Co jsme udělali vodě

Máme za sebou pětiletku velkých povodní ukončenou velkým suchem. Zdá se, že jsme v uplynulém století provedli vodě něco ošklivého a ona se nám teď mstí. Století tvrdých vodohospodářských uprav, narovnávání řek a meliorací se ukázalo jako cesta do pekel. Poučili jsme se? Kupodivu se ukazuje, že od velké \"moravské\" povodně v roce 1997 se v našem přístupu ke krajině a vodě už leccos podstatného změnilo. \"Před pěti lety jsme si mysleli, že je to otázka systémového řešeni. Že stát musí říct dejme tomu: půjdeme cestou revitalizace, dáme řekám víc místa. A vodohospodáři se podřídí. Ale teď víme, že je to naopak. Nelze čekat na politiky. Musí vzniknout společenská objednávka. Až starostové i v poslední obci pochopí, že je rozumnější rozšířit koryto potoka a nechat ho rozlit tam, kde neškodí, nebo odsadit hráze od řeky a chránit jimi jen obec samotnou, začnou se i projektanti a stavební firmy přizpůsobovat.\" Miloslav Šindlar je projektant, který se zabývá revitalizaci říčních toků. Už když jsem s nim mluvil před pěti lety, po zkušenostech s moravskou a východočeskou povodní, patřil k těm osvíceným. Vysvětloval mi, proč není přehrada všespásná, proč nepomůže proti povodni vybagrování říčního koryta a že existují mnohem levnější, účinnější a přirozenější řešení. Přesto je i na něm vidět, o kolik se za pět let znalosti o tom, jak funguje řeka, prohloubily. Není v tom ale sám. Je docela překvapivé, když obejdete státní a odborné instituce zabývající se vodním hospodářstvím, jak se obecně názory posunuly od hrází a vyzděných koryt. Je nutné přiznat, že kdyby dnes znovu přišla velká voda, následky by byly podobné jako před šesti lety nebo loni, tak rychle se věci nemění, ale vlastně všichni už dnes uznávají, že dát řekám více místa je rozumné. \"Ano,\" říkají, jenže někteří dodávají: \"Ale.\" STOLETÍ BETONU Pokud pojedete ze Šumperka na sever podél toku Desné a pak za hřebenem podél Opavy, jsou ta ALE velmi zřetelná. Od povodní v roce 1997 uteklo šest let, ale tady se pořád pilně staví. Je to kuriózní podívaná. Můžete tu vidět mohutné kamenné prahy a lichoběžníková koryta vydlážděná z kamenů, přesně taková, jaká odnesla poslední velká voda, a jen o pár set metrů nebo kilometr dál docela rozumný pokus vytvořit koryto jen volně vydlážděné velkými kameny a tvarované tak, aby se potok mohl při velké vodě neškodně rozlít. Když se zeptáte na Povodí Moravy, co to má znamenat a jestli levá ruka neví, co dělá pravá, odpovědí vám, že každý ten úsek dělal jiný projektant, že se vlastně přesně neví, co bude a nebude funkční. Někdy by si člověk hlavu ukroutil, protože v mnoha případech jednoznačně jde o zbytečné plýtvání penězi, ale takhle prostě v praxi vypadá změna vodohospodářského paradigmatu. A že to opravdu je změna revoluční. Máme za sebou století betonu. Až do velkých povodní na konci devatenáctého století Člověk před vodou jen ustupoval. Technické možnosti nebyly takové, aby dokázal řeku spoutat. Když ale přišla v roce 1897 velká voda, rozhodli jsem se zkrotit řeky jednou provždy. Bylo to v souladu s dobovým vševládnoucím technologickým optimismem, s pocitem, že lidský um a věda všechno vyřeší. A tak se stavělo. První vlna velkých vodohospodářských děl - přehrad a mohutných hrází okolo řek - pochází právě z té doby. Koncepce byla jasná. Neposlušnou vodu zavřít v přehradách, pokud uteče, prohnat ji krajinou vybagrovaným korytem s vysokými hrázemi. A za nimi je prostor pro hospodářský život, zemědělská půda v bývalých říčních nivách, prostor