Černé vyhlídky vodárenství

Zdá se, že začíná okurková sezona. Ne však ve vodárenství a diskuzích kolem něj. Vodě a kanálu rozumějí všichni, hlavně lokální politici. Ti leckde pojali cenu vody jako hlavní populistický nástroj. Je třeba si uvědomit, že cena vody je u nás velmi nízká.

Za dostatečné a příjemné množství vody zaplatí průměrný Čech 2200 korun ročně, tedy asi šest korun za den. Za elektřinu zaplatí zhruba pětkrát více. I za telekomunikační služby utratí rodiny podstatně více než za vodu, přesto proti výši sazeb nikdo neprotestuje. Míry zisků v energii či telekomunikacích přitom několikanásobně přesahují míru zisků ve vodárenství.

Voda je u nás téměř zdarma, ale je třeba si pro ni dojít ke zdroji. Vyrobit kvalitní pitnou vodu a zajistit její přísun do kohoutků a následně ji odkanalizovat a vyčistit je ovšem drahé.

Máme v naší zemi 70 tisíc kilometrů vodovodních sítí a 37 tisíc kilometrů kanalizačních rour, více než dva tisíce čistíren odpadních vod, 12 645 vodojemů a desetitisíce dalších vodárenských provozních objektů. To vše v ceně přesahující bilion korun. Chceme-li, aby zařízení byla funkční a dokázala vyrábět a dodávat kvalitní pitnou vodu, musíme je pravidelně obnovovat.

Uvedený majetek bychom měli obnovit zhruba za 40 až 45 let. To znamená dávat přibližně stejnou částku, kterou utrácíme za vodné a stočné, zpět do sítí. Na obnovu ale přispíváme na většině míst podstatně méně kvůli nízké ceně vodného a stočného. V posledních letech jsou investice proudící do obnovy celkově zhruba na třetině požadované výše. Navíc argumenty, že kanalizační systém může sloužit i sto let, u nás nelze aplikovat.

Budování šlendriánu

Ano, v řadě měst slouží systémy ještě starší. Ale kanalizace šlendriánsky zbudované vojskem a v akcích Z v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jsou nejhorším příkladem snaživého socialistického budování. Nesmírně dnes zdražují čištění odpadních vod a drancují životní prostředí.

Evropské a státní dotace nejsou z dlouhodobého pohledu příliš významné. Řada společností a obcí navíc dnes lituje toho, že o dotace žádala. Komplikovanost a diskriminační charakter podmínek přijatelnosti spolu s nenasytností konzultačních firem vysály pokladny mnohých vodárenských společností i důvěřivých obcí. Ceny vodárenské technologie a stavebních prací vzrostly za pět let více než dvakrát, a čísla uvedená v žádostech o evropské dotace jsou tak dnes nereálná. Kdyby žadatelé začali stavět a rekonstruovat v době přípravy žádostí za vlastní prostředky, byl by výsledek mnohdy efektivnější. Většina vodárenského majetku je dosud, což pokládám za správné, ve vlastnictví měst a obcí. Komunální politici, často s vidinou politického úspěchu, ale trvají na ceně vody, která stěží uhradí provozní náklady. Na obnovu či další rozvoj nezbývá.

Za pár let bude navíc dotace do českého vodárenství zakázanou podporou. Vodárenský obor proto musí do budoucna spoléhat jen sám na sebe.

Na vlastních nohou

Hlavním zdrojem pro získání prostředků na obnovu a rozvoj bude jedině cena vodného a stočného. Více než polovina z vybraných částek za vodné a stočné musí pak dlouhodobě směřovat zpět do rekonstrukce vodárenských sítí a technologií. To je základní předpoklad pro zajištění kvalitního zásobování pitnou vodou a pro její následné čištění a návrat do přírody i v budoucnosti.

Autor je šéfem Sdružení oborů vodovodů a kanalizací