Divočina je součást naší identity, říká ministr Miko

Praha - Chystám klíčovou dohodu, která by měla ukončit dlouholeté spory na Šumavě, říká v rozhovoru pro Deník ministr životního prostředí Ladislav Miko.

Nechal jste vypracovat přelomovou Zprávu o stavu přírody v České republice. Má být hotová až koncem srpna, ale už asi tušíte, jaké hlavní závěry tato inventura české přírody přinesla...
Samozřejmě vám všechny závěry z hlavy nevyjmenuji, ale zkusím nastínit nejvýznamnější oblasti. První je změna naší krajiny v posledních dvaceti letech, tedy od roku 1989. Zpráva dokumentuje, co lidé v zásadě sami pociťují: jak se rozrůstají města, často velmi nekontrolovaně, a zabírají ornou půdu, jak se vyvíjí intenzita hospodaření v zemědělství. Další okruh se týká jednotlivých přírodních stanovišť, chcete-li biotopů. Popisujeme, kde je jejich stav dobrý, kde je mírně neuspokojivý a kde je velmi špatný. Přitom zpráva je záměrně faktografická. To znamená neříká, co se s tím má dělat, neříká, kdo to zavinil.

Kde je situace nejhorší?
To se takhle jednoduše říci nedá. Ale překvapivě z ní vychází, že významné negativní trendy se odehrávají v zemědělské krajině, kde to téměř nikdo nečeká. Ani stav našich lesů není v řadě případů dobrý. Ale museli bychom jít do jemnějšího detailu, do různých typů lesů a konkrétních biotopů, ale to bych opravdu nechal na čtenářích zprávy.

Kdy se k ní budou moci dostat?
V tištěné podobě ji uvolníme veřejnosti 15. září, předtím ji budou mít k dispozici kolegové z vlády. Ale ještě bych se chtěl vrátit ke třetí důležité oblasti, kterou zpráva obsahuje. A to je velmi obsáhlý materiál o druzích, počínaje rostlinami až po různé druhy živočichů. Trval jsem na tom, aby byla zpráva doplněna velkým množstvím konkrétních příkladů. Aby si lidé dokázali představit, co ten proces složitě popsaný odbornými termíny fakticky znamená. Například co to je, když mluvíme o fragmentaci krajiny, kdy se rozdrobují populace jednotlivých druhů. Stejně tak, co to znamená, když říkáme „tady se nám daří záchrana“. Třeba u dravců. Přibývají nám některé druhy, kdysi téměř vyhubený sokol stěhovavý, sokol raroh. Aby si lidé udělali konkrétní představu, je ve zprávě vyčísleno, že před několika lety jsme neměli žádné nebo jedno hnízdo a teď jich máme sedm. Je sice báječné, že nám počet vzrůstá, ale sedm hnízd je stále strašně nízké číslo.

Jednotlivé diagnózy české krajiny, jako zastavěná půda, špatný stav lesů, už v minulosti byly pojmenovány, i když ne v takto ucelené podobě. Pomůže zpráva odstartovat nějaké intenzivnější kroky k nápravě?
Určitě ano. Zaprvé, je třeba oddělit tento materiál od dalších materiálů, které už přicházejí s nástroji, s řešeními, s doporučeními. My paralelně zpracováváme novelizovaný Státní program ochrany přírody v České republice, a ten by měl být logicky postavený na zjištěních, které přinese ta zpráva. Jenže v programu, jako ve vládním dokumentu, už nemůžeme uvádět důležité detaily, jako v zprávě. Pro běžného čtenáře by tak chyběla informace, proč ministerstvo životního prostředí některá opatření navrhuje. Proto je pro nás zpráva důležitá, měla by lidem pomoci pochopit, proč přicházíme s některými kroky, že nejde jen o nějakou představu našeho ministerstva, ale vycházíme z faktického stavu.

