Klimatický scénář ČR pro rok 2050 je nejdramatičtější předpovědí počasí, kterou jsme kdy měli.
Trnitá cesta do teplejších časů
Za okny Českého hydrometeorologického ústavu v Praze-Komořanech je sníh a náledí, ale v konferenčním sále uvnitř budovy je slovo zima tabu. Odborníci z nejrůznějších vědeckých institucí si tu právě lámou hlavu, jak veřejnost připravit na to, že loňské suché a horké léto bylo spíše předzvěstí věcí příštích, než náhodným excesem přírody. Je za tím globální skleníková past z průmyslových emisí, především oxidu uhličitého.
Všichni dostali čerstvě vydanou studii o klimatickém scénáři České republiky do roku 2050, podle níž má průměrná roční teplota stoupat takovým tempem, že se v polovině tohoto století zvýší až o tři stupně. Teplotní poměry v zemi se tak posunou o čtyři rovnoběžky na jih. Ve Znojmě a v Kolíně má být tou dobou jako dnes v jihofrancouzském Lyonu. Výše položená města, například Tábor nebo Cheb, na tom budou přibližně jako dnešní Ženeva.
MÉNĚ PŘÍJEMNÝM zjištěním je, že pouť na jih budou provázet letní sucha s poklesem vody v řekách o deset až čtyřicet procent. Časnější nástup jara odpaří sníh rychleji, než se voda z něj stačí vsáknout do podzemních zásob. Suchu by měly lépe vzdorovat říční toky s akumulačními nádržemi, kvalitu vody však zhorší častý výskyt vodního květu a řas. Smrkové lesy v nížinách budou mít ve změněných podmínkách jen malou šanci na přežití, takže je budou muset nahradit odolnější listnáče. Ve velkých městech bude třeba vybudovat ochranné přístřešky před palčivým sluncem pro občany, které postihne nevolnost z horka. Očekává se nárůst pylových alergií z nově rozšířených plevelů. Jižní Morava a Polabí, kde je nejkvalitnější půda, budou rodit pouze pod závlahou.
Teoreticky by nás ze studie, kterou pod vedením meteoroložky Jaroslavy Kalvové z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy zpracovali také vodohospodáři, zemědělci a lesníci, hlava bolet nemusela. Jenže bez ohledu na to, zda máme či nemáme šanci se zmíněného data dožít, jsme to my, kdo dnes tahá za provázek od budoucího počasí. Řadový občan moc nezmůže, iniciativu musejí vyvinout vlády a průmysl. Studie nabízí i měkčí scénář oteplení. Podmínkou však je, že státy potáhnou v globálním tažení proti skleníkovým plynům za jeden provaz. Ale bude to drahé.
OXID UHLIČITÝ je součástí atmosféry od pradávna, bez něj by se teplo odráželo z povrchu Země zpět do vesmíru. Nebýt přirozeného skleníkového efektu, teplota na Zemi by klesla o 33 stupňů Celsia. Znepokojení vědců vyvolává fakt, že jeho obsah v atmosféře začal narůstat s počátkem průmyslové výroby zhruba od roku 1860. Zcela zásadní zvrat nastal rokem 1990, odkdy ho ve světě každým rokem přibývá o jedno procento. Největší podíl má energetika, zejména spalování uhlí. Méně ho produkuje ropa a zemní plyn. Bez emisí oxidu uhličitého se obejde jaderné palivo.
Únik ze skleníkové pasti možný je, i když jen částečně a za cenu nákladných investic a nepopulárních opatření. Studií navrhovaná ekologická daň z paliv bude těžce stravitelným soustem pro veřejnost, výstavba nové jaderné elektrárny a dalších vodních nádrží pro ekology. Věc je o to svízelnější, že skleníkové plyny v atmosféře mají velkou setrvačnost, takže náprava se projeví až s mnohaletým zpožděním.
