Obchody s virtuální vodou
Pokud spočítáme celkové množství virtuální vody, se kterou se na světě
obchoduje, půjde o celých 15 procent veškeré lidmi spotřebované vody.
Kdysi se říkalo, že první televizor na světě vymyslel ruský mužik Tělevizorov,
když poprvé přenesl obraz z místnosti do místnosti. V klimatologii a vědách o
životním prostředí se často používá anglické slovo \"teleconnection\", kde slovo
\"tele\" znamená dálkový, a celý výraz označuje dálkový přenos. Příkladem
takového, sice sporného, ale zajímavého přenosu byly až do počátku 90. let české
oxidy síry, které prokazatelně ovlivňovaly kvalitu vody ve skandinávských
jezerech - a dokonce se uvažovalo o tom, že by mohly mít vliv na sílu indického
monzunu. Jiný důležitý příklad dálkového přesunu představují větrné bouře a
tornáda. Nejde jenom o škody, které působí, ale silná bouře rozhodí ve střední
Evropě semena, která pocházejí třeba z jihu Itálie. To pravděpodobně mělo
obrovský vliv na šíření lesa na sklonku poslední ledové doby. Les normálně
postupuje velice pomalu. Strom musí dorůst určité velikosti a shodit o kousek
dál semena. Někdy semena pomohou přenést veverky, jindy ptáci, ale pokud třeba
tornádo zaseje lesní ostrůvek o stovky kilometrů dál někde v oteplující se
tundře, tak kontinent zaroste mnohem rychleji.
Dálkové spojení je nejenom věcí přírody, ale také zahraničního obchodu. Nikdy v
historii lidstva nebylo tak laciné převést obrovské náklady z jednoho kontinentu
na druhý. Některé dopady jsou až iracionální - jehněčí z Nového Zélandu je u nás
lacinější než jehněčí ze Slovenska a jablka je možné dovážet až třeba z
Argentiny. Svět si vyměňuje velké objemy zboží, ale za tím se skrývá např.
spotřeba energie, množství odpadu, které při výrobě vzniká, a také množství
vody. Na výrobu jednoho kilogramu obilí potřebujeme 1 - 2 kubické metry vody.
Jeden kilogram sýru nás stojí 5 kubíků vody a na kilogram hovězího se spotřebuje
dokonce 16 kubíků vody!
Amerika, vyvážející obilí, nebo Argentina, exportující hovězí, vlastně skrytě
přemísťují virtuální vodu. Z dlouhodobého hlediska se nejspíš jedná o špatný
obchod, protože zásoby podzemní vody nejsou nevyčerpatelné a pomalu, rok po
roku, se zmenšují. Pokud spočítáme celkové množství virtuální vody, se kterou se
na světě obchoduje, půjde o celých 15 procent veškeré lidmi spotřebované vody.
Některé státy, jako třeba Čína, mají vyrovnanou bilanci, jiné - jako třeba
Jordánsko, dovážejí asi 70 procent virtuální vody. Jejími největšími exportéry
jsou USA, Kanada, Austrálie, Argentina a Thajsko, a naopak nejvíc vody dovážejí
Itálie, Jižní Korea a Nizozemsko. 67 procent virtuální vody se vyváží ve formě
obilí, 23 procent jako maso a jen 10 procent v podobě průmyslového zboží.
Posledních deset let patří mezi klimaticky nejvíc anomální roky několika
posledních staletí. Srovnáme-li úbytky či nárůsty srážek za tuto dobu na všech
osídlených kontinentech s dlouhodobým klimatickým průměrem, pak množství vody,
které příroda přidala či sebrala lidem, zhruba odpovídá zahraničnímu obchodu s
virtuální vodou. Situace však není tak zlá, jak na první pohled vypadá - velké
množství virtuální vody směřuje v podobě potravinové pomoci do subsaharské
Afriky, kde poněkud vyrovnává suché roky. Na druhou stranu zemědělské oblasti
USA, které do značné míry závisejí na podzemní vodě, vyvážejí s vidinou
krátkodobého zisku víc virtuální vody, než si mohou dlouhodobě dovolit.