Zmínil jste, že jedním z problémů je fragmentace území. O dokončení biokoridorů, jakési „zelené sítě“ umožňující migraci vzácných druhů se však léta jen mluví...
My se snažíme samozřejmě „zprovoznit“ nástroje, které už máme k dispozici, především Územní systém ekologické stability. Ale rovněž také kompenzační opatření vůči bariérám v krajině. Typický příklad je ekodukt, který umožní zvířatům překonat dálnici, která pro ně představuje bariéru. Pochopitelně je to dost složitá věda najít správné umístění těchto prvků, aby byly funkční. Ale myslím si, že v tomto je Česká republika, co se týče metodik, velmi daleko, že je rozhodně v evropském popředí a že to umíme navrhnout. Teď jde o to, aby byly pochopeny a akceptovány, ne jako prvek, který zdražuje dálnice, ale jako prvek, který kompenzuje jejich negativní efekty. Když jsem se o fragmentaci zmínil před chvílí, neuvedl jsem, že u nás byla rozpracována celkem unikátní metodika původně vzniklá v Německu, která vyhodnocuje fragmentaci dopravou, dopravní infrastrukturou. V naší zprávě bude názorně ukázáno, jak se fragmentace v České republice za posledních dvacet let zvětšila. A bude tam dokonce ukázán i výhled, co se stane, když s tím nebudeme nic dělat a jenom budeme předpokládat růst hustoty dopravy, tak, jak ji standardně prognózují specialisté. Bude tam velmi jasně vidět, že ztrácíme určitou kvalitu v přírodě, a pokud s tím nebudeme něco dělat, tak to nakonec pocítíme všichni.

Další známý problém jsou nepůvodní invazivní druhy. Stále to vypadá spíše tak, že úředníci jen sčítají škody, namísto aby došlo na nákladná, ale v mnoha zemích úspěšná opatření k jejich eliminaci.
Jednak bych neřekl, že naše ministerstvo i naše odborné organizace nemají programy boje s invazivními druhy. Zmíním zejména bolševník nebo křídlatku. Samozřejmě se nedá říci že s nimi bojujeme plošně, ale to je dáno nikoliv absencí nějakého nástroje, ale absencí peněz. Jsme limitováni dostupnými finančními zdroji a řešíme jen nejakutnější věci. Zpráva se o invazivních druzích zmiňuje, říká, v čem je problém, a upozorňuje, že těchto druhů je u nás několik stovek. Takže mnohdy lidé ani netuší, že to, co se jim zdá pěkné, je vlastně druh, který likviduje naši vlastní přírodu. Na druhou stranu, kromě invazivních druhů, které zaplavují naši krajinu, ve zprávě mluvíme také o tom, co je pro Českou republiku vzácné a specifické, to znamená o českých endemitech. Když jsem viděl evropskou zprávu o druzích, která byla zpracována v rámci Natury 2000, byl jsem překvapen, jak mnoho endemitů se vyskytuje právě na mapce Česka a Slovenska. Je to zvláštní fenomén. Lze jistě usuzovat že je to výsledek píle našich botaniků, ve srovnání s jinými. Ale přece jenom v Evropě je výzkum poměrně intenzivní všude, přesto je u nás endemických druhů mnoho. Takže si přece jenom myslíme, že máme jakousi zvláštní kvalitu a zvláštní zodpovědnost za druhy, které jsou jenom u nás, většinou ve velmi malých populacích, a navíc většinou o nich ještě nikdo neví.

Odborníci se obávají možného zavlečení dalších agresivních druhů rostlin v souvislosti se zaváděním pěstování energetických plodin. Budou procházet přísným výběrem nebo budou daňoví poplatníci jako obvykle platit až nákladné odstraňování potíží.
Na jednu stranu musím uznat, že toto riziko je reálné a jsme si ho vědomi. Na druhou stranu je třeba říci, že na evropské úrovni již byly udělány potřebné analýzy. Existoval velký projekt placený evropskou komisí, ten se jmenuje Daisie. Má svoje webové stránky, kde je asi deset tisíc potenciálně invazivních druhů, seznam se průběžně doplňuje a inovuje. Ovšem chci říci, že pro pěstování rychle rostoucích plodin pro biomasu nemůže být limitem fakt, že je tam riziko, že se s nimi k nám dostane nějaký invazivní druh. To platí totiž o kterékoliv plodině, včetně těch, které pěstujeme dnes. V řadě případů se osivo dováží a je možné sem dostat invazivní druh celou řadou různých cest.

