Nosorožci a mikroekonomie

Pro ekonomický deník obskurní téma? Nikoli. Nosorožci jsou totiž aplikovaná mikroekonomie sama.

Ano, bez nadsázky je to opravdu tak: tahle zvířata jsou vskutku aplikovanou ekonomií par excellence - od vlivu aukčních mechanismů na tvorbu cen a chování účastníků trhu přes náklady obětované příležitosti ve velmi bizarní podobě až po vliv vlastnických práv na hospodaření s obnovitelnými zdroji.

Proč tedy dva druhy afrických a tři druhy asijských nosorožců dostaly takovou ránu, že jim hrozí vyhubení? Co jim dalo jméno, to jim vzalo život: roh. V tradiční čínské medicíně již tisíce let platí za přírodní viagru, ale "léčí" se jím i kdeco jiného. V tomhle případě se přitom ale tradiční medicína hodně mýlila - reálný léčebný účinek rohu je stejný, jako by si pacienti v rámci terapie okusovali nehty. Ty jsou také z keratinu, a taky by to bez ohledu na povahu neduhu k ničemu nebylo. Jenže pověra i nové mýty mají tuhý kořínek, a cena na černém trhu odpovídá rostoucímu bohatství východoasijských národů, které orientální medicínu uznávají.

Až na výjimky zoufalá situace nosorožců nesouvisí ani tolik s úbytkem území, na kterém by mohli žít: v Africe jsou ve skutečnosti dodnes stovky tisíc kilometrů čtverečních, kde kdysi nosorožci žili, a mohli by tam žít i dnes, ale nenajdete tam ani jednoho. Důvody jsou ekonomické: má-li nějaké zvíře tu smůlu, že za jeho kůži, rohy, nebo cokoli jiného z jeho těla je možno získat velké peníze, je výsledkem pytláctví ve velkém.

Pytlák, který pochází z oblasti, kde drtivá většina lidí žije za méně než dolar denně, a ochrana je slaboučká, má velmi nízké náklady obětované příležitosti: rohy z jednoho zvířete prodané překupníkovi představují ekvivalent příjmu za mnoho let. Dokud v buši nosorožci jsou, pytláci je dříve nebo později najdou. Jistěže, na papíře jsou nosorožci ve všech zemích přísně chráněni. Jenže až na malé výjimky je státní ochrana přírody téměř ve všech zemích jejich výskytu velmi slabá.

Solidní ochrana jednoho velkoplošného parku by v Africe přišla na miliony dolarů ročně. A nejdou-li oproti výdajům nějaké výnosy, není ochrana fauny zajímavá. Problém je o to větší, o co vyšší je na daném území tlak ze strany rychle rostoucího počtu obyvatel. Gorily ve Rwandě jsou klasickým příkladem: předloni byla turistika hlavním zdrojem příjmů Rwandy, přičemž z 99 % byla důvodem návštěvy zahraničních turistů možnost vidět horské gorily "habituované" na turisty. Chráněny jsou dnes přímo exemplárně, a díky svému devizovému potenciálu přežily i občanskou válku: Živé mají větší hodnotu než mrtvé.

Lovec, nebo pytlák

Pytlačí se selektivně. Existence lvů je pro člověka spojena s nesrovnatelně vyššími ekonomickými škodami, až ohrožením života. Přesto jich v obrovské Tanzanii dodnes žije asi stokrát víc než v případě čistě býložravých nosorožců, kterých zůstalo sto padesát. Včetně tří "Čechů" ze čtvrté generace narozené v zajetí v zoo ve Dvoře Králové, kteří odcestovali do přísně chráněné obory pro nosorožce v rámci národního parku Mkomazi na severovýchodě země.

Přesto ovšem praxe ukazuje, že nosorožce lze účinně chránit. Zejména tam, kde mají význam pro turistický ruch. Příkladem budiž třeba Indie a Nepál. Před sto lety bylo v indickém státě Assám posledních 8 nosorožců, dnes asi dva tisíce, takže přebytečné kusy jsou stěhovány do jiných rezervací. Přítomnost velkých divokých zvířat v národních parcích blízko hustě obydlených a intenzivně zemědělsky využívaných území je přitom místním obyvatelstvem vnímána spíše úkorně - zvířaty poničená úroda není farmářům kompenzována - a vztahy mezi parky a jejich okolím jsou tak často negativní. Když ale komunity v okolí chráněných rezervací výrazně participují na výnosech z turistiky, dokáže populace nosorožců růst i v přelidněné Indii.

