České vody

VODA V ČESKÉ REPUBLICE

PODZEMNÍ VODY

Podzemní vody rozlišujeme na vody s mělkým oběhem, které se v podloží pohybují v hloubkách 10 až 100 m a jsou prosté minerálů, a na vody hluboké.

Objem, resp. kapacita, jednotlivých oblastí z hlediska jímání vod závisí na

·        vlastnostech hornin a

·        klimatických podmínkách (hlavně srážkách).

Celková hydrologická situace České republiky z hlediska podzemních vod je v celoevropském kontextu záležitostí velice ožehavou. Problémem je, že se naše republika nachází na střeše Evropy a voda tedy od nás odtéká a je doplňována pouze srážkami.

Podzemní vody jsou v České republice důležitým zdrojem pitné a užitkové vody.

Podle horninového prostředí rozlišujeme dva typy podzemních vod - puklinové a průlinové.

Podzemní vody puklinové

Jedná se o vody v rámci kompaktních hornin, tj. ve vyvřelinách a metamorfitech, přičemž tyto horniny mají podmínky pro pohyb podzemních vod vyvinuty pouze v puklinách. Podzemní vody puklinové jsou na celém území České republiky málo vydatné a jejich celková využitelná zásoba je 7 731 l · s^–1. Podzemní vody v krystaliniku mají význam z hlediska lokálního využití (zdroj pitné či užitkové vody pro vesnice či velmi malá města).

Ve vydatnosti puklinových vod existují rozdíly, přičemž větší vydatnost vykazují podzemní vody v oblastech s větším množstvím srážek a v oblastech tektonicky porušených. Sem patří např. Chebsko, resp. severní výběžek Českého lesa a periferie Chebské pánve (křížení Podkrušnohorského a Mariánskolázeňského zlomu), avšak chebské vody jsou silně mineralizované a nelze je tedy využívat jako pitné.

Další takovouto oblastí jsou Novohradské hory s Novohradským podhůřím, které jsou tvořeny vyvřelými horninami a nachází se zde tektonické poruchy. Voda se infiltruje až 1 000 m hluboko, ale prostředí je zde neagresivní a voda je jen slabě mineralizovaná. V této oblasti jsou nejznámějšími lokalitami Hojná Voda a Dobrá Voda.

Všeobecně více vody v puklinách se vyskytuje na horách, a to díky srážkám, ale horské oblasti z tohoto hlediska nemají žádný nadregionální význam.

Mezi podzemní vody puklinové počítáme i vody v korozí vzniklých krasových dutinách. Pohybem vody v krasovém prostředí dochází k jejímu obrovskému pročištění. U nás jsou krasové oblasti omezené a navíc chráněné, takže vodu z nich nelze využívat.

Podzemní vody průlinové

Jedná se o vody pohybující se v pórech propustných hornin (tzv. průlinách), přičemž ty vytváří větší kapacitu než pukliny v krystaliniku. Nejpříznivější podmínky pro vytváření průlinových podzemních vod mají sedimenty písčité nebo slepencové frakce, tj. arkózy, opuky a pískovce. Hlavní oblastí České vysočiny, kde se vyskytují podzemní vody průlinové, je Česká křídová tabule, kde je možné vyčlenit oblasti s hospodářsky využitelnými přebytky podzemních vod, přičemž ty se nacházejí hlavně v prostoru mezi soutokem Labe a Jizery a Mělníkem. Navíc jsou zde podmínky i pro výskyt vod artéských v důsledku střídání propustných a nepropustných vrstev.

Celková kapacita této oblasti využitelná pro hospodářské úcely je 1 200 až 1 600 l · s^–1. Význačné prameny se vyskytují hlavně v údolí Pšovky, Košáteckého potoka a Liběchovky. Největší pramen u nás (vydatnost 120 až 250 l · s^–1) nalezneme u obce Mělnická Vrutice (povodí Košáteckého potoka). Kromě této obce jsou významné prameny i v Kropáčově Vrutici. Dále je vodohospodářsky využíváno okolí obce Káraný, jež kryje třetinu spotřeby vody v Praze. Zde se kombinují tři způsoby využívání podzemních vod, a to využívání pramenů, využívání artéských vrtů a využívání poříční vody (tj. vody infiltrované v sedimentech jizerské nivy).

Dalšími významnými regiony v rámci České křídové tabule jsou

·        podhůří Orlických hor (oblast Náchod - Dobruška - Rychnov nad Kněžnou) s nejvýznamnějšími zdroji v okolí Opočna a Dobrušky. Česká křídová tabule je zde narušena tektonikou krystalinika. Jedná se o zásobárnu vody pro Hradec Králové.

