Skutečná ochrana přírody vychází z osobní odpovědnosti

Hořekujeme-li dnes nad neutěšeným stavem naší krajiny trpící stále více vodní a větrnou erozí, bylo by také žádoucí uvědomit si, jaká je skutečná příčina tohoto stavu. A budeme-li skutečně poctivě přemýšlet nad tím, jaký je samotný základ tuzemských krajinářských problémů, musíme dojít k jedinému – příčinou je nezodpovědnost lidí v chování se v prostředí, které je obklopuje na straně jedné, a snaha přetvořit přírodu k obrazu svému na straně druhé.

Tristní stav naší krajiny

Málokomu z obyvatel měst a bohužel i venkova je dostatečně známo, že v naší zemi je prakticky 90 procent stojatých vod rybníků a vodních nádrží zamořeno jedovatými sinicemi, že je podle evidence Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy u nás téměř 50 procent půdy ohroženo vodní erozí a že dalších 20 procent pozemků je ohroženo erozí větrnou. Uvedená varovná čísla již také mají praktický a samozřejmě negativní dopad. Tím nejviditelnějším je stoupající riziko lokálních povodní prakticky  při jakémkoli prudkém dešti, neboť krajina nedokáže zadržet vodu. Retenční schopnost krajiny (což je ono zadržování vody) klesla v průběhu posledních sto let trojnásobně především proto, že v zemi chybí mikroorganismy zničené hnojením zemědělských pozemků. Země je díky předlistopadovému způsobu hospodaření rozorána a spojena do velkých a souvislých krajinných celků, takže se voda nemá kde zastavit. Ačkoli to na pohled není vidět, eroze všeho druhu ukrajují majetek vlastníkům pozemků. Podle výzkumníků z ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně odnese každoročně voda ze zemědělské půdy živiny a důležité látky v hodnotě zhruba 40 miliard korun.  To v praxi znamená, že na vyplavené půdě není možné dosáhnout při zemědělském hospodaření dostatečně vysokých hektarových výnosů u hospodářských plodin, přičemž jedinou praktikovanou obranou je vracení látek do půdy chemickými hnojivy. Ty jsou ale opětně vyplavována z půdy ven a končí ve vodních nádržích. Tam jsou potravou pro množící se jedovaté sinice, přičemž výsledkem je zákaz koupání a ztráta možných příjmů z letního turistického ruchu. ČR má přitom, jak vyplývá z údajů evropského statistického úřadu Eurostat, největší podíl dusíku dodávaného do půdy formou hnojiv, a to přibližně 80 procent. Průměr EU je přitom 58 procent, v sousedním Německu je to 60 procent. Kromě zmiňované ztráty majetku vlastníků pozemků jsou ekonomicky největším problémem škody způsobené povodněmi. Ty jdou, pokud do ztrát zahrneme i velké povodně z let 1997 a 2002, do stovek miliard korun. Lokální povodně, dnes již běžný kolorit přívalových dešťů, způsobují místní ztráty na majetku obcí a jejich obyvatel v řádech milionů korun. To je ale výrazný zásah do rozpočtů zejména malých sídel, nemluvě o rozpočtech rodinných. Zabahněné komunikace a zanesené rybníky stojí společnost ročně stovky milionů korun. Díky neschopnosti krajiny zadržovat vodu se stávají některá území v ČR pouští až polopouští, například na jižní Moravě. Lidem zmizela voda ze studánek. A tak dále.

