mohou dočasně zavést kontroly na svých hranicích pouze ve zcela výjimečných případech, jako je třeba podložená obava z teroristických útoků nebo při velkých a rizikových sportovních akcích. Svoboda v ignoranci hraniční linie tedy existuje téměř absolutní.


Na výlet kolem hraničních patníků

Vstup Česka do Schengenu ocení turisté nejvíce tam, kde je sice atraktivní krajina, ale v nedávné minulosti hranici protínala jen řídká síť "zelených" přechodů. Pokušení bylo často veliké, ovšem pokuty za ilegální narušení hranice až do loňského 21. prosince rovněž. To už teď nehrozí, proto přinášíme několik tipů, jak nově objevovat české pohraničí.


- Novohradské hory

Mezi nejméně známá a také přírodně nejzachovalejší česká pohoří patří Novohradské hory na česko-rakouské hranici. Ta protíná jejich zalesněnou centrální část, která je na české straně prakticky bez osídlení. Od ruin kostela v zaniklé vsi Pohoří na Šumavě (Buchers), kam lze dojet autem, se nyní můžete volně vydat přes "čáru" do Rakouska k pramenu Lužnice a do malebné obce Karlstift.

Trochu náročnější trasa vede z Pohoří na Kamenec (1072 m, nejvyšší vrch na české straně) a ke zbytkům hradních zdí a zříceného hostince. Pokračovat se dá pěšky přes hranici až do rakouského Sandlu, idylicky položeného pod nejvyšší horou Novohradských hor Viehbergem (1112 m).


- Javorníky

Na hranici česko-slovenské nejsou změny v souvislosti se Schengenem až tak markantní - občané Česka a Slovenska tady mohli i před 21. prosincem v rámci malého pohraničního styku přecházet z jednoho státu do druhého kdekoli. Nově tu lze ale přejíždět hranici po místních komunikacích i autem, což například v turisticky frekventované horské oblasti Javorníků usnadňuje přístup do sportovních středisek Kohútka či na Kasárne. Zejména majitelé objektů v lokalitě Kasárne by o potížích s pohraničníky mohli vyprávět...

Lyžařské vleky na slovenské straně hřebene jsou nyní bez problému dostupné i z moravské strany a opačně. Na běžkách nebo v létě pěšky si můžete udělat okruh třeba z Kasární přes Vel'ký Javorník (1072 m) na Stratenec a zpět (asi 10 km).


- Labské pískovce

Dříve zakázané ovoce je nyní snáze dostupné i v pískovcové oblasti Děčínských stěn. Když horolezci ve skalním městě u české vesnice Ostrov zatoužili pokořit i některou z blízkých výstupových cest v Sasku, museli přejít do Německa lesem načerno - přitom z obou stran tu vede silnice -, nebo vážit dlouhou okliku. Také to se stalo minulostí, blíže z Čech je to například na charakteristický vrchol Grosser Zschirnsteinu (560 m) i na pískovcové skály v Národním parku Saské Švýcarsko (tady však pozor na zákazy vyplývající z  ochrany   přírody  ).

- Dolní Podyjí

Hlavně cyklisté uvítali zrušení hraničních omezení v Dolním Podyjí, otevřené krajině s množstvím vinic mezi Znojmem a Břeclaví. Na lepší dostupnost i vyšší návštěvnost se mohou těšit mnohé příhraniční obce.

Vyrazíte-li z Mikulova po cyklotrase k východu, za pár kilometrů dojedete na hranici do Nového Přerova - obce výjimečné tím, že byla v 16. století osídlena charvátským etnikem. Pokračovat můžete mezi vinicemi a stepní vegetací k jihozápadu do Rakouska. Projedete městečko Laa an der Thaya a ve Zwingerdorfu zabočíte po silničce k severu; asi po pěti kilometrech jste zpět v Česku (ani tady nebyl hraniční přechod) a dostanete se do Jaroslavic. Zdejší rozlehlý renesanční zámek si můžete zatím prohlédnout jen zvenku, objekt stále čeká na rekonstrukci. Zpět do Mikulova se vrátíte pohraniční cyklostezkou po českém území přes Hevlín.


Na skok k sousedům

Plno zajímavých turistických cílů najdeme jen malý kousek za českými hranicemi - a teď jsou ještě dostupnější než dříve. Jen prostý výčet turistických atrakcí za českými humny by vydal na mnoho stran, následující text obsahuje po jednom tipu u každého ze čtyř českých sousedů.


- Waldsassen

Hlavně milovníci historie by v oblasti česko--německého pomezí na Chebsku neměli minout městečko Waldsassen. Zdejší klášter, založený už v roce 1133, byl totiž nadán rozsáhlými pozemky i na území dnešních Čech a mniši se aktivně účastnili středověké kolonizace zejména na území Chebska. Dnešní podoba waldsassenského kláštera je barokní, z přelomu 17. a 18. století, a komplex se řadí k nejvýznamnějším barokním stavbám celého Bavorska. Při návštěvě nevynechejte vedle klášterní baziliky (v nynější podobě dokončena roku 1704) také krásnou knihovnu.

