BOJ O ARKTIDU
Globální oteplování sledují vědci celého světa a netají se obavami z ekologické
katastrofy. Politiky, jejichž lhostejnost k tání věčného ledu přispěla, to ani
trochu netrápí. Zavětřili otevření nových strategických mořských cest a přístup
k ropě. Každý chce urvat kousek pro sebe. Na obzoru se rýsuje první konflikt
vyvolaný globálním oteplováním.
Ztenčené kanadské ozbrojené síly před časem provedly největší invazi do Arktidy
od 50. let. Vše kvůli tomu, aby Kanada ukázala, kdo je na pustých, ledových
ostrovech mezi Grónskem a severním pólem pánem. Lední medvědi asi zírali. A
Američané také. Neboť hlavně kvůli nim Kanaďané mrzli. A také kvůli Dánům a
Rusům.
Globální oteplování sledují vědci celého světa a netají se obavami z ekologické katastrofy. Politiky, jejichž lhostejnost k tání věčného ledu přispěla, to ani trochu netrápí. Zavětřili otevření nových strategických mořských cest a přístup k ropě. Každý chce urvat kousek pro sebe. Na obzoru se rýsuje první konflikt vyvolaný globálním oteplováním.
Ztenčené kanadské ozbrojené síly před časem provedly největší invazi do Arktidy od 50. let. Vše kvůli tomu, aby Kanada ukázala, kdo je na pustých, ledových ostrovech mezi Grónskem a severním pólem pánem. Lední medvědi asi zírali. A Američané také. Neboť hlavně kvůli nim Kanaďané mrzli. A také kvůli Dánům a Rusům.
Jde o spoustu peněz
Na obzoru se rýsuje první konflikt přímo vyvolaný globálním oteplováním. Bude v zemi věčného chladu. Kanadské cvičení tak mělo svoji logiku. A svůj smysl má i to, že první velký spor vyvolaný změnami, jež způsobilo globální oteplování, bude v zemi sněhu a ledu. Led taje. Dokonce tak, že výletní lodi s turisty na palubě už několikrát propluly až k severnímu pólu. Jenže to asi nebude tím pravým důvodem sporu. Jestli může Arktidou proplout výletní parník, stejně dobře to dokáže obchodní loď. Severojižní cesta z Evropy do Asie, kvůli níž riskovaly životy zástupy mořeplavců v 17. a 18. století, je najednou na dosah ruky. Nejde ale o naplnění starých snů. Jde o peníze. Spoustu peněz.
Okolo pólu cestička
Podívejte se na mapu. Nákladní lodě plující z Asie do Evropy dnes musí plout oklikou přes Panamský průplav. Vrchem, nehostinnými vodami Arktidy, to dosud nešlo. Až ledy povolí - a cesta má být volná za deset let - bude trasa najednou o několik tisíc kilometrů kratší. A tudíž levnější. Jsou to neuvěřitelné počty: například loď, která pluje z japonské Ósaky do holandského Rotterdamu tradiční cestou přes Panamský průplav, stráví na moři 45 dnů. Pokud se však kapitán rozhodne pro severní cestu přes Arktidu, bude plavba trvat zhruba o dvacet dnů méně. To je skoro polovina. A to je spousta dolarů, jenů nebo eur. Hovoří se už dokonce o "Arktickém mostu", obchodním koridoru, který má vést z ruského Murmansku do kanadského přístavu Churchill na pobřeží Hudsonova zálivu. Tam by se náklad přeložil na železnici nebo kamiony a zamířil by třeba až do Mexika. Proto se navrhované obchodní cestě už dopředu, aniž po ní zatím projela jediná tuna nákladu, optimisticky říká "koridor Murmansk-Monterrey". Valná část cesty má vést prostředím plným ledu, ale zmínka o ní už teď rozehřívá spoustu podnikatelů v Rusku, Kanadě i Americe. Ale je tady problém. Komu ta cesta patří? Každý ví, že nám, Kanaďanům, ozývá se ze země javorového listu. Ano, Kanaďané si roku 1895 schválili zákon, jímž prohlašují severské ostrovy a moře mezi nimi za své.