pro nová města. Tuto koncepci převzal jak nový československý stát, tak i pozdější reálný socialismus. Technokratický pohled na věc se prakticky nezměnil. Komunistické československo v paranoidni představě imperialistického ohrožení navíc bojovalo o potravinovou soběstačnost a zemědělskou půdu, a tak rozpoutalo v sedmdesátých letech meliorační šílenství. Narovnat koryta, odvést vodu co nejrychleji. Ale je nutné dodat, že tato koncepce, i když ne tak vyhrocená, vládla celé Evropě. Daň za sto let bludné cesty jsme začali platit v devadesátých letech. Miliardy kubíků vody, které se prohnaly nejdříve Moravou, jasně ukázaly, že představa o spoutání živlů je naivní. Narovnaná koryta vehnala vodu z hor do nížiny, hráze postavené příliš blízko řeky voda buď zničila, nebo přetekla a neměla se kudy vrátit zpátky. Přehrady, pokud nebyly shodou okolností vypuštěné, situaci spíš zhoršovaly. To, co nás mělo ochránit, často způsobilo, že škody byly ještě větší. Když voda opadla, byla \"společenská objednávka\" jednoznačná. Zachraňte nás před tou hrůzou! Protipovodňová opatření to bylo svaté slovo, proti kterému se žádný politik neodvážil nic namítnout. Lidé chtěli vidět bagry v korytech řek. Chtěli prohlubovat, zkapacitňovat - úžasný vševystihující termín -, zvyšovat hráze. A tak jednotlivé podniky povodí vyrazily do útoku. V první fázi se většina hrází a koryt opravovala v původní podobě, bez ohledu na to, že už tehdy existovalo hodně hlasů, které se slušnými argumenty v ruce oponovaly, že jde jen o nákladné opakování starých chyb. Asi nejvýrazněji o sobě v tomto směru dávala vědět brněnská Unie pro řeku Moravu, která vydala i sérii odborných článků a publikací, ale sebejistota generace vodohospodářů, kteří to přece takhle dělají už sto let (tedy právě přesně sto let, že), byla neotřesitelná. Podstatným zlomem byly opakující se povodně v dalších letech, a hlavně ta loňská. Prakticky neovladatelná vltavská kaskáda, tisíce domů zatopených v původních nivách řek, poškozené hráze. \"Možná se to zdá zvláštní, ale opravdu bylo důležité, že ta voda přišla až do Prahy. Teprve pak to mnoha politikům došlo,\" vysvětluje Martin Dušek z Agentury ochrany přírody a krajiny, která jako odborná organizace ministerstva životního prostředí vyjednává s podniky povodí o konkrétní podobě protipovodňových opatření. \"Dnes je s nimi mnohem rozumnější dohoda. A také je to otázka výměny generací. Ti mladší se prostě domluví mnohem snadněji.\" O čem se domlouvají? Pro laika se může zdát tahle debata příliš komplikovaná, ale při únosné míře zjednodušení to není nic nepochopitelného. A jak už bylo řečeno dříve, není rozumné nechat tohle rozhodování jen na odbornicích. Je dobré vědět, za co utrácejí peníze, které jsme jim svěřili. Jen když i nám bude jasné, co po nich máme chtít, co je a není rozumné, budou s nimi zacházet šetrně a hospodárně. NIVA JE SOUČÁST ŘEKY \"Řeka je vlastně jako pružina. Bude nám škodit tím víc, čím víc ji stlačíme. A čím jí dáme víc volnosti, tím méně problémů s ní bude,\" říká Miloslav Šindlar. A hned dodá, že samozřejmě nelze všude dát řece volnost, že je mnoho zastavěných oblastí, které je třeba chránit. Nicméně ta základní poučka platí. Co se tím myslí, docela dobře ukázal nedávný spor o bagrování Berounky. Starostové a Povodí Vltavy trvali na tom, že je třeba vytěžit štěrkové nánosy, které se v řece usadily po loňské povodni. Jde přece o majetek a lidské životy! Hlubší koryto pojme víc vody a zachrání nás před povodní. Jde ale o zcela mylný