Případ virtuální vody však přece jen klade jednu důležitou otázku: jaké všechny
virtuální veličiny se vlastně skrývají za mezinárodním obchodem? Dětská práce,
zaměstnanost a sociální smír, nebo naopak vykořisťování chudých Číňanů ve
vnitrozemí? Dovážím lidské štěstí, anebo neštěstí? Ničím cizí zemi, nebo jí
pomáhám? Argentinský vývozce jablek zcela určitě ničí naše sady a jejich
vlastníky a ani mu to nepřijde. Slušné či své pověsti dbalé zahraniční firmy si
pomalu a váhavě dávají vypracovat ekologické a sociální audity svých výrobků,
aby měly představu, co vlastně způsobují. Mytický Tělevizorov to měl jednodušší,
přenášel obraz na krátkou vzdálenost a věděl, že nakonec v původní místnosti
bude o ozdobu méně a v druhé o obraz více. Nejspíš nejsme ani nijak zvlášť
necitelní, ani krutí, jen se někde v České Lípě při koupi vietnamských cviček
těžko odhaduje, jaký má tento čin dopad ve vesnici na předměstí Hanoje.
Lhostejnost je nakonec jen funkcí vzdálenosti.
Autor je geologem a esejistou
Pokud spočítáme celkové množství virtuální vody, se kterou se na světě obchoduje, půjde o celých 15 procent veškeré lidmi spotřebované vody.
Kdysi se říkalo, že první televizor na světě vymyslel ruský mužik Tělevizorov, když poprvé přenesl obraz z místnosti do místnosti. V klimatologii a vědách o životním prostředí se často používá anglické slovo \"teleconnection\", kde slovo \"tele\" znamená dálkový, a celý výraz označuje dálkový přenos. Příkladem takového, sice sporného, ale zajímavého přenosu byly až do počátku 90. let české oxidy síry, které prokazatelně ovlivňovaly kvalitu vody ve skandinávských jezerech - a dokonce se uvažovalo o tom, že by mohly mít vliv na sílu indického monzunu. Jiný důležitý příklad dálkového přesunu představují větrné bouře a tornáda. Nejde jenom o škody, které působí, ale silná bouře rozhodí ve střední Evropě semena, která pocházejí třeba z jihu Itálie. To pravděpodobně mělo obrovský vliv na šíření lesa na sklonku poslední ledové doby. Les normálně postupuje velice pomalu. Strom musí dorůst určité velikosti a shodit o kousek dál semena. Někdy semena pomohou přenést veverky, jindy ptáci, ale pokud třeba tornádo zaseje lesní ostrůvek o stovky kilometrů dál někde v oteplující se tundře, tak kontinent zaroste mnohem rychleji.
Dálkové spojení je nejenom věcí přírody, ale také zahraničního obchodu. Nikdy v historii lidstva nebylo tak laciné převést obrovské náklady z jednoho kontinentu na druhý. Některé dopady jsou až iracionální - jehněčí z Nového Zélandu je u nás lacinější než jehněčí ze Slovenska a jablka je možné dovážet až třeba z Argentiny. Svět si vyměňuje velké objemy zboží, ale za tím se skrývá např. spotřeba energie, množství odpadu, které při výrobě vzniká, a také množství vody. Na výrobu jednoho kilogramu obilí potřebujeme 1 - 2 kubické metry vody. Jeden kilogram sýru nás stojí 5 kubíků vody a na kilogram hovězího se spotřebuje dokonce 16 kubíků vody!
