Globální klima a špinavý rekord

Nejvyšší exhalace oxidu uhličitého, hlavní příčiny globálních změn podnebí, ze všech členských a přistupujících zemí Evropské unie způsobuje v přepočtu na jednoho obyvatele Česká republika. Ke všemu znečištění neklesá, nýbrž opět roste: Mezi léty 1999 a 2001 stouplo o více než pět procent. Už skutečně nastal čas, aby se o to domácí politická reprezentace konečně začala alespoň zajímat. Ředitel Programu OSN pro životní prostředí varuje, že globální změny klimatu jsou nejvážnějším sociálně ekonomickým a ekologickým problémem, kterému lidstvo čelí v 21. století. Experti očekávají, že vinou znečištění v příštích desetiletích bude počtem i silou přibývat hurikánů, vln sucha i horka, vichřic či ve středoevropských podmínkách povodní. Vývoj prognózy potvrzuje. Světová meteorologická organizace, která obvykle publikuje statistická data či obsáhlé odborné analýzy, minulý týden šokovala bezprecedenčním veřejným prohlášením, kde přímo dala do souvislosti extrémní výkyvy počasí během posledních dvou měsíců a globální klimatické trendy. Omezování exhalací oxidu uhličitého patří mezi hlavní politické priority zemí na západ od naší hranice i mezinárodního společenství. Vážně se diskutuje o závazku snížit je do roku 2050 o šedesát procent. Téma to už není zajímavé pro naše politické špičky - navzdory rekordnímu českému příspěvku. Až ostentativní nezájem je zarážející. Třeba ministr průmyslu a obchodu Milan Urban v návrhu energetické politiky doporučuje zařadit snižování exhalací skleníkových plynů mezi cíle v nejnižší ze tří kategorií priority. Přitom právě energetika je bezkonkurenčně největším viníkem. Na českém znečištění se podílí bezmála polovinou; ostatně celých 28 procent emisí v roce 2001 způsobovaly uhelné elektrárny ČEZ. Z Prahy se přesto přinejlepším občas ozve vágní poznámka, že vše vyřeší jaderná energetika. Ale snižování exhalací budováním atomových reaktorů je (dokonce i odmyslíme-li nevyřešená rizika) obyčejným sypáním peněz do betonu. Opakované kalkulace doma i za hranicemi potvrzují, že emise omezí podstatně více každá koruna vynaložená na jiná řešení. Platí to především pro investice do zvyšování energetické efektivnosti průmyslu. Protože kasa není bezedná, výdaje na jaderné elektrárny znamenají z hlediska omezování znečištění vlastně ztrátový podnik. Hlavního viníka naprostého fiaska hledejme v tradiční vyčkávací strategii české vlády. Leitmotivem klimatické politiky pražských politiků je počkat, až mezinárodní společenství dohodne nějaké závazky, a ty posléze splnit. Zdá se, jako by řešeným problémem byly paragrafy globálních smluv, nikoli české exhalace. Takový formalistický přístup by byl zarážející každopádně. V zemi, která nese rekordní díl odpovědnosti, to ale platí dvojnásob. Do pasti se Česko dostalo už Kjótským protokolem. Náhoda a právní konstrukce této smlouvy umožnila, aby ji země splnila už několik let před podpisem. Závazek snížit exhalace o osm procent, shodný s Evropskou unií, se totiž počítá vůči stavu v roce 1990. Koncem osmdesátých let byly naše emise dokonce ještě vyšší než dnes. V první půli další dekády potom vzhledem k restrukturalizaci průmyslu poklesly bezmála o čtvrtinu. Shodou okolností tak můžeme zároveň plnit smlouvy i být evropským rekordmanem ve znečištění. Alibistický odkaz na Kjótský protokol proto není žádným řešením. Rozhodnutí, zda, o kolik a jak snižovat znečištění, za české politické špičky neudělají Brusel s Washingtonem. Přesto ale v návrhu energetické politiky už zase není nic jiného: Pokud jde o oxid uhličitý, ministr průmyslu za svůj dlouhodobý záměr označuje: \"Splnění mezinárodních závazků z Kjótského protokolu ... a z dalších dohod.\" Jinak se omezuje na vágní cíl \"minimalizace emisí skleníkových plynů\". Aby vláda český primát v příspěvku ke globálním změnám podnebí dokázala řešit, musí si přiznat, že jde o domácí problém, a formulovat svůj vlastní záměr. Ten ovšem nemůže určit a splnit pouhé Ministerstvo životního prostředí: Podmínkou proto bude angažmá Vladimíra Špidly. Ministerský předseda zatím ekologické politice nevěnoval větší pozornost, tentokrát se ale odpovědnosti šéfa kabinetu vyhnout nemůže. Pro začátek by měl prosadit rámcový cíl. V roce 2030 (termín, ke kterému se vztahují dlouhodobé cíle energetické politiky) se naše znečištění bude pohybovat někde na průměru Evropské unie. Při započtení dnešních závazků unie to znamená snížit znečištění zhruba na 7,5 tuny na obyvatele. Autor pracuje v Hnutí DUHA, české ekologické organizaci Shodou okolností můžeme zároveň alibisticky plnit mezinárodní ekologické smlouvy i být evropským rekordmanem ve znečištění. Zdroj: Hospodářské noviny Autor: Vojtěch Kotecký