·        Broumovský výběžek v oblasti Police nad Metují, kde se střídají sedimenty triasu a křídy a vytvářejí tak artéskou strukturu,

·        jih Svitavské pahorkatiny (oblast mezi Svitavami a Boskovicemi) s nejdůležitějšími prameny u Brněnce či Březové nad Svitavou. využitelné přebytky této oblasti jsou kolem 300 l · s^–1.

V rámci České křídové tabule je řada lokalit, kde jsou známy artéské vody, a to na severním úpatí Železných hor (Chrast u Chrudimi), v okolí Nymburka a Velkého Oseku a na rozhraní Dolnooharské tabule a Džbánu.

Prostředí průlinové podzemní vody je identifikovatelné i v oblasti permokarbonských sedimentů (arkózy), které se vyskytují v oblasti Kladno - Rakovník - Plzeň, Podkrušnohoří a Boskovické brázdě. Permokarbonské průlinové vody jsou méně využitelné, neboť oblasti jejich výskytu jsou málo rozsáhlé a navíc západ Čech není dostatečně srážkově dotován.

Podmínky pro podzemní vody průlinové jsou i v třetihorních pánvích a rovinách, např. Chebské, Sokolovské a Mostecké pánvi a jihomoravských úvalech. V podkrušnohorských pánvích jsou podzemní vody kontaminovány a jejich režim je narušen těžbou hnědého uhlí. Zdejší podzemní voda je odčerpávána a vypouštěna do řek.

Poměrně slušné zásoby podzemních vod jsou v Jihočeských pánvích, které jsou plošně rozsáhlé. Setkáváme se zde s kvalitními artéskými vodami, které jsou využívány v českobudějovických pivovarech.

V jihomoravských úvalech jsou průlinové podzemní vody doplněny podél vodních toků systémem poříční vody. Zdejší podzemní vody uspokojují místní potřeby.

Na podzemní vodu jsou bohaté i glaciální akumulace v ostravsko-opavské oblasti. Zdejší těžba černého uhlí však podzemní vody kontaminovala a narušila jejich pohyb.

Oblast karpatského flyše, byť má zdánlivě příznivé podmínky pro výskyt podzemní vody (střídání pískovců a jílovců), je na podzemní vodu velmi chudá, a to v důsledku převahy jílových facií nad pískovcovými.

Podzemní vody s hlubokým horizontem - podzemní vody minerální

Indikují doznívající vulkanismus nebo tektonické pohyby. Dutinami ze zemského nitra proniká k povrchu oxid uhličitý nebo sirovodík, který jakmile se setká s infiltrující se vodou, se v ní rozpouští. Voda se pak díky tomu stává agresivnější a více rozpouští okolní minerální prostředí.

Jako minerální vodu definujeme takovou vodu, která splňuje jedno z celé řady následujících kritérií, a to

1.      rozsah rozpuštěných látek větší než

·        u anorganických látek 1 g · l^–1,

·        u oxidu uhličitého 1 g · l^–1,  

·        u sirovodíku 1 mg · l^–1,

·        u železa 10 mg · l^–1,

·        u jódu 5 mg · l^–1,

·        u arsenu 0,7 mg · l^–1.

2.      teplota, která musí být při výtoku vyšší než 25 °C,

3.      radioaktivita alespoň 1,5 kBq · l^–1.

Naše minerální vody jsou z hlediska evropského srovnání, co se týče výskytu průměrné. Výjimečné jsou však svou variabilitou podle jednotlivých kritérií charakterizujících minerální vodu.

Většina minerálních vod u nás je spjata se saxonskou tektonikou a vulkanismem s ní souvisejícím. Nacházejí se hlavně v severní části České republiky (severně od linie Plzeň - Praha - Pardubice - Brno) a jsou spojeny zejména s neovulkanity. Nejvýznamnější oblasti minerálních vod nalezneme tam, kde mladotřetihorní a staročtvrtohorní vulkanismus měl největší intenzitu, tj. v severozápadních Čechách na styku Podkrušnohoří, Doupovských hor a Slavkovského lesa (Karlovarsko, Františkolázeňsko, Mariánskolázeňsko). Minerální vody této oblasti se vyznačují odlišným chemismem - nejteplejší minerální vody ve střední Evropě (více jak 73 °C) vyvěrají v Karlových Varech, zatímco ve Františkových a Mariánských Lázních vyvěrají minerální vody studené.