A ještě jedno místo tu stojí za návštěvu: tři kilometry severozápadně od Waldsassenu se o samotě nachází unikátní poutní kostel Svaté Trojice, kterému tu ovšem nikdo neřekne jinak než Kappel. Radikální barokní architektura je nejlepším dílem Georga Dientzenhofera a půdorysu stavby dominuje číslice 3: kostel má tři věže, tři oltáře i tři apsidy.


- Kladsko

Oblast historického Kladska náležela až do vlády Marie Terezie k českému království; porážkou ve slezských válkách však toto území připadlo Prusku a roku 1945 se stalo součástí Polska. Centrem oblasti je město Kladsko (polsky Kłodzko, německy Glatz), kde můžeme vidět vedle proslulých trhů mnoho zajímavých staveb a setkáme se i s reminiscencemi na české reálie.

Dominantou Kladska je mohutná pevnost (Twierdza) nad městem, zmiňovaná už roku 981 v Kosmově kronice. Centrálním prostorem je pak náměstí Boleslava Chrabrého s novogotickou budovou radnice, mariánským sloupem z roku 1681 a o něco mladší barokní studnou. Vedle Kosmy odkazuje v Kladsku k Čechám osobnost Arnošta z Pardubic, prvního pražského arcibiskupa (1297 - 1364). Ten v Kladsku prožil dětství a ve zdejším kostele sv. Jana je i pochován. A do třetice: středověký kamenný most sv. Jana bývá někdy (byť trochu nadneseně) srovnáván s pražským mostem Karlovým, neboť pochází přibližně ze stejné doby a je také obdařen barokními sochami. Mezi postavami na mostě najdeme svatého Jana Nepomuckého i svatého Václava.


- Skalica

Jen pár kilometrů od Hodonína, na protilehlém břehu řeky Moravy, se nachází slovenská Skalica. Na první pohled by ji asi málokdo zařadil mezi jedno z dříve nejvýznamnějších slovenských měst, ale posuďte sami: v 17. století se Skalica řadila mezi pětici největších měst dnešního Slovenska, v 19. století patřila vedle Martina a Ružomberoku mezi přední národovecká centra, a roku 1918 tu dokonce sídlila takzvaná Dočasná vláda pro Slovensko. Mezi zdejšími četnými kostely a dalšími památkami vyniká starobylá rotunda sv. Juraje, snad z přelomu 12. a 13. století. Nedávno byla vzorně restaurována a vnitřek je upraven jako muzeum.


- Schlägl

Premonstrátský klášter Schlägl, to je rakouská Šumava - přesněji řečeno její jižní úpatí. Také místní klášter, založený roku 1218, byl ve středověku ohniskem rozvoje a vzdělanosti. V rámci prohlídky můžeme vidět románskou kryptu z doby kolem roku 1250, v základu gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie a také impozantní knihovnu se 60 tisíci svazky.

Jak bývá v Rakousku zvykem, klášter je "ekonomicky živý" - provozuje vlastní pivovar, restauraci a jeho majetkem jsou mimo jiné rozsáhlé pozemky, na nichž funguje lyžařský areál Hochficht. Až sem přijedete, rozhlédněte se i po okolní krajině. Při pohledu ze Schläglu k severu totiž působí Šumava jako opravdové mohutné pohoří, které zde prudce spadá o několik set metrů níže podél strmého zlomu.


Města rozdělená a znovu spojená

Nejvíce pocítili přistoupení k schengenskému systému obyvatelé měst, která byla dosud rozdělena funkční státní hranicí.


- Český Těšín/Cieszyn

Největším takovým městem je historický Těšín, vlastně dvojměstí Český Těšín/Cieszyn, kde českou a polskou část odděluje hraniční říčka Olše (Olza). Podivuhodný městský útvar je výsledkem úpravy hranice z roku 1920, kdy se rozdělilo sporné území Těšínska na československou a polskou část. Přes hranici tady denně proudí tisíce lidí za prací, zábavou i levnějšími nákupy na jedné či druhé straně. Nyní se stalo cestování v rozděleném městě ještě jednodušším, v létě si můžete zkrátit cestu třeba korytem řeky, a uvažuje se dokonce o zprovoznění tramvajové tratě mezi oběma částmi Těšína.

- Varnsdorf

Snazší život v Schengenu má také více než 15 tisíc obyvatel severočeského Varnsdorfu. Městská zástavba, obklopená ze tří stran německou hranicí, přechází kontinuálně do saských měst Seifhennersdorfu a Grossschönau. Jenže do druhého jmenovaného sídla se donedávna z Varnsdorfu nedalo legálně ani přejít pěšky, což se vstupem do Schengenu stalo minulostí - z Varnsdorfu směrem na Žitavu (Zittau) nyní můžete jet přímo i autem.

O mimořádné geografické situaci této části česko-saského pomezí se přesvědčíte třeba při pohledu z Hrádku/Burgbergu nad městem. Okázalá stavba restaurace s rozhlednou, vybudovaná roku 1904, se teď náročně rekonstruuje, vyhlídková věž je už opět přístupná.