Pokud bychom po roce 2015 vybudovali novou jadernou elektrárnu, projeví se to výrazným snížením oxidu uhličitého až od roku 2025. Uvádí to Národní program na zmírnění dopadů změny klimatu v ČR, který Ministerstvo životního prostředí hodlá předložit vládě v průběhu února, a který vychází z již popsané studie klimatického scénáře. Pokud dostane jaderný scénář zelenou, znamenalo by to snížení skleníkových emisí o 55 procent proti roku 1990. O případné výstavbě nové jaderné elektrárny by měla rozhodnout energetická koncepce státu, tu však vláda dosud neschválila. Samo Ministerstvo životního prostředí na rozvoj jaderné energetiky nesází a dává přednost obnovitelným zdrojům energie.
MEZINÁRODNÍ TAŽENÍ proti skleníkovým plynům už probíhá deset let, připomíná Jan Pretel z Českého hydrometeorologického ústavu, který zastupuje Českou republiku na mezinárodních fórech o změnách klimatu. Poslední zprávy ale nejsou příznivé. Vyspělé státy, které měly už v roce 2005 ukázat \"demonstrativní pokrok\", nejenže emise nesnižují, ale v některých případech je dokonce zvyšují.
\"V Kanadě vzrostl objem vypouštěných emisí o 18 procent, ačkoli se v Kjótském protokolu zavázala k šestiprocentnímu snížení. USA vypouštějí o 13 procent emisí více, i když původně přislíbily redukci o sedm procent. Spojené státy Kjótský protokol podepsaly, ale neratifikovaly. Potíže s plněním má dokonce i Evropská unie jako celek. V posledních dvou letech tam emise vzrostly, takže unijní státy jsou o dvě procenta pozadu za předpokládaným trendem,\" říká Pretel.
\"V Německu zpočátku vypadal vývoj slibně, ale aktualizované výsledky jsou odlišné od optimistických prognóz. Pouze státy východní Evropy nemají se snižováním problémy,\" dodává.
KJÓTSKÝ PROTOKOL zavazuje signatářské státy, aby do roku 2008 snížily produkci skleníkových plynů o 5,2 procenta proti roku 1990. ČR podobně jako EU slíbila, že emise sníží o osm procent. My s plněním závazku problémy nemáme. Produkce skleníkových plynů u nás už v roce 1994 klesla o čtvrtinu a od té doby stagnuje. Za poklesem však nestojí technický pokrok, ale útlum průmyslu z počátků ekonomické transformace. Unie nám vyčítá, že máme vysoký podíl měrných emisí, tedy produkci skleníkových plynů v přepočtu na obyvatele i na jednotku HDP. Důvodem je značná spotřeba paliv s obsahem uhlíku, ale také nízká hodnota HDP na obyvatele.
Ministerstvo životního prostředí navrhuje zavést ekologickou daň z uhlí, ropy a zemního plynu. Z těchto peněz by se dotovaly výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů. Nejvíce postiženi by byli lokální uživatelé hnědého uhlí, což by je nakonec přimělo vyměnit nejvíce zdaněné palivo za levnější zemní plyn. Za obnovitelné zdroje považuje Ministerstvo životního prostředí energii z větru, biomasy a malých vodních elektráren.
K VYUŽITÍ VĚTRU je klimatolog Pretel skeptický. \"Německo instalovalo na své straně Krušných hor velké množství vzdušných vrtulí, ale nákladně instalovaná zařízení stojí. Vítr, který by je roztáčel, nefouká,\" připomíná své poznatky z Německa.
Aby mohl Kjótský protokol platit, musely by ho ratifikovat státy, které se na produkci skleníkových plynů podílejí aspoň 55 procenty. K této metě zatím chybí takřka 11 procent. Snížení emisí, které požaduje, však ke kýžené změně klimatu nestačí. K tomu by bylo zapotřebí, aby současná produkce klesla nikoli o pět procent, ale o polovinu. Česká republika se na tvorbě oxidu uhličitého podílí asi polovinou procenta.