Kanada nemůže couvnout
Úplně něco jiného si však myslí Američané. Moře mezi Kanadou a Grónskem je podle nich mezinárodní cesta spojující Atlantik s Pacifikem. Jejich argumentace se dá s nadsázkou popsat asi takto: v principu je to stejné, jako kdybychom si my prohlásili oceán mezi Kalifornií a Havají za naše vnitřní moře. Nechte si ostrovy, které máte zakreslené v atlasech, ale moře mezi nimi neupírejte ostatním. Je to docela vážný spor. Kanada a Spojené státy jsou dobří sousedé, kteří si v posledních letech sice moc nerozumějí, ale to se dá snadno překonat. Jenže jakmile by Kanada chtěla uplatňovat nárok na mořskou cestu, nad níž chtějí mít ze strategických důvodů možnost kontroly Američané, byly by rázem nože venku. Vypadá to velmi vážně. Kanaďané vždy považovali sever za své území, byla to součást jejich národní duše. Teď nemohou couvnout, protože by ztratili úctu sami před sebou. Ale je jisté, že Amerika je rozhodnuta prosadit své třeba i vojensky.
Kry, mrazy a mlhy
Když byl před nedávnem v Kanadě na návštěvě George Bush, nepadlo o Arktidě ani slovo. Kanadské noviny ho za to, že toto zápalné téma nevytáhl na stůl, dlouho peskovaly: "Ve vztazích s Amerikou neexistuje důležitější problém," nestačil se divit list Toronto Star. Jedna věc je však zvláštní. Oba státy jako by se hádaly o kuře, které se ještě nevylíhlo z vejce. Než bude severní cesta běžně přístupná, bude to ještě nějaký ten rok trvat. Podstatné je zejména to, že nebude tak ideální, jak se jeví. Bude dost nebezpečná. Je to logické: jak budou tát ledy, bude na ní lodi ohrožovat mnoho ker. Velkým rizikem budou i všudypřítomné mlhy. Přesto má arktická cesta své nesporné výhody. Je riziková kvůli krám, ale na druhé straně i velmi bezpečná, protože je odlehlá. Nelze očekávat, že by tam byli piráti, kteří se prohánějí mořskými úžinami kolem Singapuru a Indonésie. Také teroristé, kteří ohrožují lodní trasy z Blízkého východu, zřejmě nejsou od přírody založeni k tomu, aby milovali chlad. A může se tudy dopravovat lodní náklad, který by jinde vzbudil velký rozruch. Třeba jaderný odpad, který míří do úložiště kdesi na dalekém severu.
Pod pólem je ropa
Jenomže tichý, leč urputný boj o Arktidu není jen bitvou o lodní cesty. Ještě důležitější je to, co může být na dně nebo na březích okolo. V banku je ropa a zemní plyn. A pak i diamanty a minerály, jichž mají být pod Arktidou obrovská naleziště. Ta dnes mají větší hodnotu než kdykoliv předtím: ropa je stále dražší, a tak se vyplatí těžit ji i v náročných podmínkách severu. Ty navíc už tak náročné nebudou, protože země má postupně rozmrzat. Nedávno se Kanaďané opravdu naštvali. To když na severu začali Američané prodávat ropným firmám moře ve sporném území podél námořní hranice mezi americkou Aljaškou a kanadským Yukonem, na níž se oba státy ještě nedokázaly dohodnout. Kanada má smůlu v tom, že liduprázdná, pustá území nelze hájit. Před časem kanadská vláda sice vyzbrojila Eskymáky, ale na její území si pořád chodí každý, komu se zachce.