Na jaře jste uspořádal v Praze konferenci o evropské divočině. Bylo to první takto významné setkání na toto téma. Za jak dlouho si podle Vás Evropa zvykne, že divočina nemusí znít exoticky a nepatřičně ani na našem kontinentě?
To se ptám sám sebe také. Jedním z cílů konference bylo připomenout, že taková území máme nebo můžeme mít. Ale také přivyknout evropské prostředí na tento pojem. Ono je to totiž velmi zajímavé, jak je pro nás toto slovo atraktivní, když si ho spojíme s Afrikou nebo Jižní Amerikou, a současně je strašákem, když si ho spojíme s Evropu. To je velmi zvláštní rozpor. Protože divočina je věc, která je z hlediska turistiky, rekreace, biodiverzity a řady dalších prvků veskrze pozitivní, a navíc náš život v Evropě nijak zásadně neovlivňuje. Tím, že v současnosti jde o jedno procento území Evropy, měli bychom být spíše rádi, že ji tady máme. Myslím, že jeho negativní vnímání je jakási psychologická bariéra, která vychází ze samých kořenů evropské civilizace, kdy pojem divočina znamenalo něco nebezpečného, co je potřeba přeměnit a přizpůsobit člověku. A naopak v Africe ji vnímáme jako rekreační oblast, kam se půjdeme podívat na krásná zvířata. Teď jde o to prolnout tato dvě pojetí a naučit se být hrdí na to, že i v Evropě máme území, která jsou stejně atraktivní pro Afričany i Američany, jako je pro nás je zajímavá jejich divočina.

Jak jste zmínil, neporušená příroda se udržela v Evropě na posledním procentu území? Má vůbec šanci se rozšířit v hustě zalidněné, kulturní krajině plné infrastruktury?¨
Kdybych tomu nevěřil, tak by konference byla jenom o části toho problému. Čím více jdeme v Evropě na západ a na jih, tím méně můžeme těchto původních panenských částí přírody najít, snad s výjimkou vysokých pohoří. A čím dále také jdeme tímto směrem, tím více místní lidé přírodu postrádají, tím více ji vyhledávají, tím více jezdí někam, aby ji mohli vidět. Čili v rozvinutějších částech Evropy je vůle, udělat něco pro to, aby se alespoň na některých plochách původní příroda vrátila. Mluví se tam o takzvaném rewildingu, o „znovuzdivočení“. My tomu říkáme restaurace nebo restituce původního stavu, nebo renaturalizace. Když se podíváte na mapu Evropy, kde jsou plochy, které mají potenciál vrátit se do přírodního stavu a nejsou v nějakém významném konfliktu s jinými zájmy, ten potenciál se přibližuje někde k pěti procentům. To znamená, je tam jakási vůle. Samozřejmě bude záležet vždy na místních obyvatelích a na rozhodnutích politických a dalších. Ale není vyloučeno, že ta plocha může narůst.

Když se řekne divočina, její ochrana či rozšiřování, řadu lidí určitě napadne: A k čemu je to vlastně dobré?
Těch důvodů je mnoho. Má to i etický rozměr, protože je to v podstatě součást identity našeho kontinentu. Až budou ve všech městech stejné druhy okrasných dřevin, stejné topoly, stejné olivy, stejné platany, tak si najednou všimneme, že už přestal být rozdíl mezi tím či oním městem. Zatímco když tu máme původní přírodu s velmi charakteristickým souborem druhů, tak to je to, čemu říkáme: Tady jsme doma v Evropě. Pro každého je ikonou Afriky lev, antilopy, nosorožci nebo sloni, jižní Ameriky papoušci ara nebo jaguáři... Pro nás je to původní evropský les s medvědem, vlkem a dalšími místními druhy. Jakmile toto ztratíme, ztratíme část identity, jak kontinentu, tak sebe sama. Je to i otázka zodpovědnosti vůči dalším generacím Aby vůbec měli šanci poznat něco, co tady původně bylo, když už toho zbylo tak málo.