Ve světle těchto počtů je zřejmé, že vláda nebude nakloněna tomu na současné situaci něco měnit. Jenže Evropská unie má jiný názor. Když se členské státy nemají k plánované redukci samy, naordinuje jim odtučňovací kůru shora. Už od příštího roku chce spustit vnitrounijní obchodování nejvíce znečišťujících průmyslových podniků s uspořenými emisemi. Povolenek k vypouštění má být rozdáno méně, než činí současná produkce. V českých podnicích probíhá inventarizace, která zpřesní objem vypouštěných emisí.. Konečné slovo o povoleném objemu vypouštěného oxidu uhličitého bude mít Brusel.
DALŠÍM KROKEM UNIE je finanční podpora klimatického výzkumu. Koncem loňského roku EU uzavřela smlouvu se Světovou meteorologickou organizací. Peníze půjdou především na projekty, které souvisejí se změnami klimatu, ozónovou vrstvou a studiem přírodních katastrof. Unie chce dostat do ruky pádnější argumenty a vyvíjet tlak na vlády. Čeští meteorologové si slibují, že se touto cestou dostanou k finančním zdrojům na další výzkum. Ostatně studie o klimatickém scénáři vznikla jen proto, že se k ní Česko zavázalo v Kjótském protokolu. Kvůli nedostatku peněz ČR stále odkládá vydání klimatického atlasu republiky.
\"Poslední takový atlas je z roku 1958,\" říká Taťána Míková z Českého hydrometeorologického ústavu. Podle ní se atlas obvykle aktualizoval vždy po třiceti letech. Nynější prodleva způsobila, že jedna publikace nebude schopna pojmout všechny změny. Proto se v roce 2005 vydají atlasy hned dva, z nichž každý zachytí příslušnou část takřka padesátiletého období.
Největším přirozeným likvidátorem oxidu uhličitého jsou zelené rostliny. Při fotosyntéze z něj odebírají uhlík pro tvorbu cukrů a zpět do ovzduší vydechují kyslík. Pokusy ve sklenících ukázaly, že i několikanásobné zvýšení obsahu oxidu uhličitého rostliny beze zbytku zužitkují a lépe rostou.
\"Dokonce ani uvažované zvýšení průměrné roční teploty o dva až tři stupně vegetaci nevadí, pokud má dostatek vody. A v tom je problém. Nejproduktivnější oblasti, Polabí a jižní Moravu, trápí sucho už dnes. Do budoucna se tam půda neobejde bez zdrojů kvalitní vody. Závlahy jsou drahé a po roce 1990 se do nich přestalo investovat,\" uvedl Zdeněk Žalud z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Žalud se zabývá dlouhodobými pokusy s pšenicí a její odolností na sucho. Větší šanci na přežití mají v českých podmínkách ozimé obiloviny, protože dokáží využít vláhu v půdní zásobě před nástupem jara. To v posledních letech nastupuje časně a vyznačuje se nedostatkem srážek. Pro jařiny to nejsou dobré podmínky.
VÝZNAMNÝMI \"POŽÍRAČI\" oxidu uhličitého jsou lesy. Podle mluvčího Lesů ČR Jana Řezáče dokáže hektar lesa poutat až sedm tun uhlíku. Kjótský protokol nám však za lesy odpočítal pouhá tři procenta z produkce skleníkových plynů.
Řezáč připouští, že smrk v nížinách je ohrožen suchem, ale je to jen v místech, kam nikdy nepatřil a kde byl vysazen uměle. Riziko však vidí v přívalových deštích, kdy se voda nestačí vsáknout a bez užitku odteče. Požadavek ekologů, aby polovinu lesů u nás v budoucnu tvořily listnáče, však nepovažuje za reálný. Buk se do nadmořských výšek kolem 1200 metrů nehodí, protože je tam pro něj zima.
