Komu není rady, tomu netřeba pomáhat

Komu není vzájemné rady, tomu není hospodářské pomoci, zněl známý vtip na fungování RVHP v dobách před listopadem 1989. Vzpomněl jsem si na toto upravené heslo, když jsem s úžasem naslouchal argumentům občanů a zástupců obcí postižených vloni povodněmi, proč staví na týchž pozemcích, kde jim tehdy stavení voda zničila. \"Buď jsme mohli dát peníze na pozemek, nebo na dům. Na obojí ne. Ono se to snad už nebude opakovat,\" pravila občanka. Ono nelze lidi nutit, aby stavěli jinde, když sami nechtějí, míní představitel obce. Oni to poznají podle postoje pojišťoven, protože buď jim to nepojistí vůbec, nebo se ti lidé nedoplatí, přisadil si jiný. Ono to nelze v podstatě podle stávající legislativy lidem zakázat, lze pouze stanovit určité podmínky, ohromil mne v prostřihu pracovník Ministerstva pro místní rozvoj, odpovědného za předpisy pro územní plánování a stavební řád. Stavět v záplavových územích je v rozporu s vodním zákonem i se zdravým rozumem. Ty stavby jsou nejen samy v ohrožení, ale zhoršují průběh záplav i jiným, zazněl konečně rozumný názor z úst pracovníka podniku Povodí. Shrnuto a podtrženo: Jsme nepoučitelní! Nejen, že se povodně budou opakovat, ale podle vývoje klimatu to bude spíše častěji, než jsme dosud byli zvyklí. Z veřejných prostředků není dost ani na ochranu toho, co v záplavových územích už je a má takovou historickou či ekonomickou hodnotu, že je veřejný zájem na ochraně mimo jakoukoliv pochybnost. Ale stavby, které tam být nemusejí a staví se nově? Kdyby obecní, krajské a státní instituce měly dost soudnosti a fantazie, nabídly by majitelům vyplavených nemovitostí pozemky pro náhradní výstavbu mimo záplavová území výměnou, nikoliv aby si je vyplavení museli zaplatit. Stát, kraje a obce by o nic nepřišly, na pozemcích takto \"vyhandlovaných\" by zřídily veřejnou zeleň, hřiště a podobná zařízení, která občasné zalití přežijí bez velkých škod. Obnovil by se tím přirozený charakter říčních niv i ve městech a obcích. Bylo by se kde rekreovat. Namísto zády by se města a obce otočily k vodním tokům tváří v tvář a zahrnuly jejich prostor do kvalit městského či obecního interiéru. Místo nepříjemné stoky pro načerno vyústěné kanalizace se mohou řeky, říčky a potoky stát obohacujícím prvkem prostředí. V civilizovaných poměrech s citem pro ekologii je tomu tak již dávno. A nepřijdeme-li na to ani dobrovolně vlastním selským rozumem, či nás kvůli neznalosti a liknavosti úřednictva nedonutí vodní zákon a zákon o územním plánování a stavebním řádu, časem nás poučí další velká voda. A běda tomu, kdo zase začne natahovat ruce o státní pomoc při řešení škod. Tu nezaplatil nějaký abstraktní stát, ale i já. Nebo kdokoli další z daňových poplatníků, kdo jsme si nevybrali nevhodné místo k bydlení ani k rekreaci a kteří nechceme platit za nedostatek představivosti, neřku-li za důsledky prosté lidské hlouposti jiných. Doufám, že je nás víc a že to vezmou ti, kdo od nás vybírají daně, napříště na vědomí. Aby se nechovaly racionálně jen pojišťovny, chránící své rozumnější klienty i samy sebe, ale aby se odpovědně choval i stát. Ten si nelze plést s charitou. Kdo nerespektuje zdravý rozum ani státem daná zákonná pravidla, nemá nárok na kompenzace škod ze společného. Už by to jednou mělo zaznít pěkně natvrdo, aby se dovtípili i \"natvrdlí\". Autor je ředitelem odboru strategické EIA Ministerstva životního prostředí ZDROJ: HN