Ani kapku nazmar

Ačkoli se bez vody žádný člověk neobejde, v jejím využívání panují mezi lidmi ohromné rozdíly. Průměrný obyvatel Mali čerpá ročně pro osobní spotřebu čtyři krychlové metry vody ročně, zato průměrný Američan 215.

Když se započítá veškerá spotřeba, budou se výsledky pohybovat v rozmezí od dvaceti krychlových metrů průměrného Uganďana až po pět tisíc krychlových metrů u jeho turkmenského protějšku. Statistiky mohou být zavádějící: v krajinách s vysokými a rovnoměrnými srážkami bývá spotřeba malá.

Vodou obdařené země mají navíc mnohem menší důvod svými zdroji šetřit na rozdíl od zemí, které mají vody kritický nedostatek. Navíc vysoká spotřeba vody není nutně na závadu. Záleží na tom, k čemu se využívá a zda je přirozeně nahrazována.

Méně vody

Jakkoli je zemědělství zásadní, nepředstavuje nejlukrativnější způsob využití vody. Průmysl ve srovnání se zemědělstvím vytváří z jednoho litru zhruba sedmdesátkrát vyšší hodnotu, což zčásti vysvětluje, proč má ve většině bohatých zemí průmysl hlavní podíl na její spotřebě.

Přesto v posledních desetiletích v mnoha bohatých i středně příjmových zemích poměr spotřeby vody k HDP dramaticky klesá. Z toho vyplývá, že když se průmysl snaží, dokáže využívat vodu mnohem efektivněji.

Společnost Unilever, jež ve 170 zemích prodává vše od mýdel až po polévky, se pyšní tím, že s pomocí projektu Medúza, spuštěného v roce 2003 v Brazílii, snížila celkovou spotřebu vody o osm procent. Díky tomu klesla spotřeba vody na tunu výrobků o patnáct procent.

Jihoafrický koncern SABMiller, který vaří pivo po celém světě, chce do roku 2015 v rámci nového programu ušetřit čtvrtinu vody potřebné k uvaření jednoho litru piva.

Společnost Nestlé zase usiluje o nejhospodárnější využívání vody mezi potravinářskými firmami. Za tím účelem snížila od roku 2000 odběr vody o třetinu, přestože jí objem výroby potravin a nápojů stoupl o šedesát procent.

Cisco, která dodává směrovače, přepínače a podobné zboží, využívá ve svých kalifornských zahradách a fontánách recyklovanou vodu a ve svých budovách nechala nainstalovat suché pisoáry a sprchy s nízkým průtokem vody.

Páka na Číňany

Opatření zaváděná za účelem úspory vody mají z finančního hlediska smysl, navíc dělají firmě dobrou reklamu. Některé společnosti, jež stojí v popředí kampaní na šetření s vodou, velmi dobře vědí, jak je může poškodit rostoucí nedostatek vody stejně jako obvinění z nemírné spotřeby.

Například Coca-Cola se v Indii stala terčem zuřivých útoků kvůli své závislosti na spodní vodě, která se nepříznivě odráží na stavu hladiny podzemní vody. Ovšem i když je na výrobu litru lahvové vody třeba dvou litrů spodní vody, společnosti jako Coca-Cola a PepsiCo spotřebovávají nesrovnatelně méně v porovnání se zemědělci, a dokonce mnoha průmyslovými výrobci.

PepsiCo se přesto stalo prvním velkým koncernem, který vyhlásil, že podporuje zařazení nároku na vodu mezi lidská práva. Coca-Cola zase patří ke konsorciu společností, které v roce 2008 utvořily skupinu 2030 Water Resources Group, která se snaží řešit nedostatek vody. Loni pověřila poradenskou společnost McKinsey, aby vypracovala zprávu o ekonomických stránkách řady vytipovaných řešení.

V Číně, kde je znečištění stejně naléhavým problémem jako nedostatek vody, nyní velké zahraniční společnosti pravidelně studují stránky nevládní organizace Institute of Public and Environmental Affairs. Ta sbírá vládní údaje a statistiky a zveřejňuje je na internetu. Z jejích map lze vyčíst podrobnosti o tisících případů, v nichž společnosti porušily předpisy proti znečišťování. Nadnárodní společnosti jako Adidas, General Electric, Nike a Wal-Mart se tak mohou přesvědčit, kteří její dodavatelé jsou v tomto ohledu recidivisty, a mohou na ně vyvinout tlak, aby přijaly příslušná ekologická opatření.

