Památné stromy jsou živoucí monumenty dějin

Vítr se prohání v jejich rozložitých korunách, jež pamatují dávnou historii. Památné stromy, prastaré majestáty, které rostou a žijí celé věky. Vydržely bouřky, sucha, přívaly sněhu, poryvy vichrů. A lidé k nim chovají úctu, všelijak je zpevňují, chrání a restaurují, podobně jako jiné památky. A připomíná je Den stromů, který připadá na 20. říjen.

Lidský věk a rozměr jsou se stromy jen obtížně srovnatelné. Má-li strom podmínky, může vydržet po staletí. Na jejich letitých tělech mnohdy raší mladé větve a stromy se tak stávají živoucími monumenty dějin.
Nejen stáří však může učinit strom význačným. Jeho výjimečnost bývá dána i mimořádným vzrůstem, zvláštním vzhledem či skutečností, že tvoří krajinnou dominantu. Památné stromy mohou upomínat na historickou událost nebo doprovázet kulturní památku. A mohou s nimi být spojeny i pověsti či báje.

Nekorunovaným vládcem památných stromů býval Král smrků, nejmohutnější smrk přírodní rezervace Boubínský prales, než v prosinci 1970 při vichřici padl. Díky větvím, které se klenuly na jeho 58 metrů vysokém kmeni až ve výšce 28 metrů, připomínal přírodní chrám. Obvod jeho kmene měřil pět metrů a bylo mu asi 440 let.

Dalším význačným jehličnanem v českých zemích je letitý tis, jenž prý vyrostl z poutnické hole při budování hradu Perštejna na skalnatém ostrohu nad údolím řeky Svratky. Obyvatelé hradu po staletí věřili na spojení mezi hradem a životem stromu. Když se například u tisu ulomil jeden z vrcholů, na hradě se z nenadání propadla klenba.

Pověst o malém pasáčkovi, co propadl do dutiny stromu a tam zahynul, zase opřádá prastarou Vejdovu lípu na Pastvinách u Žamberka. Obrovský strom je starý možná 600 let. Jeho kmen měřil už před sto lety v obvodu 11 metrů a z té doby pochází i pověst o nešťastném pasáčkovi, který o půlnoci kolem lípy straší. Na začátku 20. století se kmen starého stromu otevřel. Dutina je rozlehlá, i dnes se do ní dá vstoupit.

Stejně jako do jiné věkovité lípy v Telecí na Českomoravské vysočině. Pověst o této Zpívající lípě je literárně nejproslulejší díky spisovateli Miroslavu Burešovi, který o ní psal. Starý hospodář podle této pověsti v dutém stromu našel úkryt, když přepisoval žalmové zpěvy a potichu si prozpěvoval sloku za slokou.

Literární slávou se honosí i další památný strom, ke kterému prý rád docházel spisovatel Fráňa Šrámek. Mohutná Semtínská lípa stála téměř 300 let při silnici ze Sobotky na Kost jako výrazný bod v krajině. Původně tu byly stromy dva, po stranách barokní sochy svatého Jana Nepomuckého. Jeden z nich ale vyvrátila vichřice roku 1858. Od 70. let 20. století lípa začala chřadnout. Postupně se z její koruny vylamovaly jednotlivé větve a v roce 2000 ji hodně poničila vichřice.

Prezident T. G. Masaryk prý zase z Lán často zajížděl na koni k památnému Svatováclavskému dubu ve Stochově nedaleko Nového Strašecí. Podle pověsti údajně tisíciletý dub zasadila svatá Ludmila při narození svatého Václava v hradě, který tam stával.

Dějiny kráčely i pod dubem knížete Oldřicha v Peruci. Stojí na místě, kde údajně Oldřich potkal Boženu, peroucí u studánky pod stromem prádlo. Podle jiné pověsti se na něm oběsil milenec či manžel pradleny Boženy. Podle všeho je však dnešní dub potomkem původního stromu.

Téměř tisíciletý věk připisuje Královské lípě v Klokočově v Železných horách text nápisu, který je umístěný na balvanu před ní. Strom stál na počátku stezky přes pralesní mokřady, údajně se pod ním zastavil král Karel IV. se svou družinou.

Dobu husitskou zase připomíná Sudslavická lípa u Vimperka. Větve její koruny se sklánějí k zemi a stíní nevysoký, leč velmi mohutný kmen, jeho praskliny v kůře a vystouplé kořeny svědčí o velikém stáří. Věk je odhadován na 600 let, dutý kmen chrání stříška a silné větve v koruně spojují lana. Pověst vypravuje, že pod lípou kázal mistr Jan Hus.

Rovněž stromů, pod nimiž údajně tábořil hejtman Jan Žižka, lze najít v Čechách několik. Největší a patrně nejstarší z nich je Žižkův dub v Náměšti nad Oslavou. A taky je prý jediný, ke kterému slavný vojevůdce podle pověsti přivázal koně.

Jitka Bojanovská