koncept, jenž předpokládá, že každé vylití ze břehů je vlastně jakási porucha řeky, které je třeba zabránit. To je omyl. Niva - ono ploché údolí v nejbližším okolí koryta - je přirozenou součástí řeky. Potřebuje pravidelné zaplavování dvou-, pěti-, desetiletou vodou, protože ta udržuje mokřadní společenstva a celý ekosystém v kondici. Široká niva, kam se voda rozlije při velké povodni, je navíc optimální brzdou povodňové vlny. l kdybychom toho byli schopni a koryto vybagrovali třeba tak, aby se z něj ani stoletá voda nevylila, dosáhli bychom jediného. Voda by prohučela Berounkou a skončila u Karlova mostu Smetanovi na klíně tak jako loni. Řešením je chránit zástavbu v obcích rozšířením koryta a hrázemi, ale stejně tak je nutné hledat co nejvíce míst, kde se může řeka rozlít. Bagrování koryt po celé délce řeky není protipovodňové opatření, ale způsob, jak učinit povodňové škody ještě větší. Laická představa, že lze vodu zavřít do jakési velké roury koryta a odvést ji někam, kde už o ní nikdy neuslyšíme, je prostě naivní. Na Moravě už na několika místech došlo ke změně koncepce. Zatímco dříve stály hráze v těsném sousedství řeky, dneska se odsazují sto dvě stě metrů od koryta tak, aby chránily jen obytné domy. Celý prostor mezi hrázemi je tu proto, aby se pružina řeky mohla roztáhnout a škodila co nejméně. POLDRY KONTRA PŘEHRADY Technický ředitel Povodí Moravy Pavel Mylbachr přede mě položil list papíru s přehledným nákresem, co se vlastně stane, když spadne hodně vody. Něco se vsákne do země, něco odteče cestami, které nijak ovládat nemůžeme, část vody ovladatelná je, můžeme ji zachytit ve vodních nádržích a suchých poldrech, něco zadrží revitalizované nivy řek. Tato opatření ale mají jediný smysl. Slouží \"jen\" k tomu, aby zpozdila a zmírnila povodňovou vlnu. Všechen objem, který máme v přehradách, nivách a poldrech k dispozici, je příliš malý, aby se dala přebytečná voda \"schovat\". Stejně nám nezbývá než se smířit s tím, že všechna povodňová voda tak či tak musí krajinou protéct. Hledáme-li, kde vodu nejúčinněji pozdržet, máme před sebou jedno momentálně hodně diskutované dilema - poldry, nebo přehrady? Loňská povodeň naladila obyvatelstvo bojovně proti přehradám. Vltavská kaskáda mnoho vody nezadržela a objevily se hlasy, že by se měly změnit manipulační řády všech přehrad tak, aby jí pojaly víc. \"Jenže to je velmi složitá věc. Přehrada je víceúčelové zařízení a je třeba zvažovat, nakolik se dá snížit hladina, aby ještě byla nádrž schopna plnit všechno, co od ní chceme,\" říká Pavel Mylbachr. \"Dejme tomu, že snížíme preventivně hladinu tak, aby se do nádrže při povodni vešlo co nejvíc kubiků, ale pak přijde sucho jako teď a kde budeme brát vodu?\" Postavit přehradu jen kvůli tomu, aby přibrzdila povodňovou vlnu, to je totéž jako si koupit mercedes, přidělat k němu rukojeti a používat ho jako trakař. Po roce 1997 se uvažovalo o stavbě několika přehrad, ale protože jsou nákladné a zájem o pitnou vodu u nás stále klesá, od jejich stavby se postupně upustilo, protože jejich protipovodňový efekt není nijak zázračný. Retenční prostor, tedy objem, který se dá využit na zadrženi vody při povodni, totiž představuje obvykle jen deset až patnáct procent celkového objemu nádrže. Některé z nich nahradily poldry suché \"přehrady\", které se naplňují jen při povodni (viz fotografie na straně 31). Z plánů na výstavbu velkých vodních děl zbylo jediné, přehrada Nové Heřmínovy na řece Opavě. O tu se vede momentálně spor, protože by ji padla za oběť stejnojmenná