Můžete zmínit i další důvody?
Důležitá věc, kterou jako biolog vnímám velmi silně, je umožnit pokračování přirozených evolučních procesů. Když si připustíme, že člověk, jako asi nejúžasnější výdobytek evoluce, je produktem přírodních procesů, měli bychom mít možnost sledovat přírodní evoluční procesy, které nejsou ovlivněny naší velmi masivní činností a působením na naše okolí. Je třeba si uvědomit, že evoluce vždy vychází z velmi široké základny možností, ze kterých vždy vyselektuje něco, co velmi dobře sedí na konkrétní podmínky. Jestliže zrušíme širokou základnu a budeme pracovat jenom s těmi specializovanými druhy, možností dalšího vývoje bude prostě méně. S tím velmi úzce souvisí další význam divočiny. Celá řada druhů velmi citlivě reaguje na sebemenší vnější zásahy. To znamená, že přežívají jen v oblastech divočiny, a nikde jinde nejsou schopny dlouhodobě žít. Pravda, můžeme je zavřít do zoo nebo do botanické zahrady, ale v celém komplexu a společenství žijí jenom v divočině. Čili to je ochrana druhů a biodiverzity v tom pravém slova smyslu. Další význam má divočina pro vědu. Vědci dnes zkoumají přírodu právě proto, aby pomáhali člověku řešit celou řadu problémů. Přitom se potýkají s tím, že nemají současný vývoj s čím porovnat, aby zjistili, zda jde správným či nesprávným směrem. Jestliže připustíme, že stovky milionů let vývoje přírody v divočině reprezentují původní stav, tak se můžeme pro tuto referenci vracet do divočiny. Čili, chceme-li vědět, jak bude přirozený les například reagovat na klimatickou změnu, a podle toho nastavit naše reakce v hospodářském lese, no tak právě pozorování divočiny přináší naprosto neocenitelné informace, které nám umožňují nastavit správný management.

K nejzachovalejším přírodním oblastem Česka patří Šumava. Přesto se ani zde nepodařilo po patnácti letech fungování parku vyhlásit bezzásahová území na souvislém území pokrývajícím alespoň dvacet procent jeho rozlohy? Kdy k tomu konečně dojde?
Musím říci, že problém Šumavy je problém hlavně proto, že byl nesmírným způsobem zpolitizován. Myslím, že to Šumavě škodí a že si to pomaloučku všichni aktéři začínají uvědomovat. V konečném důsledku ani tak moc nejde o to, jestli se budeme hádat, že na této konkrétní plošce se bude nebude zasahovat. Ale jde o to mít nějakou komplexní představu o tom, co se na Šumavě bude dít do budoucna, v delším časovém období. Podle mě alespoň do roku 2020. Mám ambici přijít s projektem, kterému říkám buďto Velká dohoda o Šumavě, nebo nověji Vize Šumava 2020. Shromažďuji představy jednotlivých aktérů o tom, jak by si představovali svoje další fungování na Šumavě, ať už z pohledu rozvoje obcí, nebo z pohledu rozvoje turistiky, nebo z pohledu ochrany přírody. To vytvoří jasný předpoklad pro to, aby mohli i naši další partneři, obce, kraje a tak dále, souhlasit s vyhlášením prvních zón na scelených územích.

Myslíte si, že máte šanci uspět?
Jestliže máme ve střední Evropě území, které má potenciál se zčásti stát divočinou, pak je to právě na Šumavě. Zdůrazňuji, zčásti, protože jsem nikdy neříkal, že Šumava je velkoplošnou divočinou. Jsou tam některé plochy, které jsou divočinou a které lze spojit do většího celku, který může fungovat samostatně na přírodních procesech. Z důvodů, které jsem před chvílí zmínil, vnímám jako naši povinnost dát přírodě na Šumavě šanci. Ale nemělo by být předmětem diskusí, že je to proti lidem. Naopak je to pro lidi. Věřím, že se dohodneme na tom, že bude jádro Šumavy ponechané přírodě, že budou části Šumavy, které budou k dispozici lidem, a že budou části Šumavy, kde se bude standardně lesnicky hospodařit. Podle mě není jiné cesty, než dát Šumavě čas a dát lidem příležitost, aby uplatnili svoje připomínky.