Klimatická studie navrhuje, aby se do budoucna více zalesňovalo okolí velkoměst na zemědělsky nevyužívané půdě a rozšířila se plocha parků. Botanické učebnice tvrdí, že vzrostlý strom v létě natolik ochladí okolí, že se to vyrovná výkonu 15 ledniček.
AUTOR: ALICE OLBRICHOVÁ
Všichni dostali čerstvě vydanou studii o klimatickém scénáři České republiky do roku 2050, podle níž má průměrná roční teplota stoupat takovým tempem, že se v polovině tohoto století zvýší až o tři stupně. Teplotní poměry v zemi se tak posunou o čtyři rovnoběžky na jih. Ve Znojmě a v Kolíně má být tou dobou jako dnes v jihofrancouzském Lyonu. Výše položená města, například Tábor nebo Cheb, na tom budou přibližně jako dnešní Ženeva.
MÉNĚ PŘÍJEMNÝM zjištěním je, že pouť na jih budou provázet letní sucha s poklesem vody v řekách o deset až čtyřicet procent. Časnější nástup jara odpaří sníh rychleji, než se voda z něj stačí vsáknout do podzemních zásob. Suchu by měly lépe vzdorovat říční toky s akumulačními nádržemi, kvalitu vody však zhorší častý výskyt vodního květu a řas. Smrkové lesy v nížinách budou mít ve změněných podmínkách jen malou šanci na přežití, takže je budou muset nahradit odolnější listnáče. Ve velkých městech bude třeba vybudovat ochranné přístřešky před palčivým sluncem pro občany, které postihne nevolnost z horka. Očekává se nárůst pylových alergií z nově rozšířených plevelů. Jižní Morava a Polabí, kde je nejkvalitnější půda, budou rodit pouze pod závlahou.
Teoreticky by nás ze studie, kterou pod vedením meteoroložky Jaroslavy Kalvové z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy zpracovali také vodohospodáři, zemědělci a lesníci, hlava bolet nemusela. Jenže bez ohledu na to, zda máme či nemáme šanci se zmíněného data dožít, jsme to my, kdo dnes tahá za provázek od budoucího počasí. Řadový občan moc nezmůže, iniciativu musejí vyvinout vlády a průmysl. Studie nabízí i měkčí scénář oteplení. Podmínkou však je, že státy potáhnou v globálním tažení proti skleníkovým plynům za jeden provaz. Ale bude to drahé.
OXID UHLIČITÝ je součástí atmosféry od pradávna, bez něj by se teplo odráželo z povrchu Země zpět do vesmíru. Nebýt přirozeného skleníkového efektu, teplota na Zemi by klesla o 33 stupňů Celsia. Znepokojení vědců vyvolává fakt, že jeho obsah v atmosféře začal narůstat s počátkem průmyslové výroby zhruba od roku 1860. Zcela zásadní zvrat nastal rokem 1990, odkdy ho ve světě každým rokem přibývá o jedno procento. Největší podíl má energetika, zejména spalování uhlí. Méně ho produkuje ropa a zemní plyn. Bez emisí oxidu uhličitého se obejde jaderné palivo.
Únik ze skleníkové pasti možný je, i když jen částečně a za cenu nákladných investic a nepopulárních opatření. Studií navrhovaná ekologická daň z paliv bude těžce stravitelným soustem pro veřejnost, výstavba nové jaderné elektrárny a dalších vodních nádrží pro ekology. Věc je o to svízelnější, že skleníkové plyny v atmosféře mají velkou setrvačnost, takže náprava se projeví až s mnohaletým zpožděním.
Pokud bychom po roce 2015 vybudovali novou jadernou elektrárnu, projeví se to výrazným snížením oxidu uhličitého až od roku 2025. Uvádí to Národní program na zmírnění dopadů změny klimatu v ČR, který Ministerstvo životního prostředí hodlá předložit vládě v průběhu února, a který vychází z již popsané studie klimatického scénáře. Pokud dostane jaderný scénář zelenou, znamenalo by to snížení skleníkových emisí o 55 procent proti roku 1990. O případné výstavbě nové jaderné elektrárny by měla rozhodnout energetická koncepce státu, tu však vláda dosud neschválila. Samo Ministerstvo životního prostředí na rozvoj jaderné energetiky nesází a dává přednost obnovitelným zdrojům energie.