Stále méně padouchů

Ne všechny velké společnosti ale dbají na hospodárné využívání vody, i když jí samy spotřebovávají hodně. Podle zprávy, kterou letos vydal spolek amerických investorů Ceres, se >>drtivá většina předních firem v odvětvích náročných na vodu málo zabývá riziky a příležitostmi spojenými s vodou a takřka o nich neinformuje<<. Například údaje o celkové spotřebě vody dodala méně než polovina elektrárenských společností.

Přesto se ke koncernům jako Coca-Cola a Nestlé přidávají další, které se nechtějí dostat do role padouchů. Zároveň čím dál tím víc společností vrhá na trh nové výrobky a technologie, které mají vodu ušetřit.

Jde například o geneticky upravené druhy plodin rezistentních vůči suchu, technologie, které při výrobě pleteného zboží nahrazují chemikálie enzymy šetrnými k životnímu prostředí, čisticí prostředky s malým objemem pěny (které nepotřebují tolik vody) nebo toalety s dvojím typem splachování. Dále to jsou lasery zjišťující vlhkost ve vzduchu nad plodinami či bezdrátové přístroje, jež pomáhají snižovat množství vody potřebné na zavlažování golfového hřiště (na což ročně padne půl procenta spotřeby vody v Americe, byť dílem napájí vodonosnou vrstvu).

Drahé odsolování

Velkou nadějí je odsolování. Konvenční metoda obnáší vaření a pak destilaci vody. Alternativní postup využívá reverzní osmózy, při níž se voda protlačuje polopropustnou membránou.

Obě metody jsou energeticky dost náročné. Nyní se ovšem vyvíjejí membrány, které vystačí s menší spotřebou energie. Nové techniky navíc nevyžadují ani odpařování, ani membrány, ani futuristické nanotrubice (ty jsou v pitné vodě nežádoucí).

Reverzní osmóza je nejoblíbenější metodou, přičemž v Izraeli a Alžíru byly podepsány kontrakty na odsolenou vodu za zhruba 55 centů na krychlový metr. Leckde se uvádějí i nižší ceny, ty však obvykle neodrážejí stávající ceny energie a čím dál vyšší neenergetické náklady odsolování.

Když z mořské vody odstraňovaly sůl hlavně bohaté státy Perského zálivu a zaoceánské parníky, ekologické a finanční ohledy se většinou přehlížely. Dnes se ale odsoluje i v Austrálii, Kalifornii a Španělsku, a tak jsou tyto ohledy čím dál tím důležitější. Například Sydney muselo postavit složité systémy na likvidaci solného odpadu z odsolovacího zařízení a na snižování oxidu uhličitého využívá energii z větrníků. To vše je drahé.

Sluneční naděje

Přesto několik zemí s odsolováním pokračuje. Španělsko, tedy nejsušší země Evropské unie, odsolenou vodou zalévá cenné plodiny ve své nejsušší provincii, Almeríi. Odsolovat se rozhodlo v roce 2004, když se zřeklo nesmírně drahého a kontroverzního plánu odklonit vodu z řeky Ebro ze severu na vyprahlý jih.

Obecně platí, že lidé se rozhodnou pro odsolování, když už nemají příliš na vybranou a mohou si to dovolit zaplatit. Tím se vysvětluje, proč od roku 2007 poklesl jak počet nově postavených odsolovacích zařízení, tak investic do nich. Christopher Gasson z organizace Global Water Intelligence očekává, že se obojí letos zvýší. Díky energii ze solárních panelů bude snad nakonec odsolování ekonomicky únosné.

V některých končinách Austrálie a Ameriky se ze zavlažování rovněž stává sofistikované podnikání. Mimo jiné se při něm používají počítačem ovládaná vrata, která regulují objem vody v kanálu, důmyslné průtokoměry nebo ohromné přístroje, které šetrně kropí vodou z rotujících trubek. A časem budou moci zemědělci i ostatní po celém světě využívat technologie, která pole po poli měří evapotranspiraci (celkový výpar území zahrnující fyzikální i fyziologický výdej vody).

Vodohospodářské agentury na západě Spojených států s takovými technologiemi pracují již dnes. Je to díky systému vyvinutému vodohospodářským odborem státu Idaho ve spolupráci s Univerzitou v Idaho, který vypočítává spotřebu vody prostřednictvím dvou satelitů Landsat.

Využití snímačů pro měření z oběžné dráhy je v dnešní době na vzestupu. Informace zasílané například přímo na mobilní telefon by mohly v blízké době pomoci i téměř negramotnému zemědělci rozumně se rozhodnout, jak, kdy a kde pěstovat své plodiny.