Troufnete si odhadnout termín, rok, kdy by mohly větší zóny začít fungovat?
Já si myslím, že jestliže se nám podaří dohodu uzavřít letos, tak to v podstatě bude znamenat, že na nejbližších deset let se situace nějakým způsobem stabilizuje. Že se nebude tlačit jedním nebo druhým směrem. Tedy nebude se měnit bezzásahový management v plochách, kde už nějakou dobu běží, ani za každou cenu rozšiřovat bezzásahová území.

Není to příliš málo a příliš pozdě v době, kdy sousední bavorský park míří k bezzásahovému území na pětasedmdesáti procentech rozlohy?
Není. Já jsem velmi intenzivně diskutoval tuto věc s IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody, poznámka redakce), která posuzuje poměr bezzásahovosti v národních pracích podle škály IUCN. A myslím si, že IUCN musí rozumně posoudit, že tento přístup je správný, zvláště když se snažíme, aby na sebe bezzásahové zóny přeshraničně navazovaly s Národním parkem Bavorský les. To znamená, že v evropském kontextu vytváříme opravdu velké území, které má přírodní dynamiku a svoji nespornou hodnotu. To je faktický cíl, za kterým jdeme, a proto nemám problém říkat, že pro tuto chvíli Šumavě stačí bezzásahová území tak, jak jsou nastavena. Tedy 21 procent plus 9 procent v přechodové fázi. Je tam dost prostoru a hlavně dost práce na to, abychom s tím územím pracovali. A o dalším nárůstu se pojďme bavit až po nějaké době, až se ukáže, co vlastně bezzásahová území znamenají z hlediska místních obyvatel i návštěvníků v delším časovém horizontu.

Po říjnových volbách se vracíte zpět do Bruselu. Čemu se budete věnovat po půlroční přestávce na českém ministerstvu jako první? Co bude nejvíce „hořet“ z věcí, kterými jste se předtím zabýval a které jste musel na půlroku opustit?
Samozřejmě úplně přesně nevím, co můj zastupující ředitel zvládl a co mi nechá. Nicméně klíčové věci se budou týkat biodiverzity. Protože rok 2010 je mezinárodním rokem biodiverzity. Když jsem odcházel, připravovali jsme se intenzivně na stanovení nového cíle pro ochranu druhové rozmanitosti. Nevím, jestli je čtenářům Deníku známo, ale hlavním politickým cílem pro evropskou biodiverzitu bylo zastavení poklesu druhové rozmanitosti v Evropě do roku 2010. Jako Evropská komise jsme konstatovali, že jsme nastavili řadu správných nástrojů, dosáhli jsme dílčích úspěchů, ale cíl naplněn nebyl. V roce 2010 bude třeba stanovit nový politický cíl. A to není jednoduché vyjednat, dohodnout, a je tam samozřejmě podstatné, že ho musí schválit šéfové evropských států. Další věc, kterou považuji za mimořádně důležitou, a kterou jsem sám rozjížděl a byl jsem jedním z původců této myšlenky, je zpracování podrobné studie o ekonomickém významu biodiverzity a ekosystému. První průběžnou zprávu jsme publikovali loni v dubnu a měla obrovský ohlas po celém světě. Na konci letošního roku a na začátku příštího roku se očekávají dílčí zprávy té závěrečné zprávy. To znamená další velká věc u které bych rád byl. Jednak jsem členem poradního sboru pro tuto zprávu, kde mám tu čest sedět v jedné komisi s lidmi jako Nicolas Stern nebo Joachym Steiner a dalšími osobnostmi. A jednak jsem ze začátku musel řadu lidí přesvědčovat, že to má smysl a že do toho půjdeme, takže bych byl skutečně rád i u toho výsledku.