V Karlových Varech nalezneme 12 pramenů, přičemž jde o jednotný systém vřídla říčky Teplé, jež odděluje Slavkovský les a Doupovské hory. Oblast infiltrace podzemních vod pro Karlovy Vary je soustředěna východně od města v Doupovských horách, kde se nachází systém hlubokých puklin pokračování Jáchymovského zlomu. Srážková voda zde proniká až 2 000 m hluboko, kde se pod údolím Teplé setká s vystupujícími plyny. Jak voda klesá hluboko, přebírá teplotu okolních hornin a po obohacení oxidem uhličitým je díky jeho tlaku hnána systémem puklin zpětně k povrchu. V menší hloubce pod zemským povrchem se pak hlavní puklina vřídla větví na 12 menších puklin. Karlovarské vřídlo je našim nejvydatnějším pramenem - 2 000 l · min^–1 neboli 33 l · s^–1_.

Opačná situace je v Mariánských Lázních, které leží na západním úpatí zlomového svahu Slavkovského lesa (tento zlom vede po linii Lázně Kynžvart - Konstantinovy Lázně). Hlavním prostředímpro infiltraci podzemní vody jsou Kladské rašeliny ve Slavkovském lese, kde je infiltrace vody v těchto rašeliništích propojena se systémem puklin napojených na zlomový svah. Pomocí zlomů dochází k výronu oxidu uhličitého a ve stopovém množství sirovodíku. V oblasti Mariánských Lázní dochází k infiltraci do hloubky 150 až 200 m, teplota vody (8 °C) se tedy nemůže zvýšit.

Chebská pánev, ve které se nacházejí Františkovy Lázně, je prostoupena na sebe kolmými liniemi souvisejícími s Podkrušnohorskou příkopovou propadlinou. Díky tomu lze v Chebské pánvi rozlišit tři pánve dílčí, a to Odravskou, Františkolázeňskou a Oldřichovicko-pochlovickou. V Odravské pánvi se nacházejí minerální vody až na území Německa a v Oldřichovicko-pochlovické pánvi je minerální voda narušena těžbou kyzovitých břidlic. Ve františkolázeňském prostoru se voda infiltruje rašeliništi a naráží na ni oxid uhličitý. Ačkoli voda proudí mělce pod povrchem, je silně minerálně zatížena Glauberovou solí (síran sodný) a její teplota se pohybuje kolem 15 °C. Františkolázeňské prameny mají druhou nejvyšší vydatnost v České republice, a to 900 l · min^–1.

V oblasti obce Hájek, 5 km východně od Františkových Lázní, se nachází přírodní památka Soos, což je pánvička prostoupená suchými výrony oxidu uhličitého (jedná se o nejkompletnější ukázku mofet u nás).

Františkolázeňská oblast pokračuje k Lubům u Chebu, Skalné a Plesné. Směrem do Krušných hor mají vody stopy radioaktivity.

Součástí širší oblasti lázeňského trojúhelníka jsou i prameny využívané pro produkci stolních minerálních vod. Jde o oligominerální (málo mineralizované) vody, jež se vyskytují na periferii masivu Doupovských hor (mezi Ostrovem a Karlovými Vary) - Korunní a Kyselka. Podobné vody nalezneme i v oblasti Klášterce nad Ohří a Kadaně (Kadaňský Rohozec).

Na Karlovarský zlom jdoucí ve směru severoseverovýchod - jihojihozápad navazuje zlom Jáchymovský. V rámci zdejší těžby uranu došlo k odchylkám pramenů radioaktivních minerálních vod, přičemž k lázeňským úcelum se tu využívá důlní voda mající 7 až 28 °C. Prameny v jáchymovské oblasti vykazují největší radioaktivitu na světě, až 8 880 kBq · l^–1.

Poznámka. Druhou nejvyšší radioaktivitu vykazují prameny v německém (vogtlandském) Bad Brambachu, přičemž zdejší radioaktivita je oproti Jáchymovu poloviční.

Pásmo minerálních vod se táhne podél celé podkrušnohorské příkopové propadliny. V Teplicích se minerální vody vážou na zlomové struktury porfyrové žíly, jež se táhne kolmo na linii krušnohorského hřebenu. K infiltraci minerálních vod zde dochází díky velkému stupni rozpukanosti porfyrového tělesa. V Teplicích vyvěraly naše druhé nejteplejší minerální vody (46 °C), jež měly i stopy radioaktivity, avšak během počátků hlubinné těžby hnědého uhlí v 19. století ztratily prameny svoji schopnost vytékat na povrch.

V regionu Teplic se navíc uplatňují neovulkanické vlivy Českého středohoří (např. Bílina).

