Proč se svět nebrání skleníkovému efektu

Zástupci sto devadesáti zemí přijeli začátkem června do Berlína, aby probrali vývoj zemského klimatu. A konstatovali, že emise takzvaných skleníkových plynů , které hrozí rozehříváním zemské atmosféry, se v průmyslových zemích nesnižují, ale naopak stoupají. AUTOR: Josef Tuček AUTOR-WEB: www.ihned.cz Když se dnes vědci, politici a ekonomové přou o nebezpečí takzvaných skleníkových plynů, připomíná to debaty z poslední čtvrtiny 20. století. Tenkrát ovšem o freonech , které mohly zničit ozónovou vrstvu. Rozdíl je však ve výsledku: Freony jsou zakázané, kdežto skleníkových plynů přibývá. MEZITITULEK: Rozbíjený ozón Začněme historií freonů . To je obvykle používaný název pro průmyslově vyráběné plyny, z nichž první chemici vytvořili v roce 1930. Protože jsou nehořlavé a nejsou jedovaté, fungovaly jako chladicí médium v ledničkách i v klimatizaci, daly se najít v kosmetických sprejích i v hasicích přístrojích. V roce 1974 zveřejnili v časopise Nature první varování Sherwood Rowland a Mario Molina z Kalifornské univerzity v Berkeley. Zjistili totiž, že sluneční záření v atmosféře rozbíjí molekuly freonů , z nichž se tak uvolňují vysoce reaktivní atomy chlóru, a ty ničí ozón . A to je problém, protože ozónová vrstva nad našimi hlavami filtruje škodlivé složky slunečního záření, které by jinak lidem i zvířatům způsobovaly rakovinu kůže a poškození očí. MEZITITULEK: Zachráněný filtr Důkazem, že Rowland s Molinou mají pravdu, se stal v roce 1985 objev ozónové díry nad Antarktidou (tento pojem se používá, když se množství ozónu sníží o více než polovinu). Nicméně už dříve, v roce 1977, kdy riziko ještě nebylo potvrzeno, schválil americký Kongres, zavalený dopisy voličů, první omezení pro výrobu freonů . V roce 1987 pak státy světa podepsaly Montrealský protokol - dohodu, podle níž vyspělé země ukončily výrobu nebezpečných freonů v roce 1995 a rozvojové země tak učiní do roku 2010. Chemické koncerny nejdříve namítaly, že zákaz freonů zničí civilizaci, ale když to nepomohlo, pohotově je nahradily bezpečnějšími plyny. Úplná obnova ozónové vrstvy bude zřejmě trvat ještě několik desetiletí, nicméně se zdá, že si lidstvo tento ochranný štít zachránilo. MEZITITULEK: Planetární skleník Varování před celoplanetárním skleníkovým efektem přišlo dokonce ještě dřív. První studii o něm publikoval už v roce 1896 švédský vědec Svante Arrhenius. Konstatoval, že oxid uhličitý pod sebou v atmosféře zadržuje teplo podobně jako sklo ve skleníku. A protože průmysl spaluje fosilní paliva, tohoto skleníkového plynu lidskou činností přibývá. Až ve druhé polovině 20. století však vědci začali připouštět, že změněné tepelné poměry rozházejí dosavadní rozdělení tepla a dešťových srážek na zeměkouli, a proto mluví rovnou o možné globální změně klimatu. Vědecké hypotézy však ještě nejsou potvrzeny. I v tomto případě se státy světa dokázaly shodnout na dohodě, Kjótském protokolu z roku 1997, která měla zavázat alespoň vyspělé země, aby emise oxidu uhličitého snížily. Jenže Spojené státy, zdaleka největší spalovač ropy a uhlí, od dohody před dvěma lety odstoupily. A ani Evropské unii, která ji ratifikovala, se snižování emisí oxidu uhličitého nedaří. Kjótský protokol, byť sestavený podobně jako \"ozónový\" protokol z Montrealu, se zatím neplní. Proč? Vysvětlením se zabývá Scott Barrett, profesor ekonomie z americké Univerzity Johnse Hopkinse ve své knize Životní prostředí a státnická dovednost: Strategie dojednávání ekologických smluv, kterou letos vydalo nakladatelství Oxford University Press. MEZITITULEK: Drahé a technicky náročné změny Jak uvádí, hrozba zničení ozónové vrstvy se týkala bezprostředně lidského zdraví. A výměna nebezpečných freonů nebyla v celkovém shrnutí technicky ani finančně zvlášť náročná. Pro vyspělé země nebylo ani obtížné pomoci zemím rozvojovým s programy náhrady freonů . Oproti tomu globální oteplování je složitější oříšek. Automobily, které by nejezdily na benzín a naftu, jsou zatím několikanásobně dražší. Tepelné elektrárny také zatím nelze nahradit ekologicky čistějšími zdroji, jako jsou sluneční či větrná energie . A masový rozvoj jaderné energetiky je ve většině zemí politicky neschůdný. A ke všemu ještě riziko oteplování není pro každého stejné. Zatímco rozvojovým zemím v okolí rovníku hrozí sucha, státům, jako je Kanada nebo Rusko, by zvýšení teploty mohlo zvednout zemědělské výnosy. A tak zatímco Montrealský protokol se stal největší a také nejúspěšnější ekologickou dohodou v historii lidstva, jeho kjótský bratranec se potácí u hranice klinické smrti. ZDROJ: Zdraví Věda a lidé