EU se často angažuje v ochraně živočichů na jiných kontinentech, například kanadských tuleňů. Ochránci však často kritizují, že nečinně přihlíží vyhlazování vlastních druhů, například nadměrnému lovu úhořů. Neměla by si Unie nejdříve zamést před vlastním prahem?
To je věc pohledu. V Evropské unii je nastavený systém, kterému se zjednodušeně říká Natura 2000. Skládá se z ptačích území a z takzvaných evropsky významných lokalit. Ten systém je postavený na principu, že ohrožené druhy mohou přežívat jenom když budou mít v pořádku svá stanoviště. Včetně toho úhoře. Tento systém je zcela určitě nesrovnatelný s čímkoliv jiným ve světě. Protože dohromady vytváří určitý funkční celek. Je to samozřejmě proces a bude to dlouho trvat. A jsem naprosto přesvědčen, že pokud se cíle Natury 2000 u jednotlivých stanovišť, v tomto případě evropských řek, podaří naplnit, tak je to velmi významný krok k ochraně úhoře.

Zmínil jste, že se EU bude dohadovat na dalších cílech v oblasti biodiverzity. Bude v době ekonomické krize těžší prosazovat ochranu životního prostředí, výdaje na ochranu druhů či jejich stanovišť?
Tady se krásně propojuje to, co jsem říkal předtím. Na jednu stranu potřebujeme stanovit politický cíl, ale na druhou stranu potřebujeme znát ekonomické souvislosti. Proto je klíčová zmíněná zpráva o ekonomickém významu biodiverzity. Ta zpráva jednoznačně ukazuje, že když nebudeme biodiverzitu chránit, tak na to ekonomicky doplatíme. Čili mluvit o tom, že v době ekonomické krize se nevyplatí chránit přírodu je naprosto nesprávné. Protože tím jenom říkáme, že souhlasíme s většími náklady, které přijdou za pár let.

Do Kodaňského summitu o klimatu zbývají poslední měsíce. Jaký dojem na Vás dělá atmosféra na přípravných jednáních, kterých se účastníte?
Za Evropu můžu říct, že je tam velmi silný zájem, aby se dosáhlo dohody. Evropská pozice je mezinárodně velmi silná. Dá se říci, že Evropa je v pozici lídra, který tlačí ostatní k tomu, aby se chovali zodpovědně. Což si myslím, že není úplně běžné, a myslím si, že je to velmi záslužné.

Podaří se politikům najít shodu a přikročí k výraznému snižování emisí?
Jednoznačně ano. Já jsem dokonce slyšel i od těch nejtvrdších vyjednavačů, kteří mají nejrůznější výhrady k evropskému postoji, že Kodaň je příležitost, kterou nesmíme promrhat.Že se tam prostě dohodnout nějak musíme. A všichni uznávají, že problém klimatické změny je seriózní problém. Přál bych řadě lidí u nás slyšet na těchto jednáních vystoupení řečníků z ostrovních zemí, z Oceánie. Kde už dnes voda opravdu stoupá, a není to o tom, zda někdo na změny klimatu věří či nevěří. Ale o tom, že tam už lidem prostě teče voda do domů.

Bude dohoda o snížení emisí dostatečně ambiciózní, aby vedla k takovému snížení emisí, které bude mít skutečně vliv na zpomalení klimatických změn?
Bude složité dosáhnout toho, čemu bych říkal optimální řešení. Nevylučuji to, protože politici se velmi často nakonec dokáží dohodnout, ale je rozhodně s otazníkem, jestli ta ambice bude úplně naplněná. Ale myslím si, že i kdybychom se dostali řekněme na dolní limit toho intervalu, který podle vědců vede k tomu, že se situace zásadně zlepší, považoval bych to za úspěch.

To by bylo snížení emisí skleníkových plynů o kolik procent?
Zpráva vědců říká, že potřebujeme snížit emise o 25 až 40 procent. Kdyby se podařilo dohodnout na těch pětadvaceti, považoval bych to za velmi dobrý výsledek. Na druhou stranu říkám, že asi není reálné dosáhnou shody na těch 40 procentech, byť z hlediska klimatu a jeho dopadů by to bylo nejsprávnější.