Nezodpovědnost, ne klimatické vlivy

Co je ale podstatné – nic z toho nezpůsobilo globální oteplování ani nějaké extrémní klimatické výkyvy projevující se na našem území. Přívalové deště byly součástí našeho života i před deseti, dvaceti, padesáti a zřejmě i před třeba 500 lety, stejně tak každý z nás zažil období, kdy týden nebo ještě déle nepršelo vůbec. Všechny výše zmíněné problémy v naší krajině způsobil prostě člověk, a to svými necitlivými zásahy do prostředí, v němž se pohyboval. Základním viníkem je přitom předlistopadová průmyslová zemědělská výroba řízená lidmi bez znalostí přírody jako takové, podle zprofanovaného hesla „Poručíme větru, dešti“. V honbě za nutností uživit národ a pokud možno ještě přispět k uživení národů na východ od tehdejší ČSSR se rozoraly meze, vytvořily nepřirozené vodní toky, vyvolení si stavěli chaty na březích řek a potoků v záplavových územích. Naprostá neodpovědnost a iracionální víra v přetvoření přírody k obrazu svému začíná ale vydávat své plody. Bohužel dost kyselé či hořké a pro společnost, chceme-li s tím něco dělat (a to musíme) i hodně drahé.

Zmiňovaná nezodpovědnost v chování se v krajině přitom měla a stále ještě má základní příčinu – ti, kdo na půdě hospodaří, nejsou obvykle jejími vlastníky. Generální zestátnění půdy v procesu kolektivizace (ve skutečnosti šlo o „dlouhodobý bezúročný pronájem“) zcela zpřetrhalo vlastnické vazby ke konkrétním pozemkům a nastolilo stav, kdy až na výjimky bylo hospodařícím zemědělcům jedno, co se s půdou a krajinou stane za pět, deset, padesát či pět set let. Zejména zaměstnanci družstev a státních statků nepřemýšleli o tom, v jakém stavu předají hospodářství další generaci, ani je k tomu nikdo nemotivoval – spíše naopak.

Emoce jsou špatným rádcem

Stejně jako v jiných formách podnikání je přitom i v zemědělství podmínkou větší péče a zodpovědnosti k majetku, kterým je v tomto případě půda, soukromé vlastnictví. To v ČR v současné době představují především soukromí zemědělci a ve většině případů je to na jejich farmách vidět. Na rozdíl od takzvaných právnických osob podnikají totiž soukromníci v daleko větším objemu na svém. A protože žijí na vesnici a jsou součástí místních komunit, snaží se při svém hospodaření kromě údržby svého majetku také nepoškozovat majetek jiných. Pokud chce tedy naše společnost skutečně něco udělat pro zlepšení kvality krajiny a životního prostředí, musí postavit svůj přístup k řešení právě na těchto lidech. Je zcela iluzorní si představovat, že přírodu spasí emotivně zaujatí, odborně však často nepříliš zdatní enviromentalisté, kteří jsou ještě navíc spíše než nositelem skutečné ochrany přírody nositeli a nástroji zeleného byznysu. Zelený byznys obvykle ale přírodě nepomůže – ten pomáhá jen hrstce vyvolených (je to docela dobrá paralela s předlistopadovým přístupem), aby se na emotivně laděných „argumentech“ vyvezli do ekonomické prosperity – na úkor společnosti i přírody samé. Paralelou je i novodobé „Poručíme větru, dešti“, tentokrát prostřednictvím „k přírodě šetrných“, nicméně umělých zásahů do druhové skladby fauny a flóry. Přemnožení bobři uměle vysazení v lednickém parku ničící tamní mnohasetleté vzácné stromy jsou toho jen jedním z mnoha důkazů. Stejně jako v době předlistopadové mohl být dokonce na počátku dobrý enviromentální úmysl, stejně jako tehdy se ale takové úmysly nedají dělat bez vlastnického a osobního vztahu k území, o které chceme pečovat. Pokud je tedy třeba zlepšit stav naší krajiny a životního prostředí, musí být základním podmínkou takových kroků osobní a vlastnický zájem realizátorů „krajinné architektury“. To je totiž hlavní podmínkou potřebné zodpovědnosti a nadčasovosti prováděných řešení, naopak emoce jsou dočasné, pomíjivé a často škodlivé. Neměli bychom na to zapomínat.

Petr Havel

http://www.asz.cz