Úschovna skleníkových plynů
Norský futurologický projekt nabízí Evropě úschovu skleníkových plynů ze všech
evropských tepelných elektráren za šestisetletou produkci elektřiny. Takovou
úložnou kapacitu by ani teoreticky nebylo možno využít, protože světové zásoby
fosilních paliv vystačí jen na zlomek uvedené doby. Překážkou pro praktické
soustředění evropského elektrárenského oxidu uhličitého do jedné oblasti pod
dnem norského šelfového moře nejsou kapacitní důvody, ale dopravní obtíže i
obrovské energetické požadavky. A s nimi i ekonomická náročnost, a především
výrazně zvýšená produkce oxidu uhličitého, kvůli jehož redukci by se to všechno
mělo podnikat. Američané argumentují ukládáním oxidu uhličitého pod zem, když
dodatečně opodstatňují bojkot Kjótského protokolu, který má za cíl zpomalit
riskantní oteplování zeměkoule. Americký pokusný vrt poblíž uhelné elektrárny
společnosti American Eletric Power v západní Virginii je přitom pro české poměry
víc inspirující než norská cesta, neboť by měl sloužit ke vhánění oxidu
uhličitého do pórovitých hornin přímo pod elektrárnou. K využití se nabízejí i
vytěžené prostory po hlubinné těžbě uhlí. Ani to ovšem není tak samozřejmé, jak
se na první pohled jeví, neboť oxid uhličitý je třeba ze spalin separovat, což
není ani jednoduché, ani levné. České pinkání. Česko dosud nepoznalo problémy s
redukcí skleníkových plynů, protože naše hospodářství počátkem devadesátých let
postihl prudký pokles výroby a všechny požadavky na snížení emisí vůči
referenčnímu roku 1990 bylo možné až dosud hravě zvládnout pouhými
administrativními úkony. A tak případné hledání možností ukládat oxid uhličitý
do geologického prostředí nepatří v Česku ani k politickým, ani k odborným
prioritám. Krok s Evropou v tomto směru neztrácíme jen díky evropskému vědeckému
sdružení ENeRG (European Network for Research in Geo-Energy), v němž máme
zástupce, vedoucího geofyzikálního oddělení brněnské pobočky České geologické
služby Víta Hladíka. Konsorcium usiluje o grant vypsaný Evropskou komisí na
zpracování studie proveditelnosti ukládání oxidu uhličitého pod zemský povrch.
\"Jsme úplně na začátku, může se stát i to, že komise náš projekt zamítne,
vysvětluje Hladík. \"Byl by to však první pokus vytipovat, zda i na českém území
jsou vhodné struktury k ukládání oxidu uhličitého, dodává. Na rozdíl od
podmořského ukládání se tato metoda na evropském kontinentě nikde komerčně
nevyužívá a první provozní zkoušky se teprve chystají v Německu. \"V Česku je
pro ukládání skleníkových plynů dost velký potenciál, a tak nesmíme propásnout
příležitost účastnit se mezinárodních aktivit, zdůrazňuje ředitel odboru ochrany
horninového prostředí na ministerstvu životního prostředí Zdeněk Venera.
Nechtěný poklad. V podzemních rezervoárech se již podobným způsobem skladuje
zemní plyn. Zabezpečit, aby neunikal, je nákladné, přesto se to vyplácí. U
skladování CO2 by tomu bylo naopak - každé technické opatření by ukládání
prodražovalo. Objem uložených zásob zemního plynu je konečný. Oxid uhličitý by
jen a jen přibýval. Čím větší zásobník, tím hůře by se sledovala jeho těsnost.