MEZINÁRODNÍ TAŽENÍ proti skleníkovým plynům už probíhá deset let, připomíná Jan Pretel z Českého hydrometeorologického ústavu, který zastupuje Českou republiku na mezinárodních fórech o změnách klimatu. Poslední zprávy ale nejsou příznivé. Vyspělé státy, které měly už v roce 2005 ukázat \"demonstrativní pokrok\", nejenže emise nesnižují, ale v některých případech je dokonce zvyšují.
\"V Kanadě vzrostl objem vypouštěných emisí o 18 procent, ačkoli se v Kjótském protokolu zavázala k šestiprocentnímu snížení. USA vypouštějí o 13 procent emisí více, i když původně přislíbily redukci o sedm procent. Spojené státy Kjótský protokol podepsaly, ale neratifikovaly. Potíže s plněním má dokonce i Evropská unie jako celek. V posledních dvou letech tam emise vzrostly, takže unijní státy jsou o dvě procenta pozadu za předpokládaným trendem,\" říká Pretel.
\"V Německu zpočátku vypadal vývoj slibně, ale aktualizované výsledky jsou odlišné od optimistických prognóz. Pouze státy východní Evropy nemají se snižováním problémy,\" dodává.
KJÓTSKÝ PROTOKOL zavazuje signatářské státy, aby do roku 2008 snížily produkci skleníkových plynů o 5,2 procenta proti roku 1990. ČR podobně jako EU slíbila, že emise sníží o osm procent. My s plněním závazku problémy nemáme. Produkce skleníkových plynů u nás už v roce 1994 klesla o čtvrtinu a od té doby stagnuje. Za poklesem však nestojí technický pokrok, ale útlum průmyslu z počátků ekonomické transformace. Unie nám vyčítá, že máme vysoký podíl měrných emisí, tedy produkci skleníkových plynů v přepočtu na obyvatele i na jednotku HDP. Důvodem je značná spotřeba paliv s obsahem uhlíku, ale také nízká hodnota HDP na obyvatele.
Ministerstvo životního prostředí navrhuje zavést ekologickou daň z uhlí, ropy a zemního plynu. Z těchto peněz by se dotovaly výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů. Nejvíce postiženi by byli lokální uživatelé hnědého uhlí, což by je nakonec přimělo vyměnit nejvíce zdaněné palivo za levnější zemní plyn. Za obnovitelné zdroje považuje Ministerstvo životního prostředí energii z větru, biomasy a malých vodních elektráren.
K VYUŽITÍ VĚTRU je klimatolog Pretel skeptický. \"Německo instalovalo na své straně Krušných hor velké množství vzdušných vrtulí, ale nákladně instalovaná zařízení stojí. Vítr, který by je roztáčel, nefouká,\" připomíná své poznatky z Německa.
Aby mohl Kjótský protokol platit, musely by ho ratifikovat státy, které se na produkci skleníkových plynů podílejí aspoň 55 procenty. K této metě zatím chybí takřka 11 procent. Snížení emisí, které požaduje, však ke kýžené změně klimatu nestačí. K tomu by bylo zapotřebí, aby současná produkce klesla nikoli o pět procent, ale o polovinu. Česká republika se na tvorbě oxidu uhličitého podílí asi polovinou procenta.