obec se 250 obyvateli. Heřmínovy jsou nádrž, kde se počítá s mimořádně velkým retenčním prostorem (až 27 miliónů kubíků), ale jinak platí to, co se vytýká přehradám obecně. Jsou nákladné (odhaduje se 2,3 miliardy Kč), nevratně ničí původní krajinu a přinejlepším ochrání prostor bezprostředně pod hrází, v tomto případě jde především o město Krnov. Vše-spásným řešením ale stejně nejsou. Suché poldry jsou ke krajině a přírodě šetrnější. Jejich prostor lze běžně obhospodařovat, sypaná hráz tolik neruší, zaplní se jen při povodni. A ty největší, například plánovaný poldr u Žichlínku na Moravské Sázavě, mají retenční prostor srovnatelný s velkými přehradami (Šest miliónů kubíků). VODOU PROTI VODĚ Je pochopitelné, že lidé chtějí vidět bagry a stavební ruch, protože mají pocit, že je proti velké vodě někdo chrání. Ale stejně podstatná, i když mnohem nenápadnější, jsou opatření v krajině. Nejjistější obranou proti následkům velkých povodní, ale i velkého sucha je \"zavodnit\" ji. Co to znamená, najdete v rámečku pod titulkem Proč je rozumné. S přívalem vody, která už skončí v korytech řek, mnoho neuděláme. Proto je třeba cílevědomě zvyšovat objem oné \"zemní\" nádrže, již máme k dispozici, ale příliš ji nebereme na vědomí. Pokusy pracovníka jihočeské pobočky Akademie věd ČR Oldřicha Syrovátky (viz Reflex 38/2002) ukázaly, že pokud omezíme rozlohu meliorované půdy a znova začneme vytvářet mokřady, malé tůně a vlhké louky, nejen se radikálně zvýší schopnost krajiny absorbovat vodu, ale změní se lokální klima natolik, že se omezí přívalové deště, které jsou nejvážnější příčinou povodní. Takže jak by mohlo vypadat ono nové vodohospodářské paradigma? Tady je stručný scénář: 1. Je třeba zvyšovat schopnost krajiny zadržet vodu. Omezovat jehličnaté a sázet listnaté lesy, budovat meze, rušit meliorace. Jde ale o dlouhodobá opatření, jejichž účinek se projeví až po letech a na opravdu velkou vodu nebudou mít zatím podstatný vliv. 2. Využít přirozené kapacity údolních niv a lužních lesů, kde necháme řeku rozlít třeba tak, jako se rozlila Morava v Litovelském Pomoraví nebo Orlice před Hradcem Králové. Tady je obrovský potenciál, který zatím málo využíváme, protože v kursu je teď spíš veřejný tlak na opevňování a bagrování koryt. Pokud už bourat nějaké domy, tak spíš nevhodné stavby v nivách než vesnice na dně budoucích přehrad. 3. Teprve pak přicházejí na řadu ryze technická řešení, budování poldrů a hrází. Přehrady, byť se nám mohou zdát v některých případech výhodné, opravdu jsou krajním řešením typickým spíš pro minulé století. 4. A konečně teprve tam, kde opravdu není jiná možnost, by mělo přijít na řadu rozšiřování a prohlubování koryt v zastavěných územích, které umožní provést velkou vodu bez podstatných následků. Zatím, bohužel, tím posledním většinou začínáme. Není to vlastně docela přehledné a v podstatě jednoduché? PROČ NENÍ DOBRÝ NÁPAD Narovnávat a betonovat potoky - Meandrující potok s kamenitým dnem zpomaluje rychlost proudící vody. Pokud koryto \"zkapacitníme\", narovnáme a vybetonujeme, voda rychle a bez zastávky proteče do údolí, kde si s ní těžko poradíme. Bagrovat a ohrazovat říční koryta - Pravidelné rozlití řeky není havárie. Říční niva je přirozenou součástí řeky a velmi účinně brzdí povodňovou vlnu. Pokud koryto vybagrujeme a vystavíme hráze, jen urychlíme pohyb vody směrem k dolní části toku, kde se pak obrovským materiálním škodám už nedá zabránit. Budovat meliorace - Meliorace odvodňují krajinu, snižují hladinu spodní vody a zásadně