Nad ledem je horko
Toho jiné země využívají, aby demonstrovaly, že kanadský nárok berou jako žert. V letech 1969 a 1985 Američané vyslali lodě, aby bez kanadského svolení projely spornou cestou. Pod ledem Arktidy, tedy podle Kanaďanů pod jejich dvorkem, křižují i ruské, americké a britské jaderné ponorky. Jednou připlula bez povolení i čínská vědecká loď. A Dánové dokonce obsadili ostrov poblíž Grónska, který považují za svůj, a vztyčili tam svoji vlajku. Každý chce svůj kousek Arktidy. A nad ledem začíná být pěkné horko.
LUKÁŠ ŠTĚDRÝ
SEVERNÍ PÓL PATŘÍ NÁM, ŘÍKAJÍ DÁNOVÉ, RUSOVÉ I NOROVÉ
Dánové se tváří, že nechápou, proč chce někdo uplatňovat práva na oblast kolem severního pólu. Ten sice leží zhruba 4000 kilometrů od Kodaně, ale Dánové říkají, že přece odjakživa patří jim. Do zdůvodnění chtějí vrazit pětadvacet milionů dolarů. Hlavní slovo nebudou mít ale právníci, nýbrž geologové. Mají dokázat, že podmořský hřbet, který probíhá oceánem pod severním pólem, je přirozeným prodloužením Grónska, jež k Dánsku patří. Mělo by to svůj velký význam: státy mohou za své teritoriální vody považovat moře vzdálené 370 kilometrů od pevniny. A když pevnina přirozeným způsobem probíhá i pod mořem - mořské pohoří je právě takový případ - může se zóna ještě rozšířit. Dánové věří, že v jejich případě lze hranici protáhnout až pod pól. Jenomže něco podobného si myslí i Kanaďané, Norové a Rusové. Ti kupříkladu tvrdí, že hřbet, který probíhá pod Severním ledovým oceánem a pólem, je podvodním prodloužením Sibiře. O pól se vlády nepřou jen z klukovské touhy vidět na něm vlát národní vlajku. Komu by patřil pól, tomu by patřilo i dno pod ním. To znamená ložiska ropy a zemního plynu. Rusové proto pro jistotu před třemi roky vznesli nárok na téměř polovinu Arktidy. Dánové to mají k pólu nejblíž. Nejsevernější výběžek Grónska od něj dělí nekonečných 700 kilometrů věčného ledu. Ale budou se snažit - podobně jako konkurence. Jediný, kdo zatím žádné nároky nevznesl, je Santa Claus, přestože pouze on má na severním pólu trvalé bydliště.
LUK
Ztenčené kanadské ozbrojené síly před časem provedly největší invazi do Arktidy od 50. let. Vše kvůli tomu, aby Kanada ukázala, kdo je na pustých, ledových ostrovech mezi Grónskem a severním pólem pánem. Lední medvědi asi zírali. A Američané také. Neboť hlavně kvůli nim Kanaďané mrzli. A také kvůli Dánům a Rusům.
Jde o spoustu peněz
Na obzoru se rýsuje první konflikt přímo vyvolaný globálním oteplováním. Bude v zemi věčného chladu. Kanadské cvičení tak mělo svoji logiku. A svůj smysl má i to, že první velký spor vyvolaný změnami, jež způsobilo globální oteplování, bude v zemi sněhu a ledu. Led taje. Dokonce tak, že výletní lodi s turisty na palubě už několikrát propluly až k severnímu pólu. Jenže to asi nebude tím pravým důvodem sporu. Jestli může Arktidou proplout výletní parník, stejně dobře to dokáže obchodní loď. Severojižní cesta z Evropy do Asie, kvůli níž riskovaly životy zástupy mořeplavců v 17. a 18. století, je najednou na dosah ruky. Nejde ale o naplnění starých snů. Jde o peníze. Spoustu peněz.