Opravdovým úspěchem je ovšem záchrana bílých nosorožců jižního poddruhu Ceratotherium simum simum v Jihoafrické republice, kde jejich populace za sto let vzrostla skoro tisícinásobně na loni odhadovaných 18 500 jedinců. Jsou běžně chováni nejen v rezervacích a národních parcích, ale i na soukromých rančích, kam je správa parků prodává.

Proč? Protože si může ponechat výnosy z prodeje, a má tak na maximalizaci "produkce" jasný ekonomický zájem. Zájem je i z druhé strany, protože chov divokých zvířat na soukromých rančích, jejichž zisk se skládá z klasické i lovecké turistiky a prodeje zvěřiny, se ukázal být o dost výnosnějším než dobytkářství, a tak se v posledních desetiletích velmi rozšířil.

Regulovaný lov bílých nosorožců se zde uplatňuje již od 60. let minulého století. Starý trofejní nosorožec je z biologického hlediska bezcenný, svoje geny už předal, od samic je mladšími soupeři odstaven, souboje už jenom prohrává. Jeho ekonomická hodnota jako trofejního zvířete ale stále zůstává v řádu desítek tisíc dolarů.

Řeknete si: Jaký je rozdíl mezi regulovaným trofejním lovcem a pytlákem? Z hlediska populačního managementu obrovský- pytlák zabíjí všechno včetně samic v reprodukčním věku a sotva odrostlých mláďat. V minulosti se vyskytly případy, kdy pytláci zabíjeli i nosorožce, kterým předtím zoufalí ochránci uřízli rohy ve víře, že je tím zachrání. Ač bezrohé, pytláci je přesto "popravili"- z jejich hlediska strávili příliš mnoho času a podstoupili příliš velké riziko, aby nakonec vystopovali zvíře, které nemělo to, proč je hledali. Sice odpudivý, ale názorný příklad nákladů obětované příležitosti v praxi. Legální lovec v dobře spravované zemi naproti tomu smí střílet pouze kusy, které již nejsou pro populaci potřebné, zato ekonomický motiv pro její udržení je silný.

Národní parky po léta prodávaly přebytečné nosorožce soukromým farmářům za pevnou, netržní cenu. Až do roku 1989, kdy se začali prodávat na aukcích, se začal rodit velký cenový diferenciál mezi cenou, za kterou je možné živého nosorožce koupit. A cenou, za kterou je možné jej jako trofejní zvíře zastřelit.

Jinak řečeno: investovat peníze a energii do soukromého chovu nemělo dlouho ekonomický smysl - roční odstřel na soukromých farmách dosahoval zhruba 10 %. Mikroekonomické kouzlo dražby jako mechanismu pro hledání rovnovážné tržní ceny ovšem zafungovalo a chov se začal vyplácet: chovná samice byla najednou o dost dražší než trofejní samec. Množství odlovu se snížilo na 3 %, tedy hluboko pod populační přírůstek. Cesta k prudkému zvýšení stavů jihoafrických bílých nosorožců byla na světě. Od zavedení aukcí se počet bílých nosorožců v Jihoafrické republice zhruba ztrojnásobil, skoro třetina zvířat žije na soukromých rančích.

Kottoňáci

Zoo ve Dvoře Králové nad Labem je, pokud se nemýlím, jediná na světě, kde se podařilo rozmnožit tři druhy nosorožců ve čtyřech formách. Její chov nosorožce dvourohého (černého) ve východoafrické formě (Diceros bicornis michaeli) je spolu s anglickým Howletts-Fort Lympne suverénně nejúspěšnější na světě. Několik mláďat měla i u nosorožce indického a totéž platí i pro nososorožce širokohubé (bílé) v obou jeho formách.

Jestliže jižní forma je suverénně největší "nosorožčí" ochranářský úspěch, pak jeho severní je jeden z největších propadáků. Před čtyřiceti lety žili severní bílí nosorožci okrajově v několika kusech v Ugandě, asi 500 jich bylo v severovýchodním Zairu (dnešním Kongu) a dalších asi 600 kusů bylo rozptýleno v jižním Súdánu. V Ugandě byli všichni vybiti ještě za diktátora Idi Amina. Nehledě na poslední nepotvrzené zprávy byly jejich stavy zdecimovány v Súdánu, odkud pocházejí "dvorské" exempláře, odchycené v 70. letech. A tak v roce 2003 zůstali severní bílí nosorožci v přírodě jen v národním parku Garamba v Kongu v počtu 32 kusů.

Zřejmě poslední čtyři reprodukce schopní nosorožci bílí severní formy Ceratotherium simum cottoni na téhle planetě zůstali ve Dvoře Králové a před koncem loňského roku oba páry odcestovaly do Afriky, do keňské rezervace Ol Pejeta.