zhoršují schopnost půdy vodu zadržet. Je to paradoxní, ale nejlepší obrana proti vodě není krajinu vysušit, ale zavodnit. Stavět přehrady - Přehrady mohou na krátký čas zmírnit povodňovou vlnu, ale opravdu velké vodě nezabrání. Jen zvyšují falešný pocit bezpečí, kdy se i velké továrny a obytné domy stavějí v těsné blízkosti řek. Přehrady jsou i překážkou pro migraci živočichů a pohyb štěrku v toku řeky. Jejich vinou se na dolních tocích koryta řek příliš prohlubují. PROČ JE ROZUMNÉ Revitalizovat drobné toky - Uvedení koryta do přírodního stavu umožňuje zadržovat a zpomalovat vodu tam, kde ještě neškodí. Následky povodní na revitalizovaných úsecích řek jsou minimální. Dát řece více místa - Odsadit hráze, uvolnit říční nivu, dát řece možnost pravidelné se rozlít tam, kde nezpůsobí žádné velké škody. To jsou nejlevnější a nejúčinnější způsoby ochrany proti ničivým povodním. Sázet listnaté lesy - Oproti smrkovým monokulturám je listnatý nebo smíšený les schopen absorbovat mnohem větší množství vody. Povodně tu byty vždy, ale v době, kdy byla naše krajina zalesněná, byl jejich průběh pravděpodobně mnohem mírnější. Obnovovat mokřady a lužní lesy - Mokré louky a pravidelně zaplavovaná území výrazně zlepšují ochlazováni a \"ventilaci\" krajiny. Ta se pak tolik neohřívá, prší pravidelněji, Nejsou tak časté přívalové deště, které není schopna štěpní vysušená krajina vstřebat. Kubík vody \"schovaný\" v lužním lese vybaveném systémem umělých hrází nás přijde až stokrát levněji než kubík vody v přehradě. TEXT TOMÁŠ FEŘTEK Fotografie: PETR JEDINÁK Přestože se tvrdá regulace a budování kamenných stupňů na prudkých řekách v Jeseníkách neosvědčily, na mnoha místech se za milionové částky buduje znova. V lepším případě to bude trvat opravdu těch sto let, než je přísti velká voda zase spláchne a odnese do údolí. Ale riziko další velké povodně v nejbližších šesti letech se s globálními změnami počasí významně zvyšuje. Ještě jednou poldr. Tentokrát u Brantic nedaleko Krnova. Dvojice fotografii ukazuje současnou podobu obce a počítačový model naplněného poldru na řece Opavě. Nádrž Nové Heřmínovy. První fotografie ukazuje současnou krajinu, druhá plánovanou nádrž v údolí Opavy. Tmavší část je samotná přehrada, světlej! je vyznačen retenční prostor, který by se zaplnil jen v případě povodně. Poldr Holasovice. Příklad plánované suché nádrže v zemědělské krajině. Plocha poldru by mohla být běžně obhospodařována, pouze v případě povodně by musel stát vlastníkům uhradit škodu na úrodě, O suchých poldrech mnozí mluví, ale málokdo je opravdu viděl. Takhle vypadá bezpečnostní přeliv poldru na okraji Šumperka. Za běžných průtoků teče voda dolním korytem. Nádrž se naplní jen při povodni, která přesáhne zhruba desetiletou vodu. Vernířovice, kousek od Šumperka. Revitalizované koryto potoka v horské obci. Snaha dát vodě prostor i mezi domy, aby se mohla při povodni rozlít, aniž by způsobila škody, je z fotografie patrná. Nepříliš upravené koryto nad Vrbnem pod Pradědem, v němž si voda sama hledá cestu a převrstvuje kameny a štěrk. Tady velká voda nemůže nijak významně uškodit. Vidly. Horský potok vecpaný do vybetonovaného koryta. Vodohospodářský vtip. Šance, že tuhle legraci nerozebere hned příští povodeň, je totiž opravdu malá. Hučivá Desná v obci Kouty, Jeseníky. Řeka je spoutaná uprostřed zástavby kamennými zdmi, ale dno není hladké, nýbrž je uměle vydlážděno velkými balvany, které umožňují vznik tůněk pro živočichy a zpomalují odtok vody. Zdroj: Reflex Autor: TOMÁŠ FEŘTEK