Druhým nejvýznamnějším regionem minerálních vod po severozápadních Čechách je oblast České křídové tabule. Ta nese stopy rozlámání, ale zlomy jsou utěsněné, takže nejsou prostupné pro vystupující minerální vody. V jednotlivých vrstvách České křídové tabule jsou zadržovány vody mající charakter artéských vod, přičemž v bazální části cenomanského stáří je voda mineralizovaná a jde vesměs o vodu termální. Předpokládá se, že příčinou mineralizace a oteplení bazálních vod jsou nestabilizované procesy vázané na labskou linii, což je osní část České křídové tabule, kde je oslabená vrstva zemské kůry a proniká zde do podloží juvenilní oxid uhličitý, který vodu mineralizuje.

Termální vody vyvěrají např. u Ústí nad Labem či Děčína a dosahují teploty až 32 °C.

Hlavním regionem minerálních vod České křídové tabule je Poděbradsko, které má třetí největší vydatnost minerálních vod v České republice. (840 l · min^–1). Voda v Poděbradech obsahuje hodně kuchyňské soli, je čerpána z cenomanského souvrství a využívána v lázeňství nebo jako stolní voda. Minerální vody jsou navrtány i v Nymburce, Velkém Oseku, Pečkách a Sadské.

Minerální vody se vyskytují i v oblasti Pardubic - Lázně Bohdaneč a vesměs jde o vody teplé 22 až 24 °C.

I v jiných částech České křídové tabule nalezneme lázeňsky využitelné minerální vody. Jde např. o oblast Broumovského výběžku, konkrétně o Broumovsko-poříčský zlom, jenž odděluje permokarbon od křídy; zde vytéká na povrch voda z bazálního souvrství. Nalezneme zde např. lázně Běloves u Náchoda.

Dalším regionem je krkonošsko-jizerská oblast vázaná na zlomy na periferii krkonošsko-jizerského celku; konkrétně jde o frýdlantský výběžek (Lázně Libverda), Liberec - Vratislavice nad Nisou či Janské Lázně. Zatímco u Lázní Libverda nebo Vratislavic vyvěrají studené minerální vody, v Janských Lázních vyvěrají vody až 30 °C teplé.

Minerální vody se nachází i v oblasti Hrubého a Nízkého Jeseníku, přičemž jejím centrem je okolí Bruntálu, kde jsou vedle Chebska naše nejmladší sopky, jež byly činné mezi pliocénem a pleistocénem. Díky tomu jsou zdejší minerální vody obohacené jak oxidem uhličitým, tak i sirovodíkem juvenilního původu. Hlavní lokality vývěru minerálních vod jsou na okraji pohoří; studené minerální vody vyvěrají v Lipové - lázních, Jeseníku a Karlově Studánce, teplé ve Velkých Losinách, Bludově a Moravském Berouně.

Další lokality minerálních vod jsou na věnci obklopujícím Nízký Jeseník a geneticky blízké těmto vodám jsou i minerální vody v Hornomoravském úvalu a Moravské bráně. Zde jsou podmínky pro minerální vody dány tektonickými neogenními pohyby a minerální vody jsou zde vázány na výstupy juvenilního oxidu uhličitého, ale i sirovodíku. Zde se nachází nejvydatnější zdrojnice minerálních vod na Moravě u Teplic nad Bečvou (650 l · min^–1, teplota 22 °C).

Další vývěry minerálních vod jsou na Olomoucku u Horních Moštěnic, Slatinic nebo Jeseníku nad Odrou, přičemž ve Slatinicích jsou naše nejvydatnější sirovodíkové prameny (600 l · min^–1). Zdejší minerální vody se užívají jak k léčbě, tak jako stolní minerální vody.

V rámci Karpat jsou podmínky pro výskyt minerálních vod nedobré, neboť v karpatském flyši infiltrace srážkových vod nedosahuje velkých hloubek.

Ve vlastní Ostravské pánvi nalezneme minerální vody specifické svým složením (Lázně Darkov, Klimkovice), které obsahují jako jediné u nás zvýšené množství jódu a brómu.

Přímo v Karpatech vyvěrají alkalicko-salinické kyselky teplé přes 20 °C u Luhačovic.

Minerální vody ve výběžcích Dolnomoravského a Dyjsko-svrateckého úvalu nemají souvislost s tektonickými procesy; k jejich mineralizaci dochází vyluhováním podloží. Jedná se např. o prameny u Židlochovic či Šaratic.

