Nanotechnologie má i svůj rub

Vyvíjejí se zbraně zcela nového typu, např. nálože s výbušninou, jejichž 1 mikrogram má stejně ničivou sílu jako 44 kilogramů trinitrotoluenu a které se dají vkládat do termonukleárních bomb.

Obavy z nanomanipulací s člověkem

Výsledky, jichž nanotechnologický vývoj dosahuje v medicíně, jsou z humánního hlediska sice potěšitelnější než ve vojenství, ale ani tam není situace bez problémů. UNESCO publikovalo na téma nanotechnologických aplikací v medicíně zprávu vyjadřující zneklidnění nad směrem, kterým by jejich další vývoj mohl kráčet: "Z dlouhodobého hlediska by nanomedicína mohla vést k dalekosáhlým změnám lidského druhu. Snahy, které lidstvo vyvíjí k tomu, aby se měnilo, jak a kdy se mu bude chtít, by mohly vyústit v situaci, v níž už nebude možno hovořit o 'člověku'."

Podle zprávy by pak šlo o "Homo sapiens 2.0", který by obýval transhumánní svět, šlo by o novou éru, v níž by žili "posthumánní lidé" s uměle vypěstovanými fyzickými a intelektovými vlastnostmi a výkony. Vedle nich by existovali lidé "druhé" třídy, kteří by si museli vystačit s dosavadním vybavením a ocitli by se na okraji společnosti.

Už nyní je patrné, uvádí také zpráva, že na jedné straně se sice vydávají nemalé peníze na výzkum v nanomedicíně, ale na straně druhé se neřeší bída a sociální nerovnost ve světě a s tím související zdravotní problémy velké části lidstva.

"Lidé v rozvojových zemích nepotřebují nanočástice ze zlata, nýbrž účinnou a preventivní zdravotní péči, včetně příslušných léků, výživu, pitnou vodu a vzdělání".

Neočekávané řešení přinesl plankton

Také na poli geoinženýringu proběhlo vícero projektů, ale neúspěšně. Největším "propadákem" byl zatím německo-indický projekt Lohafex dvou ústavů: Alfreda Wegenera pro polární a námořní výzkum v Bremerhavenu a Národního oceánografického v Bombaji.

Projekt chtěl snížit množství CO2 v ovzduší a zkvalitnit klima. Předpoklad? Užití řas, jejichž mikročástice budou na mořské hladině pohlcovat oxid uhličitý a vypěstují se pomocí nanočástic. Po daném úkonu klesnou i s ním na dno a budou zde "navěky" uloženy.

Společná expedice v 1. čtvrtletí 2009 vysypala na jistém místě v jižním Atlantiku více tun mikročástic železitého síranu jako potravu pro řasy. To bylo mimochodem v rozporu s moratoriem na vypouštění umělých hnojiv do moře, vyhlášeným na konferenci OSN o biodiversitě v Bonnu v roce 2008.

Výsledek? Řasy se hnojivem rozmnožily, než však mohly začít pohlcovat CO2, stačil je jako svou potravu zkonzumovat mořský zooplankton. A skleníkového plynu je pořád stejně.