- České Velenice/Gmünd

Jiným příkladem rozděleného města, které se i díky Schengenu opět spojuje, jsou České Velenice/Gmünd na pomezí jižních Čech a Rakouska. Kuriózní výběžek našeho území je důsledkem ujednání Saint-germainské smlouvy (1919), kterým část historického Vitorazska připadla Československé republice. Tím bylo mimo jiné novou hranicí rozděleno město Gmünd, jehož severozápadní část - nově nazvaná České Velenice - se včetně důležitého nádraží octla v Československu. Hranici tu tvoří řeka Lužnice/Lainsitz, ale protože po roce 1948 byly České Velenice proťaty železnou oponou, došlo na české straně k likvidaci části zástavby.

Pokud tedy dnes zavítáte do Velenic/ Gmündu, mnohem více zajímavostí najdete v rakouské části dvojměstí. Za zhlédnutí tam určitě stojí městské domy ze 16. století, bohatě zdobené sgrafity (některé připomínají zástavbu v nedalekých Slavonicích), i volně stojící Stará radnice uprostřed rozlehlého náměstí.

- Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein

Jinde nevídanou specialitou Železné Rudy/ Bayerisch Eisensteinu, dvojměstí ve stínu nejvyšší šumavské hory, Velkého Javoru (1456 m), je hraniční nádraží. Hranice tu prochází středem rozlehlé budovy, z nástupišť už zase odjíždějí vlaky do Čech i do Německa. Díky železné oponě se tady ale za komunismu po dlouhých čtyřicet let žádná idyla nekonala, o čemž se můžeme přesvědčit například v malé expozici umístěné právě v nádražních prostorách. Z centra české Železné Rudy je to do Bavorské Rudy asi 2,5 kilometru a cesta vede bývalou "zemí nikoho".

Městská část Alžbětín, proslulá slavnou sklárnou, byla za komunismu srovnána se zemí a silnici dnes lemují zejména asijské tržnice a noční podniky. Běžná zástavba začíná až v první německé ulici - nezbývá než doufat, že za pár let se i tady věci vrátí k normálu. Ani dnes se tu ale nudit nebudete. Okolí skýtá bezpočet možností k procházkám i "vážným" horským túrám. V obou částech najdeme pěkné kostely, v Železné Rudě lze zajít do Muzea Šumavy, ryze "šumavsky" působí i kaplička s umrlčími prkny při silnici na Špičák. n

AUTOR: Štěpán Vítek

Informace

www.euroskop.cz

www.mvcr.cz

europa.eu (anglicky)

Omezení na hranicích

Momentálně existují přirozené restrikce pouze dvojího druhu: vstupem do Schengenu samozřejmě nezaniká v žádném státě povinnost dodržovat dopravní předpisy a v některých chráněných územích musíme dát pozor na omezení související s  ochranou   přírody  . Jednoduše řečeno, zelenou hranici nesmíme přejet autem tam, kde je motorovým vozidlům vjezd zakázán, a v nejpřísněji chráněných zónách národních parků nadále platí zákaz vstupovat mimo značené cesty či cyklotrasy.

Pro běžnou turistiku je druhý případ důležitější, v českých národních parcích (všechny čtyři leží na hranicích) je totiž poměrně snadné dostat se do konfliktu se zákonem i nevědomky. Například tak, že na výletě na Šumavě či v Podyjí přijdeme k hranici (legálně) z Německa, respektive Rakouska, a překročíme hraniční linii do Česka. Pokud však na české straně přiléhá k hranici první zóna národního parku, můžeme mít problém. Proto je vhodné před vstupem do těchto území nahlédnout do návštěvního řádu a řídit se navigací v terénu. Ani náruživí turisté se ale s problémem tohoto druhu nebudou setkávat každý den, protože z celkové délky českých hranic (téměř 2300 km) se "zelené" omezení týká ani ne pěti procent jejich délky.

Při překračování hranic už není nikým vyžadován žádný doklad, přesto se při pohraničních cestách doporučuje mít u sebe občanský průkaz, a to pro případ náhodné policejní kontroly. Tato zákonná povinnost se však nijak neliší od požadavku mít u sebe doklad totožnosti při pohybu ve vnitrozemí. A nakonec: v platnosti zůstávají i omezení týkající se maximálních limitů vybraných druhů zboží, které lze přes hranice vozit. Ty jsou však tak vysoké (například u vína se jedná o 90 litrů na osobu), že při běžných turistických cestách není nutné se jimi zabývat.

Doprava

Intenzita veřejné dopravy je v pohraničí většinou nižší než ve vnitrozemí a nic na tom nezměnil ani Schengen - při hraničních výletech proto často oceníte vlastní auto. Přesto lze i při turistických cestách na řadě míst dobře využít mezinárodních železničních spojů, například v okolí Chebu, Děčína, Břeclavi, Domažlic a Železné Rudy nebo na Ostravsku. Pro cestování v pohraničí nabízejí České dráhy výhodné jízdenky pro malé skupiny (viz www.cd.cz), jízdní řády najdete na www.idos.cz.