Ochrana ovzduší s otazníky 1/
Řada ustanovení zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší upravujících pravomoci
obcí vyvolává otazníky a může v praxi způsobit spory a nejasnosti. Nebude na
škodu se na tuto problematiku podívat právě z hlediska samosprávy. Zákon č.
86/2002 Sb., o ochraně ovzduší nahradil dosavadní právní úpravu obsaženou v
zákoně č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, zákoně č.
389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování
a zákoně č. 86/1995 Sb., o ochraně ozónové vrstvy Země. Zákon nabyl účinnosti 1.
6. 2002 (pouze ustanovení § 19, 21, 22 a 37 platí od 1. 1. tohoto roku (viz § 61
zákona). Nový zákon o ochraně ovzduší stejně jako předchozí právní úprava
přiznává obcím kompetence prakticky jen v oblasti státní správy (přenesené
působnosti). Jejich výčet obsahuje § 50 zákona. Spalování na otevřených
ohništích Hromadné sdělovací prostředky věnovaly po přijetí zákona poměrně hodně
prostoru diskusi o nové kompetenci obce, kterou je možnost vydat nařízení obce,
jež by regulovalo spalování materiálů na otevřených ohništích. Na základě § 50
odst. 1 písm. h) mohou obce vydat nařízení, jímž na svém území stanoví podmínky
spalování suchých rostlinných materiálů, nebo toto spalování zakáží. Zákon obci
zároveň ukládá, aby při stanovování takových podmínek přihlížela zejména ke
klimatickým podmínkám, stavu ovzduší ve svém územním obvodu, vegetačnímu období
a hustotě obytné zástavby. Jakkoliv dobře mohlo být takové omezení míněno, nelze
se ubránit dojmu, že při případném přezkoumání takového nařízení Ústavním soudem
z hlediska jeho souladu se zákonem by dodržení těchto věcných kritérií bylo
těžko přezkoumatelné. Ustanovení § 3 odst. 5, na které se v § 50 odst. 1 písm.
h) odkazuje, říká, že v otevřených ohništích, zahradách, krbech nebo v
otevřených grilovacích zařízeních lze spalovat jen dřevo, dřevěné uhlí, suché
(?) rostlinné materiály a plynná paliva určená výrobcem (?), přičemž uvedená
paliva nebo materiály nesmějí být kontaminovány chemickými látkami. Některé obce
ale již dříve na základě zmocnění podle § 17 odst. 2 a 4 zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech (předtím § 9 odst. 4 zákona č. 125/1997 Sb.) v rámci pravidel pro
shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních
odpadů, vznikajících na jejím území stanovily i pravidla pro nakládání s dřevem
z poražených stromů či ořezaných větví, aby předešly jejich spalování na
zahradách a přispěly tím ke zlepšení ovzduší v obci (stejně jako další komunální
odpad se dřevo předává k likvidaci obci). Nový zákon o ovzduší ale spalování
(jakéhokoliv) dřeva na otevřených ohništích výslovně připouští, takže zákaz
prostřednictvím obecně závazných vyhlášek nebude již možný. Josef Vedral,
právník, Kancelář Svazu měst a obcí ČR ZDROJ: MODERNÍ OBEC
Řada ustanovení zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší upravujících pravomoci obcí vyvolává otazníky a může v praxi způsobit spory a nejasnosti. Nebude na škodu se na tuto problematiku podívat právě z hlediska samosprávy.
Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší nahradil dosavadní právní úpravu obsaženou v zákoně č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, zákoně č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování a zákoně č. 86/1995 Sb., o ochraně ozónové vrstvy Země. Zákon nabyl účinnosti 1. 6. 2002 (pouze ustanovení § 19, 21, 22 a 37 platí od 1. 1. tohoto roku (viz § 61 zákona).
Nový zákon o ochraně ovzduší stejně jako předchozí právní úprava přiznává obcím kompetence prakticky jen v oblasti státní správy (přenesené působnosti). Jejich výčet obsahuje § 50 zákona.
Spalování na otevřených ohništích
Hromadné sdělovací prostředky věnovaly po přijetí zákona poměrně hodně prostoru diskusi o nové kompetenci obce, kterou je možnost vydat nařízení obce, jež by regulovalo spalování materiálů na otevřených ohništích. Na základě § 50 odst. 1 písm. h) mohou obce vydat nařízení, jímž na svém území stanoví podmínky spalování suchých rostlinných materiálů, nebo toto spalování zakáží. Zákon obci zároveň ukládá, aby při stanovování takových podmínek přihlížela zejména ke klimatickým podmínkám, stavu ovzduší ve svém územním obvodu, vegetačnímu období a hustotě obytné zástavby. Jakkoliv dobře mohlo být takové omezení míněno, nelze se ubránit dojmu, že při případném přezkoumání takového nařízení Ústavním soudem z hlediska jeho souladu se zákonem by dodržení těchto věcných kritérií bylo těžko přezkoumatelné.
Ustanovení § 3 odst. 5, na které se v § 50 odst. 1 písm. h) odkazuje, říká, že v otevřených ohništích, zahradách, krbech nebo v otevřených grilovacích zařízeních lze spalovat jen dřevo, dřevěné uhlí, suché (?) rostlinné materiály a plynná paliva určená výrobcem (?), přičemž uvedená paliva nebo materiály nesmějí být kontaminovány chemickými látkami. Některé obce ale již dříve na základě zmocnění podle § 17 odst. 2 a 4 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (předtím § 9 odst. 4 zákona č. 125/1997 Sb.) v rámci pravidel pro shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, vznikajících na jejím území stanovily i pravidla pro nakládání s dřevem z poražených stromů či ořezaných větví, aby předešly jejich spalování na zahradách a přispěly tím ke zlepšení ovzduší v obci (stejně jako další komunální odpad se dřevo předává k likvidaci obci). Nový zákon o ovzduší ale spalování (jakéhokoliv) dřeva na otevřených ohništích výslovně připouští, takže zákaz prostřednictvím obecně závazných vyhlášek nebude již možný.
Josef Vedral,
právník,
Kancelář Svazu měst a obcí ČR
ZDROJ: MODERNÍ OBEC
Sdílet článek na sociálních sítích