POVRCHOVÉ VODY

České řeky odvádí všechnu srážkovou a pramennou vodu z našeho hornatého pramenného rozvodního území do nížinného okolí. Skrze území České republiky probíhá hlavní evropské rozvodí, které se zde navíc setkává s rozvodím mezi Baltským a Severním mořem. Místem styku všech těchto rozvodí je jihozápadní svah Králického Sněžníku.

Celkově je území České republiky odvodňováno třemi úmorími.

A)   úmorí Severního moře zaujímá 66,2 % rozlohy republiky a je od nás jednotně zásobováno systémem řeky Labe, přičemž většina jeho povodí kopíruje hranice státu (z území republiky vystupují do Rakouska Lužnice a do Německa povodí horní Ohře);

B)    do úmorí Černého moře je odvodňováno 24 % republiky, přičemž ústredním tokem u nás je řeka Morava, jež odvodňuje 22,8 % území. Do Černého moře odtékají i toky odvodňující enklávy v Českém lese  (Řezná, Kateřinský potok) a řeka Vlára, která ústí do Váhu.

C)   úmorí Baltského moře zaujímá 9,8 % území, přičemž hlavním tokem je řeka Odra. Do jejího povodí patří i odvodňování severočeských výběžků (Stěnava, Smědá, Lužická Nisa).

Odtokové poměry se vytvářejí jako výslednice celkových přírodních poměrů, které jsou však též ovlivňovány činností člověka. Proměnlivá příjmová složka atmosférických srážek, na které je u nás převážně závislý režim vodních zdrojů, je transformována v odtokovém procesu dalšími vlivy, a to především výparem, geologickou stavbou území a jeho hydrogeologickými vlastnostmi, morfologií krajiny, hydropedologickou kvalitou půd a vegetačními poměry.

Hlavním zdrojem vodnosti našich toků jsou atmosférické srážky; mnohem méně se na napájení vodních toků podílejí podpovrchové vody.

Bilance oběhu vody v povodích

Povodí	Roční úhrn srážek mm	Odtoková výška mm	Specifický odtok l · s–1 · km–2	Odtokový součinitel %
Labe	659	194	6,2	29,6
Odra	825	313	9,9	37,9
Morava	641	149	4,7	23,2
Česká rep.	668	192	6,1	28,8

V dlouhodobém průměru spadne na území České republiky za rok cca 670 mm srážek, tj. 53 miliardy m³ vody, z čehož odtéká řekami asi 29 %, tj. 15 miliard m³ vody.

Charakteristika odtoku je dána vyvinutostí říčních soustav, kterou určíme pomocí koeficientu vyvinutosti povodí, jenž udává vztah mezi plochou povodí a čtvercem délky údolnice. České povodí Labe má koeficient 97,3, je tedy velmi ideálně vyvinuto. České povodí Moravy je polygenetické, neboť Morava přijímá toky jak z Českého masivu, tak z Karpat; proto je hodnota koeficientu 75. České povodí Odry se vyznačuje mladou říční sítí formovanou po karpatských orogenních událostech a odeznění zalednění; koeficient Odry je menší než 50.

Dalším důležitým ukazatelem odtokových poměrů je hustota říční sítě; u povodí Labe činí 0,66 km na km², u povodí Moravy 0,84 km na km² a u povodí Odry více než 1 km na km². 

I v rámci jednotlivých povodí vykazuje hustota říční sítě velké rozdíly. Nejvyšší hodnoty, řádně větší než 1 km na km², jsou kromě povodí Odry dosahovány hlavně na horních úsecích toků přitékajících z hor a v horách se svažitým reliéfem a málo propustnými horninami (např. karpatský flyš, Hrubý Jeseník, Krkonoše).

Opačných extrémů (hodnota hustoty říční sítě 0,1 km na km²) je dosahováno v plochých územích tvořených především propustnými horninami (Česká křídová tabule, moravské úvaly).

Odtok lze charakterizovat i specifickým odtokem, jenž udává množství vody odtékající za jednotku času z jednotky plochy povodí. Hodnota specifického odtoku bývá ovlivněna jednak srážkami a jednak geologicko-geomorfologickými podmínkami.

Nejvyšší dosahované hodnoty specifického odtoku v České republice (25 až 27 l · s^–1 · km^–2) jsou vykazovány v nejvlhčích oblastech, tj. v návětrné (severní a severozápadní) části Moravskoslezských a Slezských Beskyd. Zde dosahují největšího specifického odtoku Morávka, a to konkrétně
přes 25 l · s^–1 · km^–2, Ostravice a Olše, které dosahují hodnoty mírně
pod 20 l · s^–1 · km^–2.

Kromě Beskyd má vysoké hodnoty specifického odtoku i Hrubý Jeseník a Králický Sněžník (specifický odtok Moravy až po soutok s Desnou je
24 l · s^–1 · km^–2) či Krkonoše (Labe nad Hostinným dosahuje 24 l · s^–1 · km^–2) a Jizerské hory.

Nejnižší hodnoty specifického odtoku (1 až 1,5 l · s^–1 · km^–2) jsou dosahovány především v oblasti dolního Povltaví a Polabí na malých tocích (např. Bakovském potoce). Z větších toků vyniká nízkým specifickým odtokem Dyje (ústí do Moravy 3,3 l · s^–1 · km^–2, resp. nad Novomlýnskými nádržemi
2,7 l · s^–1 · km^–2) nebo Kocába (pod 2 l · s^–1 · km^–2).

Součinitel odtoku udává, kolik procent vody spadlé ve srážkách řekou odtéká, přičemž čím vyšší hodnota, tím lze území charakterizovat jako svažitější s nízkou jímavostí. V České republice republice maximální hodnoty součinitele odtoku přesahují 50 % a nalezneme je v Moravskoslezských Beskydech (Morávka 59 %, Ostravice 55 %), na horním toku Moravy (56 %) a Labi nad Hostinným (54 %).

Naopak nejnižší hodnoty mají přítoky Labe a dolního toku Vltavy, na nichž součinitel odtoku dosahuje 10 až 15 %. Tato skutečnost je ovlivněna jednak výparem a jednak infiltrací (např. povodí Pšovky či Liběchovky). Z větších toků mají nízký součinitel odtoku Dyje (v ústí do Moravy 18 %, nad Novomlýnskými nádržemi 14 %).

Rozdělení odtoku v povodích

Povodí Labe se skládá převážně z hornin krystalinika, avšak oblast pravostranných přítoků středního a dolního Labe a povodí dolní Ohře vyplňují horniny křídového stáří. V povodí Labe lze rozlišit tři charakteristické odtokové oblasti, a to

·        oblast okrajových pohoří se specifickými odtoky nad 10 l · s^–1 · km^–2,

·        přechodnou podhorskou oblast se specifickými odtoky 5 až 10 l · s^–1 · km^–2, jež zaujímá největší část povodí Labe a jedná se o pás na obvodu povodí navazující na okrajová pohoří (Českomoravská vrchovina, podhůří Šumavy, Tepelská vrchovina, Doupovské hory, Brdská vrchovina) a vyznačující se pestrým geologickým podkladem a velmi proměnlivou svažitostí,

·        nížinnou oblast se specifickými odtoky pod 5 l · s^–1 · km^–2, která vyplňuje celé střední Čechy a zasahuje podle Labe, Vltavy, Ohře a Berounky a jejich přítoků do podhorské oblasti; nížinná oblast se vyznačuje nejnižšími srážkami (pod 600 a místy i pod 500 mm), avšak nepříznivé vlhkostní a odtokové poměry jsou zčásti vyváženy faktem, že oblastí protékají největší vodní toky a dolní úseky jejich přítoků.

Povodí Odry se skládá ze dvou hydrologicky odlišných oblastí, a to

·        jesenické, jež patří k Českému masivu a je budována horninami krystalinika; vyznačuje se bohatstvím srážek a specifické odtoky dosahují hodnot i nad 30 l · s^–1 · km^–2, avšak směrem k východu s poklesem nadmořské výšky a tedy i srážek klesají na 5 až 10 l · s^–1 · km^–2 (údolí Opavy až 3 l · s^–1 · km^–2),

·        beskydské, jež patří ke Karpatům; díky velké nepropustnosti flyše a jeho zvětralin a vysokému množství srážek má také vysoké specifické odtoky, jež překračují v horských oblastech 20 až 30 l · s^–1 · km^–2 . 

Povodí Moravy můžeme rozdělit na tři odtokové odlišné části, a to na

·        západní, která je tvořena povodím Dyje a západní částí povodí hlavního toku Moravy a je vyplněna převážně pahorkatinami a vrchovinami s převládajícím podložím krystalických břidlic; roční úhrny srážek se pohybují mezi 500 až 600 mm, a proto hodnoty specifického odtoku dosahují 3 až 5 l · s^–1 · km^–2,

·        jesenickou, jež vyplňuje pramenný tok Moravy a povodí levostranných přítoků až po Bečvu; roční úhrn srážek překračuje 650 mm a na svazích Hrubého Jeseníku i 1 000 mm; oblast Jeseníků vykazuje specifické odtoky 10 l · s^–1 · km^–2, přičemž směrem do Hornomoravského úvalu klesají i pod 5 l · s^–1 · km^–2,

·        beskydsko-karpatskou, která zahrnuje východní část povodí Moravy počínaje Bečvou a je složena z flyšových hornin; roční úhrny srážek zde překračují 600 mm a v Beskydech dokonce 1 000 mm; vzhledem k morfologickým poměrům klesá specifický odtok z 20 l · s^–1 · km^–2 na 3 l · s^–1 · km^–2; zalesnění nestačí upravit extrémní odtoky, které jsou pro flyš charakteristické.

Typy odtokového režimu

1)     horská sněhovodešťová oblast je na našem území spíše výjimečná a projevuje se pouze v Beskydech v povodí Olše. Spojuje hlavní zdroj odtoku z tajícího sněhu s vydatnými srážkami. Hlavním srážkovým obdobím je jaro a léto. Maxima měsíční vodnosti je dosaženo v červnu a červenci, přičemž to se v souvislosti se změnou charakteru reliéfu přesunuje na květen.

2)     horská sněhová oblast se vyznačuje táním sněhu na jaře jako hlavním zdrojem vodnosti. Do této oblasti patří všechny toky pramenící v horách nebo jejich horské úseky (Úpa, Metuje, horní Orlice, Vltava nad Berounkou, Otava, Lužnice, horní Berounka). Maximum vodnosti nastává mezi březnem až květnem; naopak nejméně vodné měsíce připadají na konec zimy a jen výjimečně na podzim. Za prosinec až květen odteče 50 až 60 % celoročního odtečeného množství vody.

3)     vrchovinno-nížinná oblast zaujímá nížinné toky řek. Vyznačuje se tím, že vedle jarních měsíců způsobuje vysoký odtok i značné množství zimních srážek, jež jsou částečně dešťové. Za jarní a zimní období odteče 60 % celkového celoročního množství vody. Patří sem toky středních Čech, zejména přítoky středního a dolního Labe a Sázava.

Všeobecně v České republice je největší vodnost řek v měsíci březnu, a to díky tání sněhu a vyšším srážkám, a naopak nejmenší v srpnu. Např. Labe na státní hranici má v březnu průtok 550 m³ · s^–1 a v srpnu 200 m³ · s^–1.

Absolutní rozkolísanost průtoku je poměr mezi dosud nejvyšším a nejnižším pozorovaným průtokem. Výkyvy vodnosti jsou u velkých řek malé (např. Labe u Děčína 1 : 151) a naopak u malých, pahorkatinných  a horských toků velké (např. Cidlina u Sán 1 : 7 350, Ostravice u svého ústí 1 : 2 300, Jihlava 1 : 1 800).

V průměru se absolutní rozkolísanost u našich řek pohybuje mezi 1 : 200 až 1 : 500.

Jezera

Česká republika je na jezera extrémně chudá; malý počet jezer souvisí s dlouhodobým vývojem území a jeho nezasažením během čtvrtohor významnými klimatickými změnami. Naše jezera jsou vázána na území zasažená čtvrtohorním ledovcem.

Před 200 000 lety se nacházela četná jezera na Ostravsku a v severočeských výběžcích, avšak během posledních glaciálů byla proerodována a tak přirozeně odvodněna.

Hlavním regionem našich jezer je Šumava, která má celkem 8 karových jezer, z toho 5 na české straně a 3 na bavorské straně. Další tři kary jsou bez jezer nebo se zaniklými jezery. Jezera jsou vyhloubena v rulách, svorech a žulách.

Šumavská jezera

Jezero	Plocha v ha	Maximální hloubka v m	Nadmořská výška v m
Černé	18,47	39,8	1 008
Čertovo	10,33	36,7	1 030
Plešné (Pleknštejnské)	7,48	18,3	1 090
Velké Javorské	7,02	16,0	934
Prášilské	3,72	14,9	1 079
Roklanské	3,41	13,5	1 050
Pleso (Laka, Mláka)	2,78	3,9	1 096
Malé Javorské	2,73	7,3	925

Jezera jsou odtoková, zásobovaná srážkami a potoky. Bavorská jezera a Čertovo jezero odtékají do dunajského povodí, zbývající česká jezera do labského povodí. Zanikají pozvolna, neboť skalní rozpad je zadržován lesem; dno jezer je tvořeno pískem a kalem, jsou oligotrofní. Pleso je na přechodu k eutrofnímu močálu.

V Krkonoších jsou před kary Velké Sněžné jámy pod Vysokým Kolem v pánvi hrazené morénou a vyplněné náplavy dvě malá jezera, tzv. Kochelské rybníky, které jsou 50 až 75 m dlouhé, cca 30 m široké a 1,5 m hluboké. Tato jezírka na okraji zrašeliňují a pomalu zanikají splaveninami.

Roku 1831 byla ukončena existence našeho největšího jezera (5 km², včetně bažin na jeho periferii 21 km²) u Komořan u Mostu. Jezero bylo umělo odvodněno, aby na jeho území vznikla zemědělská půda. Pravděpodobně se jednalo o reziduum velkého třetihorního jezera v Mostecké pánvi.

Dalším severočeským jezerem je Kamencové jezero (16,25 ha) u Chomutova, které má nejasnou genezi. Je přijímán názor, že vzniklo částečně antropogenně a částečně přirozeně, a to tak, že došlo k proboření vyhořelé uhelné sloje a následnému zaplavení lomu na kamencové břidlice.

Mladotické (Odlezelské, Potvorovské) jezero (cca 5 ha) vzniklo zahražením Mladotického potoka sesuvem roku 1872, kdy došlo k uvolnění svahu po odkopání Potvorovské hory v důsledku výstavby železnice, a to nabobtnáním nepropustných jílovcových vrstev a následným ujetím vrstev arkóz po kluzkém povrchu.

Dále se v České republice nachází jezera vzniklá ve formě limanů podél větších vodních toků. Limany jsou zaslepené a posléze oddělené meandry řek a nalezneme je ve středním Polabí (mezi Pardubicemi a Lovosicemi) a podél dolních toků Moravy a Dyje. Většina limanů je v přechodovém stavu k bažině.

Krasová jezírka vznikla zatopením závrtů (ta ovšem nemáme), zaplavováním poljí (taktéž nemáme) nebo v korozně vytvořených dutinách jeskyní a na dně propastí (ta máme). U nás se jedná o Horní a Dolní macošské jezírko či jezírko na dně Hranické propasti.

Za jezera lze považovat i vodní plochy vytvořené na rašeliništích, z nichž asi největší je jezero v Chalupské slati (1 ha) u horního toku Vltavy. Podobná jezírka nalezneme i v Hrubém Jeseníku (jezírko Na Rejvízu) či v Krušných horách (Velké a Malé Jeřábí jezírko).

Dále je v České republice celá řada depresí občasně zaplněných vodou, jež má někdy různé vlastnosti. Tyto vodní “plochy” však mají nestálý břeh a vysychají.

Bažiny

Většina našich bažin (přechodné stádium mezi vodou a suchou zemí) vznikla během staršího pleistocénu jako následek změny klimatu. Některé bažiny mohou obsahovat i pozůstatky horských ledovců (konkrétně deprese vzniklé nahromaděním ledové nebo sněhové hmoty).

Rozloha bažin v České republice je 23 000 ha, z toho jedna polovina připadá na horská rašeliniště a druhá polovina na slatiniště nebo přechodné typy mezi rašeliništěm a slatiništěm.

Jako vrchoviště zveme taková horská rašeliniště, která vyplňují depresi (pánev) a jsou zásobována srážkovou vodou, přičemž výplň pánve má ve svém středu jakousi elevaci, která odpovídá nahromadění velkých vrstev rašeliníku. Vrchoviště nalezneme hlavně na Šumave, kde zaujímají plochu 5 000 ha a centrem jejich výskytu jsou šumavské Pláně, tj. území mezi horními toky Vltavy, Otavy a Řezné.

Rašeliniště nalezneme v pohořích, kde jsou zbytky starých zarovnaných povrchů, např. na hrásti Krušných hor, v Jizerských horách či na severu Hrubého Jeseníku. Dále se ve větších plochách rašeliniště vyskytují i ve Slavkovském lese u Mariánských lázní.

Bažiny nižších poloh zveme slatiniště a jedná se o bažiny eutrofní (narozdíl od oligotrofních rašelinišť), tj. mají více živin a humolit tedy obsahuje více rostlin, a to i kvetoucích. Slatiniště se vyskytují v nižších nebo pánevních polohách, jako např. v Třeboňské pánvi mezi Soběslaví a Suchdolem nad Lužnicí (v historii zde byly převážně přestavěny na rybniční soustavu) nebo v oblasti Litovelského Pomoraví.

Přechodné bažiny se nachází v severní části Ralské pahorkatiny nebo v oblasti Žďárských vrchů. Jedná se o rašeliniště v nižších nadmořských výškách, ale na minerálně chudém podloží .

ZDROJ: www.zemepis.com