Kontroverze to byla veliká, a to i v mezinárodní ochranářské komunitě. Transport tří mladých černých nosorožců ze Dvora Králové do Tanzanie půl roku předtím nikomu nevadil. Ti, kteří byli proti, argumentovali, že nebyly vyčerpány všechny možnosti rozmnožit zvířata v zajetí, že by se dalo ještě něco zkoušet s umělou inseminací, laděním hormonálního cyklu. Druhá část odborné veřejnosti tvrdí, že je to pro "kottoňáky" - jak se jim v hantýrce říká - sice malá, ale poslední šance.

Nikdo ovšem nezpochybňuje fakt, že Ol Pejeta je velmi dobře vedená nestátní rezervace a má nejvíc černých nosorožců ve východní Africe s populačním přírůstkem 8 % ročně. Podle čerstvých zpráv se zvířata ze Dvora po transportu dobře aklimatizují. V Keni po předchozím velmi krutém suchu v posledních týdnech bohatě pršelo a podle očitých svědků dokonce i nejstarší samec Súdán, jediný, který se narodil ještě v jižním Súdanu, viditelně pookřál. Všichni mají vysílačku a uřezané rohy, hlídají je čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Má to všechno smysl? Do pár let uvidíme, ale naděje, že nějaké jejich geny zůstanou, zas tak nízká není.

Největší divadlo planety

Zájem o rohy mezitím roste, údajně pod vlivem "zaručených zpráv", že preparáty z nich léčí rakovinu. Pozoruhodně například stoupl (legální) vývoz živých nosorožců do Číny, která v letech 2006 - 2007 dovezla podle svých vlastních statistik z Jihoafrické republiky 117 živých nosorožců, zatímco vietnamští občané se začali specializovat na vývoz trofejí - prostě si povolenky na odstřel po stovkách i s legálními vývozními papíry kupují. (Jeden Vietnamec byl ochoten zaplatit za povolení k odstřelu milion randů -zhruba dva a půl milionu korun - což je vysoko nad trhem. Oficiálně by si lovci trofeje měli pověsit doma na zeď, ale jak konstatuje poslední zpráva Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících zvířat a planě rostoucích rostlin, opakovaně se stávalo, že vietnamské lovce museli průvodci učit střílet a vůbec se nezajímali o preparaci trofejí...

Když jihoafrické úřady začaly tušit neplechu a pravidla pro vývoz trofejí, v únoru 2008 přitvrdily, začalo se o to víc pytlačit. Jihoafrická republika za loňský rok zaznamenala asi sto případů, což je sice nejvíc za posledních patnáct let, nicméně tamní populaci to prozatím neuškodilo a dál rychle roste. Metody jsou stále sofistikovanější, kromě oblíbených kalašnikovů se začínají objevovat případy použití "tichých" způsobů zabíjení: narkotizačních střel, trávení zvířat a používání tlumičů.

V dysfunkčním Zimbabwe se státní ochrana přírody zhroutila (a to kdysi platila za vzor), a nosorožci nejsou v bezpečí už ani v soukromých rezervacích. V Zambii vláda prohlásila, že už na ochranu rezervací vzhledem k poklesu rozpočtových příjmů nemá peníze, a chce dát koncese na jejich management soukromým investorům (což popravdě řečeno není špatný nápad tam, kde existuje turistický potenciál). V Tanzanii se opět ve velkém pytlačí sloni, a nejen tam - také cena slonoviny na černém trhu je vysoko (kolem tisíce dolarů za kilo).

Dobře definovaná vlastnická práva k půdě i volně žijícím zvířatům, kompetentní a finančně zajištěná správa parků a racionálně nastavené ekonomické podmínky udržitelného využívání přírodních zdrojů včetně regulovaného lovu jsou kombinace, které v Africe splňují asi tak tři státy. Otázkou je, zda natrvalo. Věřit, že jich bude přibývat, chce koňskou dávku optimismu.

V Asii je Indie tak daleko, že je schopna nosorožce uchránit vlastními silami, pokud si to bude jenom trochu přát. Pro ty ostatní platí, že pokud vyspělé státy chtějí zachovat alespoň část africké a asijské biodiverzity, budou za to muset zaplatit. Cenovka není nijak vysoká: provozní náklady tanzanského národního parku Serengeti, jehož velká migrace je jedním z největších divadel na této planetě, přijdou na dva tři miliony dolarů ročně. Jsou divadla, která stojí mnohem víc, a ještě k tomu stojí za... Naneštěstí jsou i mnohem blíž našeho domova.

Miroslav Zámečník
Autor je ekonom