Ve světle těchto počtů je zřejmé, že vláda nebude nakloněna tomu na současné situaci něco měnit. Jenže Evropská unie má jiný názor. Když se členské státy nemají k plánované redukci samy, naordinuje jim odtučňovací kůru shora. Už od příštího roku chce spustit vnitrounijní obchodování nejvíce znečišťujících průmyslových podniků s uspořenými emisemi. Povolenek k vypouštění má být rozdáno méně, než činí současná produkce. V českých podnicích probíhá inventarizace, která zpřesní objem vypouštěných emisí.. Konečné slovo o povoleném objemu vypouštěného oxidu uhličitého bude mít Brusel.
DALŠÍM KROKEM UNIE je finanční podpora klimatického výzkumu. Koncem loňského roku EU uzavřela smlouvu se Světovou meteorologickou organizací. Peníze půjdou především na projekty, které souvisejí se změnami klimatu, ozónovou vrstvou a studiem přírodních katastrof. Unie chce dostat do ruky pádnější argumenty a vyvíjet tlak na vlády. Čeští meteorologové si slibují, že se touto cestou dostanou k finančním zdrojům na další výzkum. Ostatně studie o klimatickém scénáři vznikla jen proto, že se k ní Česko zavázalo v Kjótském protokolu. Kvůli nedostatku peněz ČR stále odkládá vydání klimatického atlasu republiky.
\"Poslední takový atlas je z roku 1958,\" říká Taťána Míková z Českého hydrometeorologického ústavu. Podle ní se atlas obvykle aktualizoval vždy po třiceti letech. Nynější prodleva způsobila, že jedna publikace nebude schopna pojmout všechny změny. Proto se v roce 2005 vydají atlasy hned dva, z nichž každý zachytí příslušnou část takřka padesátiletého období.
Největším přirozeným likvidátorem oxidu uhličitého jsou zelené rostliny. Při fotosyntéze z něj odebírají uhlík pro tvorbu cukrů a zpět do ovzduší vydechují kyslík. Pokusy ve sklenících ukázaly, že i několikanásobné zvýšení obsahu oxidu uhličitého rostliny beze zbytku zužitkují a lépe rostou.
\"Dokonce ani uvažované zvýšení průměrné roční teploty o dva až tři stupně vegetaci nevadí, pokud má dostatek vody. A v tom je problém. Nejproduktivnější oblasti, Polabí a jižní Moravu, trápí sucho už dnes. Do budoucna se tam půda neobejde bez zdrojů kvalitní vody. Závlahy jsou drahé a po roce 1990 se do nich přestalo investovat,\" uvedl Zdeněk Žalud z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Žalud se zabývá dlouhodobými pokusy s pšenicí a její odolností na sucho. Větší šanci na přežití mají v českých podmínkách ozimé obiloviny, protože dokáží využít vláhu v půdní zásobě před nástupem jara. To v posledních letech nastupuje časně a vyznačuje se nedostatkem srážek. Pro jařiny to nejsou dobré podmínky.
VÝZNAMNÝMI \"POŽÍRAČI\" oxidu uhličitého jsou lesy. Podle mluvčího Lesů ČR Jana Řezáče dokáže hektar lesa poutat až sedm tun uhlíku. Kjótský protokol nám však za lesy odpočítal pouhá tři procenta z produkce skleníkových plynů.
Řezáč připouští, že smrk v nížinách je ohrožen suchem, ale je to jen v místech, kam nikdy nepatřil a kde byl vysazen uměle. Riziko však vidí v přívalových deštích, kdy se voda nestačí vsáknout a bez užitku odteče. Požadavek ekologů, aby polovinu lesů u nás v budoucnu tvořily listnáče, však nepovažuje za reálný. Buk se do nadmořských výšek kolem 1200 metrů nehodí, protože je tam pro něj zima.
Klimatická studie navrhuje, aby se do budoucna více zalesňovalo okolí velkoměst na zemědělsky nevyužívané půdě a rozšířila se plocha parků. Botanické učebnice tvrdí, že vzrostlý strom v létě natolik ochladí okolí, že se to vyrovná výkonu 15 ledniček.
AUTOR: ALICE OLBRICHOVÁ
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
