Proč se státy dohodě o emisích brání
Za vyvrhele a odpadlíky mezinárodního společenství označují ekologové Spojené
státy, které neratifikovaly kjótský protokol o omezení skleníkových plynů, a
jsou přitom jejich největším producentem.
V podobném postavení jsou i Čína nebo Indie, které v posledních letech
vypouštějí do ovzduší násobky svých původních hodnot skleníkových plynů: jejich
ekonomiky rostou a jsou závislé na energii, kterou mají převážně z ekologicky
nejméně vhodných zdrojů, a technologie výroby energie není nejmodernější.
U rozvojových států, kam jsou Čína i Indie řazeny, stojí otázka související s
emisemi jako problém výběru mezi rozvojem a růstem a zaostáváním. Chudé státy
nemají na moderní, čisté technologie jako USA, které jsou centrem výzkumu a
technologického pokroku i v oblasti skleníkových plynů - třebaže se ke kjótskému
protokolu nepřipojily.
Navíc lze předpokládat, že spotřeba chudých států bude stoupat. Už nyní se
například hovoří o automobilovém boomu v Číně. Nyní průměrný Američan spotřebuje
ročně 26 barelů ropy, zatímco průměrný Číňan 1,8 a průměrný Ind 0,9 barelu.
Za vyvrhele a odpadlíky mezinárodního společenství označují ekologové Spojené státy, které neratifikovaly kjótský protokol o omezení skleníkových plynů, a jsou přitom jejich největším producentem.
V podobném postavení jsou i Čína nebo Indie, které v posledních letech vypouštějí do ovzduší násobky svých původních hodnot skleníkových plynů: jejich ekonomiky rostou a jsou závislé na energii, kterou mají převážně z ekologicky nejméně vhodných zdrojů, a technologie výroby energie není nejmodernější.
U rozvojových států, kam jsou Čína i Indie řazeny, stojí otázka související s emisemi jako problém výběru mezi rozvojem a růstem a zaostáváním. Chudé státy nemají na moderní, čisté technologie jako USA, které jsou centrem výzkumu a technologického pokroku i v oblasti skleníkových plynů - třebaže se ke kjótskému protokolu nepřipojily.
Navíc lze předpokládat, že spotřeba chudých států bude stoupat. Už nyní se například hovoří o automobilovém boomu v Číně. Nyní průměrný Američan spotřebuje ročně 26 barelů ropy, zatímco průměrný Číňan 1,8 a průměrný Ind 0,9 barelu.
Sázka na technologie
I v USA ale převládá tradiční pohled na zdroje energie: proč vyvíjet rychle nové, čistší, když je dost starých. "Z hlediska mezinárodních standardů Spojené státy stále zůstávají, na rozdíl od jiných, závislé na špinavých formách energie (hlavně uhlí) a tam vyráběné osobní a nákladní automobily mají obrovsky nízkou efektivitu spalování paliva," napsal týdeník Economist.
Podle tohoto listu není program na omezení emisí, který nabídla vláda prezidenta George Bushe, dostačující, protože nenavrhuje komplexní federální opatření na omezení emisí. Bush si přesto po svém znovuzvolení určil za cíl snížit emise skleníkových plynů o osmnáct procent.
Místo federální regulace si mohou o emisích rozhodnout jednotlivé státy. Výsledkem je, že jedenáct východních států připravuje podobný obchod s povolenkami na emise jako Evropská unie, zatímco ostatní státy nemají omezení emisí mezi prioritami.
"Nevíme, proč jsme považováni za ty špatné," komentoval v prosinci na jednání OSN o změně klimatu americký zástupce Harlan L. Watson kritiku, že se USA nechtějí připojit ke Kjótu.
"Spojené státy si jen vybraly jinou cestu a americká vláda vynakládá ročně pět miliard dolarů na výzkum a technologický rozvoj s cílem zmírnit dopad globálního oteplování."
Vládě Spojených států vadí především mechanismus, kterým se určují kvóty emisí. Fakt, že dva z pěti největší znečišťovatelů, Čína a Indie, nejsou zahrnuti do smlouvy a nemusí snižovat emise, použil prezident Bush v roce 2001 jako hlavní argument proti ratifikaci.
Chudí špiní více
Čínská ekonomika roste v posledních letech rekordním tempem stejně jako její emise. Čínská energetika téměř výlučně využívá jako zdroj uhlí a další neobnovitelné zdroje, a stala se tak po USA druhým největším světovým znečišťovatelem. Podle studií americké administrativy Čína dokonce v emisích oxidu uhličitého Spojené státy překoná už v roce 2020.
Podobně jako další rozvojové země však nemá dostatek prostředků na modernizaci průmyslu, který zpracovává paliva podstatně méně kvalitně než v rozvinutých zemích.
Kjótský protokol začal v devadesátých letech vyjednávat také Sovětský svaz. Nynější Rusko ratifikovalo protokol loni po velkém tlaku Evropské unie a potřebná hranice producentů emisí, kteří se zavázali je snížit, se tak posunula na 55 procent - tím protokol mohl vstoupit v platnost.