\"Příroda by si s námi mohla pořádně zahrát, upozorňuje geolog z ministerstva
životního prostředí Josef Janda. \"Po tektonice by mohl oxid uhličitý utíkat i
hodně daleko. Najednou by se lidé někde podivili, že jim ze studánky teče
minerálka. Pro některé podnikatele by to mohl být i dobrý trik, neustále cpát
plyn, vybírat za uložení a nestarat se, kde utíká, říká Janda. Kontrola úniků by
byla obtížná i v době plnění. Jak zabezpečit, aby skleníkový plyn zůstal v
podzemí navždy? Probublané miliardy. Do zásobníků nelze ukládat přímo spaliny.
\"Oddělování oxidu uhličitého standardní cestou od ostatních plynů je ovšem
velice nákladné, upozorňuje Miroslav Punčochář z Akademie věd ČR. \"Spaliny se
nechají probublat rozpouštědlem, to se pak musí zahřát, aby se z něj oxid
uhličitý uvolnil, což je energeticky velice náročné, vysvětluje Punčochář.
Američané vyvíjejí metodu čistého spalování uhlí, pojmenovanou Future Gen.
Zplyňováním uhlí se získá směs vodíku a oxidu uhelnatého, plyny se od sebe
oddělí, vodík se využije do pohonu aut, nebo se spálí v elektrárně. Oxid
uhelnatý se také spálí, ale na výstupu je čistý oxid uhličitý, který lze
ukládat. Na dokončení projektu schází 800 milionů dolarů, které by měl uvolnit
Senát USA. Ale kolotoč milionů teprve začne s provozem. \"Ukládání oxidu
uhličitého podstatně zvýší cenu energie. Zejména když kvůli přepravě nebo kvůli
ukládání na mořské dno bude muset být oxid zkapalněn, vysvětluje Punčochář.
\"Jako bychom kvůli obezitě složitě vyvíjeli méně kalorická jídla, místo abychom
nasadili dietu. Redukce skleníkových plynů je mnohem smysluplnější cesta,
konstatuje. Petr Hlobil z organizace Bankwotch Network soudí, že hledání úložišť
slouží části průmyslu jen jako zástěrka, aby se vyhnula redukci oxidu
uhličitého, o kterou usiluje mezinárodní společenství. Čestmír Klos Zdroj: Euro
Norský futurologický projekt nabízí Evropě úschovu skleníkových plynů ze všech evropských tepelných elektráren za šestisetletou produkci elektřiny. Takovou úložnou kapacitu by ani teoreticky nebylo možno využít, protože světové zásoby fosilních paliv vystačí jen na zlomek uvedené doby. Překážkou pro praktické soustředění evropského elektrárenského oxidu uhličitého do jedné oblasti pod dnem norského šelfového moře nejsou kapacitní důvody, ale dopravní obtíže i obrovské energetické požadavky. A s nimi i ekonomická náročnost, a především výrazně zvýšená produkce oxidu uhličitého, kvůli jehož redukci by se to všechno mělo podnikat.
Američané argumentují ukládáním oxidu uhličitého pod zem, když dodatečně opodstatňují bojkot Kjótského protokolu, který má za cíl zpomalit riskantní oteplování zeměkoule. Americký pokusný vrt poblíž uhelné elektrárny společnosti American Eletric Power v západní Virginii je přitom pro české poměry víc inspirující než norská cesta, neboť by měl sloužit ke vhánění oxidu uhličitého do pórovitých hornin přímo pod elektrárnou. K využití se nabízejí i vytěžené prostory po hlubinné těžbě uhlí. Ani to ovšem není tak samozřejmé, jak se na první pohled jeví, neboť oxid uhličitý je třeba ze spalin separovat, což není ani jednoduché, ani levné.
