Emise můžeme prodávat. Zatím
Dá se takřka vyloučit, že by se v hlavě některého poslance či politika nakonec
nezrodil výborný nápad, kterým by zabodoval u voličů: Za pár let dosáhne
evropský obchod s emisemi skleníkových plynů předpokládaných několika miliard
eur a české podniky, ale také stát, budou moci \"ukousnout\" slušnou sumu i pro
sebe. Tak proč nepoužít snadno získané peníze na zalátání děravého státního
rozpočtu? Vždyť se jako by samy nabízejí. Stačí natáhnout ruku a pak už jen
nakoupit pár nových stíhaček, postavit další kilometry dálnic nebo přilepšit
důchodcům. Doufejme, že tento nápad zůstane jen v hlavách, anebo že takto
smýšlejících politiků bude menšina. Na druhou stranu by byla škoda, kdyby stát
část svých \"přebytečných\" emisí neprodal a vydělané peníze nevyužil. Ovšem
vhodným způsobem... Oproti starším členům Evropské unie má Česko tu výhodu, že
před rokem 1990 si příliš nelámalo hlavu s tím, že se uhlí a ropa spalují v
neekologických uhelných elektrárnách a dalších starodávných podnicích. Právě
spalování fosilních paliv je hlavním zdrojem skleníkových plynů. Když spočteme
rozsáhlá ekologická opatření a výrazný propad výroby v devadesátých letech,
dostaneme se k číslu dvacet pět. Zhruba o tolik procent kleslo množství
vypouštěných skleníkových plynů především z elektrárenských a továrních komínů.
V Kjótském protokolu se ovšem republika, stejně jako Evropská unie, zavázala, že
mezi lety 2008 až 2012 omezí emise o osm procent. Zatímco Brusel bude mít se
závazkem potíže, Praha se se svými pětadvaceti procenty nemusí obávat, že by
dohodu nesplnila. Může jenom vydělat. Teoreticky může přebytečných sedmnáct
procent prodat. Část si od Česka evropské země určitě koupí. Obchody se už
pomalu začínají rozbíhat, pravá \"nákupní horečka\" ovšem začne až za pár let.
Kolik peněz může Česko vydělat, je zatím obtížně odhadnutelné. Bude mimo jiné
záležet i na tom, jaké budou na trhu nabídka a poptávka. Odhady se pohybují od
desítek miliónů po miliardy korun ročně. Rozpustit tyto prostředky ve státním
rozpočtu by však byla chyba. Na jednu stranu sice republika patří ve snižování
emisí skleníkových plynů mezi evropské premianty, na stranu druhou se však má i
za co stydět. V porovnání s počtem obyvatel totiž české komíny a výfuky
automobilů vypustí do ovzduší každý rok přibližně o tři tuny oxidu uhličitého
více, než je průměr Evropské unie. Z toho jednoznačně vyplývá, na co by peníze z
prodeje emisí měly jít: právě na další omezování skleníkových plynů. Vždyť v
letech 1998 až 2001 nejenže emise už neklesají, ale dokonce mírně rostou. Stát
by měl začít s důkladným zateplováním všech veřejných budov. Měl by mnohem více
podporovat obnovitelné zdroje energie nebo třeba městské autobusy na
alternativní, tedy čistší pohon. Pokud ale peníze za emise poslouží třeba na
vyšší platy státním zaměstnancům, může se v budoucnu stát, že Kjótský protokol
číslo dvě už nebude vyžadovat celkové omezení skleníkových plynů, ale snížení
emisí podle počtu obyvatel. A pak se z Česka stane rázem stát, který své emise
nebude prodávat, ale draze nakupovat. AUTOR: pavel.baroch@economia.cz
[pavel.baroch@economia.cz] ZDROJ: HN
Dá se takřka vyloučit, že by se v hlavě některého poslance či politika nakonec nezrodil výborný nápad, kterým by zabodoval u voličů: Za pár let dosáhne evropský obchod s emisemi skleníkových plynů předpokládaných několika miliard eur a české podniky, ale také stát, budou moci \"ukousnout\" slušnou sumu i pro sebe. Tak proč nepoužít snadno získané peníze na zalátání děravého státního rozpočtu? Vždyť se jako by samy nabízejí. Stačí natáhnout ruku a pak už jen nakoupit pár nových stíhaček, postavit další kilometry dálnic nebo přilepšit důchodcům.
Doufejme, že tento nápad zůstane jen v hlavách, anebo že takto smýšlejících politiků bude menšina. Na druhou stranu by byla škoda, kdyby stát část svých \"přebytečných\" emisí neprodal a vydělané peníze nevyužil. Ovšem vhodným způsobem...
Oproti starším členům Evropské unie má Česko tu výhodu, že před rokem 1990 si příliš nelámalo hlavu s tím, že se uhlí a ropa spalují v neekologických uhelných elektrárnách a dalších starodávných podnicích. Právě spalování fosilních paliv je hlavním zdrojem skleníkových plynů.
Když spočteme rozsáhlá ekologická opatření a výrazný propad výroby v devadesátých letech, dostaneme se k číslu dvacet pět. Zhruba o tolik procent kleslo množství vypouštěných skleníkových plynů především z elektrárenských a továrních komínů.
V Kjótském protokolu se ovšem republika, stejně jako Evropská unie, zavázala, že mezi lety 2008 až 2012 omezí emise o osm procent. Zatímco Brusel bude mít se závazkem potíže, Praha se se svými pětadvaceti procenty nemusí obávat, že by dohodu nesplnila. Může jenom vydělat. Teoreticky může přebytečných sedmnáct procent prodat.
Část si od Česka evropské země určitě koupí. Obchody se už pomalu začínají rozbíhat, pravá \"nákupní horečka\" ovšem začne až za pár let.
Kolik peněz může Česko vydělat, je zatím obtížně odhadnutelné. Bude mimo jiné záležet i na tom, jaké budou na trhu nabídka a poptávka. Odhady se pohybují od desítek miliónů po miliardy korun ročně.
Rozpustit tyto prostředky ve státním rozpočtu by však byla chyba. Na jednu stranu sice republika patří ve snižování emisí skleníkových plynů mezi evropské premianty, na stranu druhou se však má i za co stydět. V porovnání s počtem obyvatel totiž české komíny a výfuky automobilů vypustí do ovzduší každý rok přibližně o tři tuny oxidu uhličitého více, než je průměr Evropské unie.
Z toho jednoznačně vyplývá, na co by peníze z prodeje emisí měly jít: právě na další omezování skleníkových plynů. Vždyť v letech 1998 až 2001 nejenže emise už neklesají, ale dokonce mírně rostou.
Stát by měl začít s důkladným zateplováním všech veřejných budov. Měl by mnohem více podporovat obnovitelné zdroje energie nebo třeba městské autobusy na alternativní, tedy čistší pohon.
Pokud ale peníze za emise poslouží třeba na vyšší platy státním zaměstnancům, může se v budoucnu stát, že Kjótský protokol číslo dvě už nebude vyžadovat celkové omezení skleníkových plynů, ale snížení emisí podle počtu obyvatel. A pak se z Česka stane rázem stát, který své emise nebude prodávat, ale draze nakupovat.
AUTOR: pavel.baroch@economia.cz
ZDROJ: HN
Sdílet článek na sociálních sítích