Rusové to většinou považovali za vynucený politický krok, který bude mít neblahé důsledky pro jejich ekonomiku, vzpamatovávající se z krize konce devadesátých let. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj od roku 2000 stoupá podíl průmyslu na tvorbě ruského hrubého domácího produktu.
Prezident Vladimir Putin loni vyhlásil program zdvojnásobení růstu HDP do deseti let. Od krize v roce 1998 ruská ekonomika roste ročně o šest procent.
"Propočty ukazují, že plánované zdvojnásobení HDP v příštích deseti letech bude po ratifikaci nemožné. Bude třeba změnit ekonomickou a sociální politiku," řekl podle agentury Reuters po ruské ratifikaci protokolu ekonomický poradce prezidenta Andrej Illarionov.
V podobném postavení jsou i Čína nebo Indie, které v posledních letech vypouštějí do ovzduší násobky svých původních hodnot skleníkových plynů: jejich ekonomiky rostou a jsou závislé na energii, kterou mají převážně z ekologicky nejméně vhodných zdrojů, a technologie výroby energie není nejmodernější.
U rozvojových států, kam jsou Čína i Indie řazeny, stojí otázka související s emisemi jako problém výběru mezi rozvojem a růstem a zaostáváním. Chudé státy nemají na moderní, čisté technologie jako USA, které jsou centrem výzkumu a technologického pokroku i v oblasti skleníkových plynů - třebaže se ke kjótskému protokolu nepřipojily.
Navíc lze předpokládat, že spotřeba chudých států bude stoupat. Už nyní se například hovoří o automobilovém boomu v Číně. Nyní průměrný Američan spotřebuje ročně 26 barelů ropy, zatímco průměrný Číňan 1,8 a průměrný Ind 0,9 barelu.
Sázka na technologie
I v USA ale převládá tradiční pohled na zdroje energie: proč vyvíjet rychle nové, čistší, když je dost starých. "Z hlediska mezinárodních standardů Spojené státy stále zůstávají, na rozdíl od jiných, závislé na špinavých formách energie (hlavně uhlí) a tam vyráběné osobní a nákladní automobily mají obrovsky nízkou efektivitu spalování paliva," napsal týdeník Economist.
Podle tohoto listu není program na omezení emisí, který nabídla vláda prezidenta George Bushe, dostačující, protože nenavrhuje komplexní federální opatření na omezení emisí. Bush si přesto po svém znovuzvolení určil za cíl snížit emise skleníkových plynů o osmnáct procent.
Místo federální regulace si mohou o emisích rozhodnout jednotlivé státy. Výsledkem je, že jedenáct východních států připravuje podobný obchod s povolenkami na emise jako Evropská unie, zatímco ostatní státy nemají omezení emisí mezi prioritami.
"Nevíme, proč jsme považováni za ty špatné," komentoval v prosinci na jednání OSN o změně klimatu americký zástupce Harlan L. Watson kritiku, že se USA nechtějí připojit ke Kjótu.
"Spojené státy si jen vybraly jinou cestu a americká vláda vynakládá ročně pět miliard dolarů na výzkum a technologický rozvoj s cílem zmírnit dopad globálního oteplování."
Vládě Spojených států vadí především mechanismus, kterým se určují kvóty emisí. Fakt, že dva z pěti největší znečišťovatelů, Čína a Indie, nejsou zahrnuti do smlouvy a nemusí snižovat emise, použil prezident Bush v roce 2001 jako hlavní argument proti ratifikaci.
Chudí špiní více
Čínská ekonomika roste v posledních letech rekordním tempem stejně jako její emise. Čínská energetika téměř výlučně využívá jako zdroj uhlí a další neobnovitelné zdroje, a stala se tak po USA druhým největším světovým znečišťovatelem. Podle studií americké administrativy Čína dokonce v emisích oxidu uhličitého Spojené státy překoná už v roce 2020.
Podobně jako další rozvojové země však nemá dostatek prostředků na modernizaci průmyslu, který zpracovává paliva podstatně méně kvalitně než v rozvinutých zemích.
Kjótský protokol začal v devadesátých letech vyjednávat také Sovětský svaz. Nynější Rusko ratifikovalo protokol loni po velkém tlaku Evropské unie a potřebná hranice producentů emisí, kteří se zavázali je snížit, se tak posunula na 55 procent - tím protokol mohl vstoupit v platnost.
Rusové to většinou považovali za vynucený politický krok, který bude mít neblahé důsledky pro jejich ekonomiku, vzpamatovávající se z krize konce devadesátých let. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj od roku 2000 stoupá podíl průmyslu na tvorbě ruského hrubého domácího produktu.
Prezident Vladimir Putin loni vyhlásil program zdvojnásobení růstu HDP do deseti let. Od krize v roce 1998 ruská ekonomika roste ročně o šest procent.
"Propočty ukazují, že plánované zdvojnásobení HDP v příštích deseti letech bude po ratifikaci nemožné. Bude třeba změnit ekonomickou a sociální politiku," řekl podle agentury Reuters po ruské ratifikaci protokolu ekonomický poradce prezidenta Andrej Illarionov.
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
