Tupí, ale úspěšní

Když už naše končící sněmovna těsně před volbami stihla přehlasovat prezidentské veto - takže metylester řepkového oleje do motorové nafty a biolíh do benzinu budeme přimíchávat kurážněji - zaslouží si vážení čtenáři nějaký pěkný ekologický příběh.

Než si jej přečtete, budu - pevně doufám- již hodně daleko od povolebních Čech a hodně blízko k nejsevernějšímu cípu tropického deštného lesa v Americe. Skoro pět let jsem prales neviděl, a i když je to jen na týden, těším se jako malé dítě na biosférickou rezervaci "Los Tuxtlas" v mexickém státě Veracruz.

A pak přišel Homo sapiens...

Proč? Kdo v tropickém deštném lese byl, ví. Kdo to nezažil, měl by spěchat, aby okusil tu nesrovnatelnou bohatost a barevnost všech forem života, protože pralesů ubývá opravdu rychle. Konkrétně v Mexiku zbyla tohohle typu lesa asi třetina. Úbytek se sice v posledním desetiletí zpomalil ze 4,5 % ročně asi na polovinu, ale pokračuje dál. Vizuální pomníček zbytkům deštného lesa v "Los Tuxtlas" postavil naposledy Mel Gibson se svým Apokalyptem, jehož "pralesní" scény se natáčely právě tady. Jenže odborníci studují degradaci tohohle ekosystému už dobrých čtyřicet let...

Za tu dobu zmizela z rezervace všechna velká zvířata typu tapíra nebo vrcholových predátorů, jako je puma nebo jaguár. Pokud ještě v pralese žijí, jsou na pokraji vyhynutí. Jeden z největších orlů na světě - harpyje - to tady také "zabalila", stejně tak velcí papoušci ara.

Co tu tedy hledat? Otázka hodná člověka, který prales nikdy neviděl. I zbytek druhového bohatství zdejších tropických lesů a mangrovníkových bažin je fenomenální - přes 600 druhů ptáků na pár stovkách kilometrů čtverečních (dvakrát tolik co v celém Česku), hodně přes sto druhů orchidejí. Před padesáti lety tady byl ráj, i dnes je to pro Středoevropana fascinující kus Země. Jedno časné ráno v lese, a nepochybujte, že budu i z této skývy chleba velmi šťasten - naposledy mi to vydrželo pět let.

Křehké vzájemné vazby pralesního ekosystému asi nejlépe ilustruje příběh dvou druhů zdejších opic, vřešťana pláštíkového a chápana středoamerického, přijde mi alegorický.

Zatímco vřešťan se živí skoro výhradně listím, chápani dávají přednost zralému ovoci tropických stromů. Tahle potravní specializace sice znamená, že si oba druhy vzájemně nekonkurují a mohou žít v pohodě vedle sebe, na druhou stranu zásadně poznamenává jejich osud, pokud do něj vstoupí se svou činností jiný druh primátů - a to Homo sapiens sapiens.

Listožraví vřešťani mají velmi malá teritoria, za potravou nemusejí daleko putovat. Listí je málo výživné, ale je po ruce, a vřešťani většinu času letargicky poklimbávají v korunách stromů. Samci označují teritorium řevem, který je slyšet na kilometry daleko - odtud název. Roztomilí - a prý ani zvlášť inteligentní - nejsou, a tak jejich mláďata ani nikdo nechce za domácí mazlíčky. To je první plus pro vřešťany. Vykácení pralesa není plošné, nějaké zbytky skoro vždy zůstanou, a díky své potravní specializaci a malým teritoriálním nárokům přežívá vřešťan pláštíkový i v "Los Tuxtlas".

Chápan středoamerický je úplně jiná opera. Plody tropických stromů dozrávají v různých obdobích roku, a jednotlivé stromy, které mají zrovna ovoce, jsou od sebe často velmi vzdáleny. Chápan tedy nemůže být lenoch, a aby naplnil žaludek, musí putovat po velkých plochách nenarušeného lesa. Tahle aktivita se podepsala i na jeho inteligenci. Zatímco vřešťany z obzvláštní bystrosti nikdo nepodezírá, před pár lety se k nemalému překvapení primatologů zjistilo, že chápani jsou mimořádně inteligentní. Zařadili se hned za orangutany a šimpanze, ale předběhli evolučně daleko pokročilejší gorily. Co čert nechtěl, chápani ke všemu vypadají roztomile, zvlášť mláďata jsou okouzlující - a tak jsou velmi hledanými domácími mazlíčky, zatímco o vřešťana nikdo nestojí, leda tak do hrnce.

Kde by Einstein umřel hlady

Mravní naučení spočívá v tom, že inteligence v kombinaci s potravní specializací ještě není žádnou garancí na přežití. Narušení souvislé plochy lesa člověkem, který jej vykácel kvůli pastvinám pro dobytek nebo pro plantáže cukrové třtiny (zdaleka nejefektivnější plodina na produkci biolihu), znamená jednak podstatné omezení druhové pestrosti stromů, a tedy i nabídky sezonních plodů. A pak také pro stromové chápany vytvářejí odlesněné plochy nepřekonatelné bariéry. Chápan by mohl být chytrý jak Einstein, ale v maličkých zbytcích tropického pralesa by zkrátka umřel hlady, protože nemá po většinu roku co jíst.

Primatologové, zkoumající prales v "Los Tuxtlas", mají jasno. Dvě stě hektarů zbytkového, byť solidně chráněného původního pralesa obhospodařovaného Biologickým ústavem Národní mexické univerzity nestačí populaci chápanů udržet, zatímco vřešťany ještě pořád uslyšíte.

Přátelé řepkových lánů

Čím výraznější většinou přehlasujeme v tomto případě zcela oprávněně skeptického Václava Klause, tím více budeme vzdáleni pravdě. Jestli si někdo myslí, že řepkové lány jsou pro českou kulturní krajinu nějakým enviromentálním blahem, fatálně se mýlí. Z čistě ekonomického hlediska je zdaleka nejefektivnějším zdrojem bionafty palma olejná (s řepkou se hektarový "energetický" výnos vůbec nedá srovnávat), u biolihu cukrová třtina (mnohem lepší ekonomika než brambory nebo obilí).

Obojí má na biodiverzitu zničující důsledky, a je jedno, zda jsou obětí roztomilí a inteligentní chápani, nebo ještě inteligentnější orangutani na Sumatře či Borneu s jeho neustále mizejícím tropickým lesem padajícím za oběť plantážím palmy olejné.

Ve stejnou dobu, kdy si naši odcházející poslanci odhlasovali, že "řepka sype", Norové nabídli Indonésii miliardu dolarů za to, že přestane pralesy kácet. Můžete namítnout, že jako ropný producent si vykupují černé svědomí. Možná. Každopádně ale zbývá odpovědět, co si řepkovými lány vykupujeme my. Zemědělce a zpracovatele řepky určitě, ekologii a globální klima rozhodně ne. O tropických pralesích, velmi prosím, raději nemluvme.

Vřešťani jsou úspěšnější, byť blbější, než chápani. Tak to tady v "Los Tuxtlas" chodí. Jakákoli podobnost je čistě náhodná.

Miroslav Zámečník
Autor je ekonom