Amerika, vyvážející obilí, nebo Argentina, exportující hovězí, vlastně skrytě přemísťují virtuální vodu. Z dlouhodobého hlediska se nejspíš jedná o špatný obchod, protože zásoby podzemní vody nejsou nevyčerpatelné a pomalu, rok po roku, se zmenšují. Pokud spočítáme celkové množství virtuální vody, se kterou se na světě obchoduje, půjde o celých 15 procent veškeré lidmi spotřebované vody. Některé státy, jako třeba Čína, mají vyrovnanou bilanci, jiné - jako třeba Jordánsko, dovážejí asi 70 procent virtuální vody. Jejími největšími exportéry jsou USA, Kanada, Austrálie, Argentina a Thajsko, a naopak nejvíc vody dovážejí Itálie, Jižní Korea a Nizozemsko. 67 procent virtuální vody se vyváží ve formě obilí, 23 procent jako maso a jen 10 procent v podobě průmyslového zboží.
Posledních deset let patří mezi klimaticky nejvíc anomální roky několika posledních staletí. Srovnáme-li úbytky či nárůsty srážek za tuto dobu na všech osídlených kontinentech s dlouhodobým klimatickým průměrem, pak množství vody, které příroda přidala či sebrala lidem, zhruba odpovídá zahraničnímu obchodu s virtuální vodou. Situace však není tak zlá, jak na první pohled vypadá - velké množství virtuální vody směřuje v podobě potravinové pomoci do subsaharské Afriky, kde poněkud vyrovnává suché roky. Na druhou stranu zemědělské oblasti USA, které do značné míry závisejí na podzemní vodě, vyvážejí s vidinou krátkodobého zisku víc virtuální vody, než si mohou dlouhodobě dovolit.
Případ virtuální vody však přece jen klade jednu důležitou otázku: jaké všechny virtuální veličiny se vlastně skrývají za mezinárodním obchodem? Dětská práce, zaměstnanost a sociální smír, nebo naopak vykořisťování chudých Číňanů ve vnitrozemí? Dovážím lidské štěstí, anebo neštěstí? Ničím cizí zemi, nebo jí pomáhám? Argentinský vývozce jablek zcela určitě ničí naše sady a jejich vlastníky a ani mu to nepřijde. Slušné či své pověsti dbalé zahraniční firmy si pomalu a váhavě dávají vypracovat ekologické a sociální audity svých výrobků, aby měly představu, co vlastně způsobují. Mytický Tělevizorov to měl jednodušší, přenášel obraz na krátkou vzdálenost a věděl, že nakonec v původní místnosti bude o ozdobu méně a v druhé o obraz více. Nejspíš nejsme ani nijak zvlášť necitelní, ani krutí, jen se někde v České Lípě při koupi vietnamských cviček těžko odhaduje, jaký má tento čin dopad ve vesnici na předměstí Hanoje. Lhostejnost je nakonec jen funkcí vzdálenosti.
Autor je geologem a esejistou
Kdysi se říkalo, že první televizor na světě vymyslel ruský mužik Tělevizorov, když poprvé přenesl obraz z místnosti do místnosti. V klimatologii a vědách o životním prostředí se často používá anglické slovo \"teleconnection\", kde slovo \"tele\" znamená dálkový, a celý výraz označuje dálkový přenos. Příkladem takového, sice sporného, ale zajímavého přenosu byly až do počátku 90. let české oxidy síry, které prokazatelně ovlivňovaly kvalitu vody ve skandinávských jezerech - a dokonce se uvažovalo o tom, že by mohly mít vliv na sílu indického monzunu. Jiný důležitý příklad dálkového přesunu představují větrné bouře a tornáda. Nejde jenom o škody, které působí, ale silná bouře rozhodí ve střední Evropě semena, která pocházejí třeba z jihu Itálie. To pravděpodobně mělo obrovský vliv na šíření lesa na sklonku poslední ledové doby. Les normálně postupuje velice pomalu. Strom musí dorůst určité velikosti a shodit o kousek dál semena. Někdy semena pomohou přenést veverky, jindy ptáci, ale pokud třeba tornádo zaseje lesní ostrůvek o stovky kilometrů dál někde v oteplující se tundře, tak kontinent zaroste mnohem rychleji.