České pinkání. Česko dosud nepoznalo problémy s redukcí skleníkových plynů, protože naše hospodářství počátkem devadesátých let postihl prudký pokles výroby a všechny požadavky na snížení emisí vůči referenčnímu roku 1990 bylo možné až dosud hravě zvládnout pouhými administrativními úkony. A tak případné hledání možností ukládat oxid uhličitý do geologického prostředí nepatří v Česku ani k politickým, ani k odborným prioritám. Krok s Evropou v tomto směru neztrácíme jen díky evropskému vědeckému sdružení ENeRG (European Network for Research in Geo-Energy), v němž máme zástupce, vedoucího geofyzikálního oddělení brněnské pobočky České geologické služby Víta Hladíka. Konsorcium usiluje o grant vypsaný Evropskou komisí na zpracování studie proveditelnosti ukládání oxidu uhličitého pod zemský povrch. \"Jsme úplně na začátku, může se stát i to, že komise náš projekt zamítne, vysvětluje Hladík. \"Byl by to však první pokus vytipovat, zda i na českém území jsou vhodné struktury k ukládání oxidu uhličitého, dodává. Na rozdíl od podmořského ukládání se tato metoda na evropském kontinentě nikde komerčně nevyužívá a první provozní zkoušky se teprve chystají v Německu. \"V Česku je pro ukládání skleníkových plynů dost velký potenciál, a tak nesmíme propásnout příležitost účastnit se mezinárodních aktivit, zdůrazňuje ředitel odboru ochrany horninového prostředí na ministerstvu životního prostředí Zdeněk Venera.
Nechtěný poklad. V podzemních rezervoárech se již podobným způsobem skladuje zemní plyn. Zabezpečit, aby neunikal, je nákladné, přesto se to vyplácí. U skladování CO2 by tomu bylo naopak - každé technické opatření by ukládání prodražovalo. Objem uložených zásob zemního plynu je konečný. Oxid uhličitý by jen a jen přibýval. Čím větší zásobník, tím hůře by se sledovala jeho těsnost. \"Příroda by si s námi mohla pořádně zahrát, upozorňuje geolog z ministerstva životního prostředí Josef Janda. \"Po tektonice by mohl oxid uhličitý utíkat i hodně daleko. Najednou by se lidé někde podivili, že jim ze studánky teče minerálka. Pro některé podnikatele by to mohl být i dobrý trik, neustále cpát plyn, vybírat za uložení a nestarat se, kde utíká, říká Janda. Kontrola úniků by byla obtížná i v době plnění. Jak zabezpečit, aby skleníkový plyn zůstal v podzemí navždy?
Probublané miliardy. Do zásobníků nelze ukládat přímo spaliny. \"Oddělování oxidu uhličitého standardní cestou od ostatních plynů je ovšem velice nákladné, upozorňuje Miroslav Punčochář z Akademie věd ČR. \"Spaliny se nechají probublat rozpouštědlem, to se pak musí zahřát, aby se z něj oxid uhličitý uvolnil, což je energeticky velice náročné, vysvětluje Punčochář.
Američané vyvíjejí metodu čistého spalování uhlí, pojmenovanou Future Gen. Zplyňováním uhlí se získá směs vodíku a oxidu uhelnatého, plyny se od sebe oddělí, vodík se využije do pohonu aut, nebo se spálí v elektrárně. Oxid uhelnatý se také spálí, ale na výstupu je čistý oxid uhličitý, který lze ukládat. Na dokončení projektu schází 800 milionů dolarů, které by měl uvolnit Senát USA. Ale kolotoč milionů teprve začne s provozem. \"Ukládání oxidu uhličitého podstatně zvýší cenu energie. Zejména když kvůli přepravě nebo kvůli ukládání na mořské dno bude muset být oxid zkapalněn, vysvětluje Punčochář. \"Jako bychom kvůli obezitě složitě vyvíjeli méně kalorická jídla, místo abychom nasadili dietu. Redukce skleníkových plynů je mnohem smysluplnější cesta, konstatuje.
Petr Hlobil z organizace Bankwotch Network soudí, že hledání úložišť slouží části průmyslu jen jako zástěrka, aby se vyhnula redukci oxidu uhličitého, o kterou usiluje mezinárodní společenství.
Čestmír Klos
Zdroj: Euro
Sdílet článek na sociálních sítích