O bruselské vodě a sterilních lesích

Když před osmi sty lety projížděl francouzský mnich Marcellus Bruselem, s odporem poznamenal, že ani klášterní latrína nepáchne tak odpudivě jako řeka lemující zdejší honosné měšťanské domy. Vodní tok byl tehdy otevřenou kanalizací a jeho stav dokazoval, že peníze a moc ne vždy vedou k čistotě a zdraví. Po rybě ani památka.
Jelikož bruselská řeka několikrát způsobila ve městě epidemii, místní honorace se pod tlakem událostí rozhodla situaci jednou provždy vyřešit. Nejprve se středověcí stavitelé pokusili řeku odklonit. Když jim záměr nevyšel, prokopali jí cestu do zemských hlubin. Podzemní řeka dodnes proudí pod centrem Bruselu a zlí jazykové se těší, že jednou se voda pomstí a spolkne impozantní Velké náměstí i s přilehlými ulicemi.
Jen neznalec poměrů by si pomyslel, že současný věk hygieny a ochrany  životního   prostředí  se na mentalitě Bruselu podepsal stejně jako na úzkostlivých a pečlivých Němcích, Švýcarech nebo Skandinávcích. Marcellus by sice dnes nemusel pro doušek čerstvého vzduchu utíkat se zacpaným nosem za městské hradby, ale jedno překvapení by na něj čekalo. Brusel jako jediné velkoměsto na světě nemá čističku vody.
Belgičané nejsou nepřátelé čistoty. Jen se nemohou přes dvacet let dohodnout, kdo za čističku vody zaplatí a kde bude stát. Evropská unie už několikrát napařila belgické metropoli pokutu, ale nic to není platné. Hádky bruselské radnice s belgickou vládou neberou konce a místním lidem je to úplně jedno. Vůbec jim nevadí, že voda z kohoutku připomíná ředěné mléko a varné konvice po pár měsících doslova zkamení. Místní ani neřeší, že bez čističky jejich město škodí  životnímu   prostředí  .
\"Přece bys nepil vodu z kohoutku. Všude je balená voda z Alp,\" říkal můj soused, který mě pedantsky učil třídit  odpad  a holedbal se svou odpovědností za budoucnost světa a přírody. Vodní logika ale jeho autoritu nabourávala. Je rozumné vozit tisíce kilometrů plastikové lahve, když člověk může dobře ošetřit vlastní pitnou vodu? Nepletou si lidé občas hygienu a péči o zdraví s  ochranou   přírody  ?
Za odpovědí je nutné opustit městskou zástavbu, převléci se do sportovního úboru a vypravit se do okolních lesů. Před lesními stezkami najdete ohromná parkoviště přeplněná auty, a když si nedáte na vycházce pozor, můžete se srazit s koněm nebo do něčeho velmi nevábného šlápnout.
Lesy kolem Bruselu jsou totiž na hony vzdáleny představě z dětství člověka z České republiky. Chodit se smí jen po přesně vyznačených trasách a sbírat cokoliv je zakázáno. Jeden nejmenovaný velvyslanec se za příznivého počasí plížil v časných ranních hodinách, aby nasbíral čerstvé houby - až do chvíle, než mu přišlo předvolání na policii. Na stanici mu vysvětlili, že jednomu běžci bylo divné cizincovo chování a raději si napsal značku opuštěného auta a předal věc úřadům.
\"Byl jste podezřelý svým blouděním v keřích. Sbírat houby se nesmí a navíc je to zdraví nebezpečné,\" zdůraznil k jeho údivu policista.  Ochrana   přírody  v Belgii rovná se sterilita, řekl si v duchu velvyslanec a na houby raději jezdil už jen na kole s kapucou na hlavě.
Vztah Belgičanů k přírodě je prostě plný paradoxů. Nevadí jim sterilní lesy připomínající zoologickou zahradu ani dovoz alpských tekutin. Pokud ale chcete vnímat živelnost přírody, porušujete zákony.
Nevím, co by na to řekl mnich Marcellus, ale alespoň trochu myslící člověk se musí tomuto přístupu hořce smát.

Autor je zpravodajem HN v Bruselu