Okolo pólu cestička
Podívejte se na mapu. Nákladní lodě plující z Asie do Evropy dnes musí plout oklikou přes Panamský průplav. Vrchem, nehostinnými vodami Arktidy, to dosud nešlo. Až ledy povolí - a cesta má být volná za deset let - bude trasa najednou o několik tisíc kilometrů kratší. A tudíž levnější. Jsou to neuvěřitelné počty: například loď, která pluje z japonské Ósaky do holandského Rotterdamu tradiční cestou přes Panamský průplav, stráví na moři 45 dnů. Pokud se však kapitán rozhodne pro severní cestu přes Arktidu, bude plavba trvat zhruba o dvacet dnů méně. To je skoro polovina. A to je spousta dolarů, jenů nebo eur. Hovoří se už dokonce o "Arktickém mostu", obchodním koridoru, který má vést z ruského Murmansku do kanadského přístavu Churchill na pobřeží Hudsonova zálivu. Tam by se náklad přeložil na železnici nebo kamiony a zamířil by třeba až do Mexika. Proto se navrhované obchodní cestě už dopředu, aniž po ní zatím projela jediná tuna nákladu, optimisticky říká "koridor Murmansk-Monterrey". Valná část cesty má vést prostředím plným ledu, ale zmínka o ní už teď rozehřívá spoustu podnikatelů v Rusku, Kanadě i Americe. Ale je tady problém. Komu ta cesta patří? Každý ví, že nám, Kanaďanům, ozývá se ze země javorového listu. Ano, Kanaďané si roku 1895 schválili zákon, jímž prohlašují severské ostrovy a moře mezi nimi za své.
Kanada nemůže couvnout
Úplně něco jiného si však myslí Američané. Moře mezi Kanadou a Grónskem je podle nich mezinárodní cesta spojující Atlantik s Pacifikem. Jejich argumentace se dá s nadsázkou popsat asi takto: v principu je to stejné, jako kdybychom si my prohlásili oceán mezi Kalifornií a Havají za naše vnitřní moře. Nechte si ostrovy, které máte zakreslené v atlasech, ale moře mezi nimi neupírejte ostatním. Je to docela vážný spor. Kanada a Spojené státy jsou dobří sousedé, kteří si v posledních letech sice moc nerozumějí, ale to se dá snadno překonat. Jenže jakmile by Kanada chtěla uplatňovat nárok na mořskou cestu, nad níž chtějí mít ze strategických důvodů možnost kontroly Američané, byly by rázem nože venku. Vypadá to velmi vážně. Kanaďané vždy považovali sever za své území, byla to součást jejich národní duše. Teď nemohou couvnout, protože by ztratili úctu sami před sebou. Ale je jisté, že Amerika je rozhodnuta prosadit své třeba i vojensky.
Kry, mrazy a mlhy
Když byl před nedávnem v Kanadě na návštěvě George Bush, nepadlo o Arktidě ani slovo. Kanadské noviny ho za to, že toto zápalné téma nevytáhl na stůl, dlouho peskovaly: "Ve vztazích s Amerikou neexistuje důležitější problém," nestačil se divit list Toronto Star. Jedna věc je však zvláštní. Oba státy jako by se hádaly o kuře, které se ještě nevylíhlo z vejce. Než bude severní cesta běžně přístupná, bude to ještě nějaký ten rok trvat. Podstatné je zejména to, že nebude tak ideální, jak se jeví. Bude dost nebezpečná. Je to logické: jak budou tát ledy, bude na ní lodi ohrožovat mnoho ker. Velkým rizikem budou i všudypřítomné mlhy. Přesto má arktická cesta své nesporné výhody. Je riziková kvůli krám, ale na druhé straně i velmi bezpečná, protože je odlehlá. Nelze očekávat, že by tam byli piráti, kteří se prohánějí mořskými úžinami kolem Singapuru a Indonésie. Také teroristé, kteří ohrožují lodní trasy z Blízkého východu, zřejmě nejsou od přírody založeni k tomu, aby milovali chlad. A může se tudy dopravovat lodní náklad, který by jinde vzbudil velký rozruch. Třeba jaderný odpad, který míří do úložiště kdesi na dalekém severu.
