Povodně a staletí

Kroniky: Záplavy nejsou ničím, co by dřív nebylo

Deštivá období nastávají, když vzroste počet skvrn na Slunci

Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným," komentuje deštivé počasí Antonín Důra ve Vančurově románu Rozmarné léto. Když intenzivní deště vedou k povodním, je to už nešťastné hodně. Přinejmenším stejně nešťastné ale je také časté tvrzení, že jde o nový jev. Několikaletá období častých povodní jsou totiž v našich podmínkách běžná. Laik si to uvědomí sotva, pokud ale o výjimečnosti současných povodní mluví odborníci, pak buď s jejich odborností něco není v pořádku, nebo účelově lžou.

Kroniky mluví jasně

"Z jara se zaset nedalo, mnoho pršelo, 6. června liják s kroupami většími než hrách, zvláště v Lužné a Lužénkách to bylo silné. Mnoho země a dřeva to odneslo, voda vysoko stoupla a přes osadu se valila. 16. června podruhé hrozný den, o půl druhé liják s kroupami špičatými, většími než vlašský ořech, u mostu v Ústí potok vysoko štěrkem a kamením zanesl, role zaplavil a vymlel," říká farní kronika z Lužné na Valašsku o roku 1900. A zápisem z roku 1919 pokračuje: "9. července překvapila obec povodeň, jakou nikdo nepamatuje. Senica se tak rozvodnila, že ve škole sahala voda do polovice druhého stupně schodiště..."

Podobné zápisy můžeme v kronice z Lužné číst i k letům 1851, 1890, 1925, 1939, 1972 a dalším. A to jde jen o svědectví za posledních 150 let. Stejně pochodíme i v kronikách mnoha jiných českých a moravských obcí.

Pokud přesto pořád ještě nevěříte, že povodně patří k naší přírodě stejně neoddělitelně jako k floridské hurikány a japonské zemětřesení, pak si v Praze zajděte do Husovy ulice. Nedaleko Clam-Gallasova paláce tu jsou na zdech značky, kam sahala voda při katastrofálních povodních v letech 1845 a 1890. Při druhé z nich Vltava pobořila Karlův most a po Staroměstském náměstí Pražané jezdili na loďkách. Po dostavění vltavské kaskády v 50. letech se tvrdilo, že podobné katastrofy patří minulosti. Od povodně v roce 2002 už to nikdo neříká...

Horší než mor

Pluviál je latinský výraz pro plášť do deště, přeneseně pak pro část obleku katolických kněží. Malý pluviál kupodivu není obleček pro církevního činitele nižšího vzrůstu, ale označení časových období, kdy hodně prší. Díky pilným kronikářům, hospodářským záznamům panství a klášterů a díky unikátním meteorologickým měřením systematicky prováděným od roku 1752 v pražském Klementinu není těžké tyto mokré časy na našem území vystopovat. Za poslední tisíciletí byly prokazatelně čtyři - pokud se nenacházíme na počátku pátého.

První známý malý pluviál spadá do let 1078 až 1118. Vyvrcholil katastrofální povodní, o níž Kosmova kronika tvrdí, že byla největší od biblické potopy světa.Mnoho desítek deštivých let za sebou tehdy vedlo k neúrodě a hladomoru, při němž pomřela třetina obyvatelstva.

Další mokré období začalo roku 1310 a skončilo 1350 a největší škody opět napáchal hlad. Obdobně tomu bylo i během třetího malého pluviálu v letech 1560 až 1600, který je pokládán za vůbec nejhorší v historické době. Čtvrtý a zatím poslední malý pluviál přišel do střední Evropy roku 1763 a odezněl 1804.

V časech, kdy prakticky neexistoval dálkový obchod potravinami, představoval malý pluviál trvající několik desítek let a postihující velkou část kontinentu hospodářskou i demografickou katastrofu srovnatelnou pouze s morem.

Dnešní civilizace sice má prostředky, jak se v omezené míře bránit, přesto lze pochybovat o tom, že čtyři desetiletí deště, povodní a chladu by prošla bez následků. Tím spíš, že na to nejsme nijak připraveni.

Memento

V únoru 2002 dostala redakce populárně naučného časopisu Vesmír článek klimatologa Zdeňka Vašků, v němž se říkalo: "... převážná část výsledků (modelování budoucího vývoje klimatických změn) ... vychází z předpokladu postupného oteplování a počítá s klesající tendencí odtokových množství z povodí a s napjatou vodohospodářskou bilancí. Žádný ze scénářů zpracovávaných pro Českou republiku však nepředpokládá nástup dalšího malého pluviálu.

Jenže vzhledem k naznačenému období s vystupňovanou srážkovou činností nelze takový směr vývoje vyloučit..." O pár měsíců později příroda tuto varovnou předpověď podtrhla katastrofální povodní na Vltavě a Labi.


Třísetletá perioda

Pro nástup pátého malého pluviálu mluví i jiná věc: mokrá období přicházejí s přibližně třísetletou periodou, takže jejich čas právě začíná. Jsou tu ale i argumenty proti. Staré kronikářské zápisy i meteorologické záznamy z novověku naznačují také existenci kratších několikaletých období vyznačujících se nadprůměrnými srážkami, častějším výskytem přívalových dešťů a povodní. Do této kategorie spadají i všechny povodně, které postihly Čechy a Moravu během 19. a 20. století. Pořád ještě můžeme doufat, že povodně táhnoucí se od konce 90. let do současnosti patří do této kategorie.

Nástup pátého malého pluviálu je tedy sice nejistý, docela jistě však víme, že vodní živel ve střední Evropě řádil už od hlubokého středověku dávno před příchodem průmyslové revoluce. Období zvýšené srážkové aktivity proto nepochybně nemají nic společného s průmyslovými skleníkovými plyny a takzvaným globálním oteplováním. Zřejmě ale existuje jiná souvislost: dlouhá mokra většinou připadají na období rostoucí aktivity Slunce, tedy když na něm přibývá skvrn. Není to ale pravidlem.

Z existence malých pluviálů i kratších dešťových období vyplývá především to, že nevyhnutelně přijdou zase. Nepomůžou proti nim další meliorace a kanalizace toků. Voda musí v krajině dostat zpět své místo: louky, lužní lesy a záplavová území.


Z kroniky obce Lužné na Valašsku

"9. července 1919 překvapila obec povodeň, jakou nikdo nepamatuje. Senica se tak rozvodnila, že ve škole sahala voda do polovice druhého stupně schodiště..."

AUTOR: Jan A. Novák
AUTOR-WEB: www.ihned.cz