Dálkové spojení je nejenom věcí přírody, ale také zahraničního obchodu. Nikdy v historii lidstva nebylo tak laciné převést obrovské náklady z jednoho kontinentu na druhý. Některé dopady jsou až iracionální - jehněčí z Nového Zélandu je u nás lacinější než jehněčí ze Slovenska a jablka je možné dovážet až třeba z Argentiny. Svět si vyměňuje velké objemy zboží, ale za tím se skrývá např. spotřeba energie, množství odpadu, které při výrobě vzniká, a také množství vody. Na výrobu jednoho kilogramu obilí potřebujeme 1 - 2 kubické metry vody. Jeden kilogram sýru nás stojí 5 kubíků vody a na kilogram hovězího se spotřebuje dokonce 16 kubíků vody!
Amerika, vyvážející obilí, nebo Argentina, exportující hovězí, vlastně skrytě přemísťují virtuální vodu. Z dlouhodobého hlediska se nejspíš jedná o špatný obchod, protože zásoby podzemní vody nejsou nevyčerpatelné a pomalu, rok po roku, se zmenšují. Pokud spočítáme celkové množství virtuální vody, se kterou se na světě obchoduje, půjde o celých 15 procent veškeré lidmi spotřebované vody. Některé státy, jako třeba Čína, mají vyrovnanou bilanci, jiné - jako třeba Jordánsko, dovážejí asi 70 procent virtuální vody. Jejími největšími exportéry jsou USA, Kanada, Austrálie, Argentina a Thajsko, a naopak nejvíc vody dovážejí Itálie, Jižní Korea a Nizozemsko. 67 procent virtuální vody se vyváží ve formě obilí, 23 procent jako maso a jen 10 procent v podobě průmyslového zboží.
Posledních deset let patří mezi klimaticky nejvíc anomální roky několika posledních staletí. Srovnáme-li úbytky či nárůsty srážek za tuto dobu na všech osídlených kontinentech s dlouhodobým klimatickým průměrem, pak množství vody, které příroda přidala či sebrala lidem, zhruba odpovídá zahraničnímu obchodu s virtuální vodou. Situace však není tak zlá, jak na první pohled vypadá - velké množství virtuální vody směřuje v podobě potravinové pomoci do subsaharské Afriky, kde poněkud vyrovnává suché roky. Na druhou stranu zemědělské oblasti USA, které do značné míry závisejí na podzemní vodě, vyvážejí s vidinou krátkodobého zisku víc virtuální vody, než si mohou dlouhodobě dovolit.
Případ virtuální vody však přece jen klade jednu důležitou otázku: jaké všechny virtuální veličiny se vlastně skrývají za mezinárodním obchodem? Dětská práce, zaměstnanost a sociální smír, nebo naopak vykořisťování chudých Číňanů ve vnitrozemí? Dovážím lidské štěstí, anebo neštěstí? Ničím cizí zemi, nebo jí pomáhám? Argentinský vývozce jablek zcela určitě ničí naše sady a jejich vlastníky a ani mu to nepřijde. Slušné či své pověsti dbalé zahraniční firmy si pomalu a váhavě dávají vypracovat ekologické a sociální audity svých výrobků, aby měly představu, co vlastně způsobují. Mytický Tělevizorov to měl jednodušší, přenášel obraz na krátkou vzdálenost a věděl, že nakonec v původní místnosti bude o ozdobu méně a v druhé o obraz více. Nejspíš nejsme ani nijak zvlášť necitelní, ani krutí, jen se někde v České Lípě při koupi vietnamských cviček těžko odhaduje, jaký má tento čin dopad ve vesnici na předměstí Hanoje. Lhostejnost je nakonec jen funkcí vzdálenosti.
Autor je geologem a esejistou
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích