Bohužel si však Praha přístup k dotacím z EU znemožnila sama, a to velmi pochybným uzavřením provozní smlouvy..
Proč Praha nedosáhne na evropskou dotaci na čističku
Představitelé hlavního města Prahy obviňují ministerstvo životního prostředí, že dojednalo s Bruselem špatné podmínky kvůli kterým nemůže Praha získat dotace na čistírnu odpadních vod. Bohužel si však Praha přístup k dotacím z EU znemožnila sama, a to velmi pochybným uzavřením provozní smlouvy s provozovatelem pražských vodovodů a kanalizací.
Přitom původní výběrové řízení vyhlášené v roce 2000 Fondem národního majetku České republiky na 66 % akcií tehdejšího státního podniku Pražské vodovody a kanalizace, a.s. a na právo provozovat infrastrukturu související s výběrem vodného a stočného od obyvatelstva vyhrála 29.1.2001 společnost Prague Water CGE-AW (posléze Veolia Water Prague) v celku transparentním způsobem. Pravidla soutěže byla dána dopředu, stejně jako kritéria podle kterých se hodnotily nabídky. Součástí tehdejšího zadání zakázky byla i délka trvání provozního vztahu končícího v roce 2013. Společnost Prague Water CGE-AW vyhrála nad konkurencí především tím, že nabídla investici ve výši 6,1 miliardy korun. Potud vše v pořádku.
Poté však přišla doba záhadných dodatků, přičemž ten poslední z roku 2006 formálně prodloužil délku smlouvy o 15 let až do roku 2028, což představuje samo o sobě podstatnou změnu smlouvy a je nutné tento dodatek považovat fakticky za uzavření nové smlouvy. Podle nám dostupných informací z pražského magistrátu to provozní společnost stálo další necelou miliardu korun (880 milionů korun), oplátkou však získala zbývajících 34 % akcií. Je zcela skandální, že bez výběrového řízení město přidělilo takto lukrativní patnáctiletou koncesi přímo jednomu provozovateli bez provedení transparentní soutěže. Město tím nejenže s největší pravděpodobností porušilo „soutěžní zákony“, ale poskytlo provozovateli i zakázanou veřejnou podporu tím, že jej zvýhodnilo vůči ostatním „hráčům“ na trhu.
Pro dokreslení výhodnosti takového obchodu pro provozovatele je nutno uvést, že provozování vodovodů a kanalizací se pohybuje v oblasti přirozeného monopolu, kde po uzavření smlouvy prakticky není jakákoliv konkurence na trhu. Občan prostě nemá na výběr z jakého kohoutku si natočí pitnou vodu. Navíc Praha je velmi výnosnou lokalitou díky vysoké koncentraci obyvatelstva, což dokumentují roční zisky provozní společnosti z posledních let šplhající až k výši jedné miliardy korun. K tomu přidejme trvání provozní smlouvy do roku 2028.
I jako spotřebitel žijící v Praze se musím ptát – je vodné a stočné, které pravidelně platím opravdu opodstatněné, když náklady z kterého se sestává nebyly ověřeny konkurencí v rámci transparentní soutěže? Podobně se může ptát i dotace poskytující Brusel při vědomí platnosti evropského práva zmiňující nutnost zásadní investice do infrastruktury ze strany soukromého provozovatele v případě uzavírání takto dlouhých koncesí - nedochází tady ke skrytému dotování soukromého provozovatele ze strany evropských daňových poplatníků? A dále - není nájemné, které provozovatel platí městu za pronájem infrastruktury příliš nízké, jdoucí na úkor nepřiměřených zisků provozovatele způsobující, že městu tak jednou budou chybět prostředky na obnovu vodovodních a kanalizačních sítí?
Situace v Praze velmi zřetelně odhaluje zcela unikátní poměry v českém vodárenství v celoevropském měřítku. Bohužel problémem nejsou pouze dlouhodobé smlouvy bez investic, ale i celkový způsob regulace tohoto odvětví umožňující velmi výhodné podmínky pro provozní společnosti na úkor vlastníků (měst a obcí) a také samozřejmě koncového spotřebitele. Současná regulace neumí vyčíslit přiměřenost zisku, který tak v některých případech dosahuje astronomických výší, aniž by byl „obhájen“ investicí do infrastruktury v souladu s principem návratnosti vloženého kapitálu. Vzorce pro výpočet tarifů jsou nastaveny tak, že v zásadě „nutí“ provozovatele, aby generovali co nejvyšší náklady, protože z nich se odvíjí procentuální výše zisku. Chybí jakékoliv veřejně dostupné porovnávání výkonnosti provozních společnosti (tzv. benchmarking), což jsou také metody běžně uplatňované v zahraničí. Celkově lze prostředí českého vodárenství charakterizovat jako velmi rizikové z hlediska vzniku zakázané veřejné podpory vůči soukromým provozním společnostem.
Lze proto považovat za úspěch, že se vůbec podařilo vyjednat rozumné podmínky s Evropskou komisí, aby sem dotace mohly přitéct. I tak převyšuje poptávka nabídku dotačních možností a prostředky z operačního programu budou efektivně utraceny, i když se možná na některé nedostane.
A Praha křičí, kde může a chce dotaci za každou cenu a obviňuje kde koho. Ministerstvo za špatně dojednané podmínky, bývalého ministerského úředníka, že jim kdysi nevýhodnou smlouvu neodmítl. Přestože Prahou často zmiňované vyjádření kdysi od bývalého ředitele ministerstva byla chyba, rozhodně v něm nebylo uvedeno nic takového, jako že „když Praha nevybere provozovatele mimo soutěž a neprodlouží s ním s smlouvu o 15 let, nedostanete dotaci“.
Skoro až drzé mi připadá vyjádření města, že kvůli chybějícím dotacím bude provozovatel zdražovat vodu. Zástupci města by spíše měli zahájit jednání s provozovatelem o úpravě provozní smlouvy a ne „házet“ svoje dřívější pochybení na občana v podobě vyššího tarifu za vodu.
16.12.2008
Autor: Martin Bursík
Sdílet článek na sociálních sítích