Soukromníci versus stát

Mohlo by se zdát, že množství spotřebované a ztracené vody ve městech je naproti tomu zanedbatelné. Jenže zásobování domů pitnou vodou, i když v relativně malém množství, je drahé jak z hlediska přípravy, tak dopravy.

Ztráty vody jsou proto nepříjemné, třebaže pomáhají naplnit vodonosné vrstvy. Svou roli hrají také ztráty finanční, jež odrazují soukromé investice a vedou ke státním dotacím, z nichž však mají ve většině případů prospěch bohatí, nikoli chudí.

Reakce síťových služeb na nedostatek vody jsou různé. Světová banka a řada dalších organizací se v minulosti domnívaly, že nejlepším řešením neefektivního zásobování pitnou vodou je privatizace. V současné době však nejen ve Světové bance převládá názor, že každý systém by měl v první řadě zohledňovat potřeby spotřebitelů.

Lze tedy říci, že v Africe spravuje síťové služby dobře jak Senegal, tak Uganda, ačkoli v Senegalu se jedná o soukromý, zatímco v Ugandě o státní sektor. Africké síťové služby pak obecně fungují lépe než například indické, a to díky tomu, že v Africe jsou centrální vlády ochotny ponechat odborníkům dostatek autonomie.

Vodní nepokoje

V Indii rozhoduje o vodě stát, a to často prostřednictvím ohromných, zkostnatělých a nedostatečně financovaných byrokratických aparátů s nadměrným počtem zaměstnanců. Značné množství vody tak uniká poškozenými trubkami, ceny neodpovídají nákladům, vodoměry jsou nefunkční a není vidět žádná snaha o vybírání poplatků. Není proto divu, že na případné opravy chybějí peníze.

Čína využívá velkého množství vodohospodářských společností, často zahraničních, a těm se vcelku daří. V jiných zemích však již tak úspěšné nejsou. Některé zahraniční společnosti strádají, protože na sebe vzaly odpovědnost za dluh síťových služeb v cizích měnách. Když potom utrpěly kurzové ztráty, neměly jinou možnost, než je přenést na zákazníky.

Přesně to se stalo v bolivijském městě Cochabamba, které v roce 2000 ochromily pouliční nepokoje kvůli zdražování vody. Podobně neblahý osud potkal i jednu ze dvou společností, které přijaly koncesi ve filipínské Manile. Druhá společnost, jež získala koncesi, se však nemusela se závazky z kurzových rozdílů téměř potýkat a vykazuje dalekosáhlé úspěchy.

Pověste je na web!

Otázka zajištění pitné vody se většinou neřadí mezi přední zájmy politiků a ti pak necítí potřebu konat. Raději budou tlačit na nízké či v některých místech až nulové poplatky, než by utráceli peníze za nové trubky či čistírny odpadních vod. Zároveň si dovedou jen stěží představit, jak by jim přestřihávání pásky u nových veřejných záchodků mohlo získat nějaké ty politické body.

V konečném důsledku tak mnoho síťových služeb, převážně pak v Indii, nevynakládá na údržbu či nové investice téměř nic, a tak se zajištění vody chtě nechtě zprivatizovalo. Proto si bohatí kopou studny nebo plní nádrže vodou z cisteren a chudí kupují k pití vodu v láhvích a na mytí berou za vděk čímkoli, co najdou.

Naštěstí se najdou výjimky, jako je například Brazílie. Tam se jednoduchá a laciná kanalizace v některých chudinských čtvrtích ukazuje jako vysoce účinná. Podnikatelé také přicházejí na trh s technologicky nenáročnými produkty. V Tanzanii nabízejí zedníci betonové desky na suché záchody za pět dolarů. V Kambodži můžete za třicet dolarů dostat i jakýs takýs splachovací záchod a v Indonésii se ceny sanitárního zařízení pohybují od osmnácti do 90 dolarů a někdy na ně dostanete i záruku.

Chcete-li se u špatných síťových služeb domoci změn, musíte je někdy pořádně zahanbit. Můžete toho dosáhnout třeba zveřejněním jejich umístění na žebříčku mezinárodní srovnávací sítě vodovodů a kanalizací IBNET, který je k dispozici na internetu. Ten teď vyvolává u nejedné místní samosprávy značné rozpaky a zároveň vzbuzuje u jejich dosud zanedbávaných zákazníků naději na zlepšení.