Do jaké míry může veřejnost evropským politikům věřit, že to s ochranou klimatu myslí vážně, když na jedné straně mluví o snižování emisí, na druhé podporují takové projekty jako biopaliva, jejichž spalování podle vědců ničí klima o sedmdesát procent více než spalování ropy? Alespoň co se týká biopaliv produkovaných v Evropě.
Dovolil bych si začít tím, že bych zpochybnil to číslo. Existují nejrůznější výpočty a jde o to, která biopaliva vezmete do úvahy. Jsou biopaliva, která jsou v tomto ohledu pod úrovní ve srovnání s fosilními palivy, ale je pravda, že jsou i biopaliva, která jsou nad touto úrovní. Já osobně jsem k biopalivům poměrně skeptický. Takže neříkám to proto, že bych je chtěl jednoznačně jenom obhajovat, ale biopaliva jsou nesporně jedním ze zdrojů, které je třeba využívat. Komise si je toho vědoma. Kromě toho, že propaguje biopaliva, tak jasně řekla, že se musí stanovit podmínky udržitelnosti biopaliv. A tam je stanoveno, že míra úspory proti fosilním palivům musí být alespoň třicet procent. A pouze za těchto podmínek je možné biopaliva využívat. Otázkou zůstává, jak je toto možné kontrolovat a jak se to bude počítat. A to je právě nyní předmětem širokých diskusí. Nicméně povědomí o tom, že zde riziko je, existuje i v komisi. A proto myslím, že její snaha je upřímná a že se upřímně hledá cesta, jak se vyhnout tomu, abychom to vlastně ještě nezhoršili.

Kromě zmírnění produkce skleníkových plynů je důležitá také adaptace na nevyhnutelné změny klimatu. Ovšem kromě pohotových stavitelů obřích přehrad, kteří se chystají zatopit několik dalších vesnic a údolí, zatím o jiných projektech v Česku není příliš slyšet, natož aby se realizovaly. Budou v rámci EU nebo České republiky nějaké větší adaptační projekty, včetně propojování biokoridorů a podobně?
Určitě ano. Když jsem nastoupil do funkce, tak jsem oznámil, že mojí prioritou je zpracování takzvaných tezí adaptační strategie České republiky. Tento materiál připravíme do vlády pravděpodobně v září. Zároveň máme na ministerstvu životního prostředí zpracovaný projekt přírodě blízkých protipovodňových opatření v krajině. O něm jsme poměrně obsáhle hovořili v době letních, bleskových povodní. Jde o remízky, zadržování vody v krajině, zamezení eroze a podobně. Projekt je rozfázován na poměrně dlouhou dobu, řádově deset let, protože na celém území České republiky půjde o obrovské množství práce.

Šest měsíců ve funkci ministra není moc dlouhá doba, příliš se toho stihnout nedá. Co budete považovat za hlavní výsledek vaší mise v úřednické vládě?
Ještě nejsem na konci, ještě tři měsíce mám před sebou. Pokud dokončím všechny věci, které mám v plánu, a já věřím, že ano, tak hlavně to, o čem se spolu nyní bavíme. Vztah mezi krajinou, přírodou a společností, ve vztahu ke klimatickým změnám a ekonomickým procesům, zde jsem se snažil pracovat nejvíce. Adaptace na klimatickou změnu na jedné straně, a náš příspěvek na řešení toho, čím se bude zabývat kodaňská konference na straně druhé, budou nejvíce viditelné poté, co odejdu. Musím zmínit i mimořádně úspěšné předsednictví České republiky v oblasti životního prostředí, na které se dnes už trochu zapomíná. Dosáhli jsme řady závěrů a můžeme se směle postavit vedle velmi úspěšných států. Byla tam adaptační opatření pro Evropu, invazivní druhy, příprava kodaňské konference, sjednocení legislativy o integrovaném povolování. Řada velmi významných věcí, které jsou samozřejmě z velké části výsledkem práce předchozího ministra, ale přinejmenším ve druhé části jsem tomu věnoval hodně pozornosti já.

http://www.denik.cz