Dalo se škodám zabránit?

Povodně jsou způsobovány náhodnou shodou přírodních situací, zejména mimořádně vydatnými srážkami za zvláštní, někdy až zdánlivě nepravděpodobné hydrometeorologické situace. Moudrým počínáním lze však snížit škody. Velká povodeň na Moravě v červenci 1997 odkryla chyby, kterých jsme se dopouštěli v průběhu 20. století. Lze je shrnout do tří bodů: o nevhodné umísťování obydlí, infrastruktury, cenných staveb i životní prostředí ohrožujících provozů do záplavových území (nejenže jsou smeteny, ale navíc představují překážku toku, který se pak chová nevyzpytatelně, nehledě na možnosti intoxikace); o nahromaděné hříchy za dlouhé období přezírání vodního hospodářství (zanesené rybníky, znečištěná řečiště, neudržované meliorační systémy, absence protierozních opatření); o zhoršené vlastnosti půd vlivem špatného hospodaření (imisní holiny místo lesů, neobdělávaná pole, nesečené louky, nevhodná struktura plodin, nesprávná cestní síť). Přitom území ohrožené povodní lze poměrně dobře vymezit. Existuje \"povodňová paměť\", která však nebyla dostatečně respektována. Ze šetření Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy Praha vyplynula - při hodnocení povodně z roku 1997 - varování: skutečné zátopové čáry se poměrně dobře kryly s výskytem nivních půd, které za svůj vznik vděčí historickým záplavám. Výskyt nivních půd tedy dostatečně vymezuje ohrožené území. Co může přispět k prevenci? Vedle technických opatření je to hlavně způsob využívání krajiny. Průběh odtoku srážkových vod určují faktory jednak člověkem neovlivnitelné (vydatnost srážek, morfologie povodí, hydrogeologická struktura území, charakter půd v oblasti), jednak faktory ovlivnitelné (organizace využívání krajiny, způsoby hospodaření na půdách, stav hydrografické sítě, vodní díla, legislativa pro mimořádné situace, koordinace varovných a záchranných systémů). Chceme-li se napříště vyvarovat zbytečných škod, musíme důsledněji uplatnit preventivní opatření v územních plánech. Zahrnují vodohospodářské zásahy na tocích, přilehlých pozemcích, vodních stavbách, nádržích, rybnících a melioračních systémech, dále protierozní organizaci půdního fondu, vhodnou strukturu kultur, opatření snižující povrchový odtok a zvyšující retenční schopnost půd i krajiny. Zvláštní význam mají jednoúčelové protipovodňové nádrže (suché nádrže) a rozlivové plochy. Bude to vyžadovat koncentraci finančních zdrojů i kapacit, což bude při současné potřebě bezprostřední nápravy škod svádět k odkladům. Ty však nejsou na místě, když si uvědomíme, že dvě stoleté velké vody přišly během pěti let. Nynější škody také potvrdily, že způsob využívání krajiny musí být důsledně podřízen celospolečenským zájmům, byť by to někdy bylo ina úkor lobbistických skupin. (Autor pracuje ve Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy Praha) Zdroj: Právo