Pod pólem je ropa
Jenomže tichý, leč urputný boj o Arktidu není jen bitvou o lodní cesty. Ještě důležitější je to, co může být na dně nebo na březích okolo. V banku je ropa a zemní plyn. A pak i diamanty a minerály, jichž mají být pod Arktidou obrovská naleziště. Ta dnes mají větší hodnotu než kdykoliv předtím: ropa je stále dražší, a tak se vyplatí těžit ji i v náročných podmínkách severu. Ty navíc už tak náročné nebudou, protože země má postupně rozmrzat. Nedávno se Kanaďané opravdu naštvali. To když na severu začali Američané prodávat ropným firmám moře ve sporném území podél námořní hranice mezi americkou Aljaškou a kanadským Yukonem, na níž se oba státy ještě nedokázaly dohodnout. Kanada má smůlu v tom, že liduprázdná, pustá území nelze hájit. Před časem kanadská vláda sice vyzbrojila Eskymáky, ale na její území si pořád chodí každý, komu se zachce.
Nad ledem je horko
Toho jiné země využívají, aby demonstrovaly, že kanadský nárok berou jako žert. V letech 1969 a 1985 Američané vyslali lodě, aby bez kanadského svolení projely spornou cestou. Pod ledem Arktidy, tedy podle Kanaďanů pod jejich dvorkem, křižují i ruské, americké a britské jaderné ponorky. Jednou připlula bez povolení i čínská vědecká loď. A Dánové dokonce obsadili ostrov poblíž Grónska, který považují za svůj, a vztyčili tam svoji vlajku. Každý chce svůj kousek Arktidy. A nad ledem začíná být pěkné horko.
LUKÁŠ ŠTĚDRÝ
SEVERNÍ PÓL PATŘÍ NÁM, ŘÍKAJÍ DÁNOVÉ, RUSOVÉ I NOROVÉ
Dánové se tváří, že nechápou, proč chce někdo uplatňovat práva na oblast kolem severního pólu. Ten sice leží zhruba 4000 kilometrů od Kodaně, ale Dánové říkají, že přece odjakživa patří jim. Do zdůvodnění chtějí vrazit pětadvacet milionů dolarů. Hlavní slovo nebudou mít ale právníci, nýbrž geologové. Mají dokázat, že podmořský hřbet, který probíhá oceánem pod severním pólem, je přirozeným prodloužením Grónska, jež k Dánsku patří. Mělo by to svůj velký význam: státy mohou za své teritoriální vody považovat moře vzdálené 370 kilometrů od pevniny. A když pevnina přirozeným způsobem probíhá i pod mořem - mořské pohoří je právě takový případ - může se zóna ještě rozšířit. Dánové věří, že v jejich případě lze hranici protáhnout až pod pól. Jenomže něco podobného si myslí i Kanaďané, Norové a Rusové. Ti kupříkladu tvrdí, že hřbet, který probíhá pod Severním ledovým oceánem a pólem, je podvodním prodloužením Sibiře. O pól se vlády nepřou jen z klukovské touhy vidět na něm vlát národní vlajku. Komu by patřil pól, tomu by patřilo i dno pod ním. To znamená ložiska ropy a zemního plynu. Rusové proto pro jistotu před třemi roky vznesli nárok na téměř polovinu Arktidy. Dánové to mají k pólu nejblíž. Nejsevernější výběžek Grónska od něj dělí nekonečných 700 kilometrů věčného ledu. Ale budou se snažit - podobně jako konkurence. Jediný, kdo zatím žádné nároky nevznesl, je Santa Claus, přestože pouze on má na severním pólu trvalé bydliště.
LUK
Sdílet článek na sociálních sítích
