Až vyprší Kjótský protokol
Ian Johnson o potřebě připravit se už dnes na dobu po Kjótském protokolu.
Ian Johnson o potřebě připravit se už dnes na dobu po Kjótském protokolu.
Ian Johnson je viceprezidentem pro udržitelný rozvoj ve Světové bance. Zabývá se otázkami zodpovědného růstu, který zahrnuje oblasti jako environmentální management, řízení přírodních zdrojů, rozvoj venkova a rozvoj po ozbrojených konfliktech.
Úmluva Kjótského protokolu právě začala platit pro 126 států, které se k ní připojily. Je na čase, aby se začalo přemýšlet, jak zapojit všechny státy včetně velkých emitentů do debat o tom, co dělat po roce 2012, kdy Kjótská dohoda vyprší. Právě to učinila Evropská komise, když nedávno vytvořila první strategii pro období po Kjótském protokolu. V březnu o ní bude diskutovat Evropská rada.
Kjótský protokol představuje jen mírné snížení uhlíkových emisí v průmyslových zemích. Ve srovnání s rokem 1990 se mezi lety 2008 a 2012 mají snížit o 5,2 %, přičemž jednotlivé země mají různé cíle. Skutečného pokroku lze dosáhnout vytrvalým úsilím o dosažení udržitelnosti rozvoje a ochrany planety.
Nejprve ale všechny země musí zahrnout problematiku klimatu do plánování politik a zlepšit řízení klíčových sektorů, jako je energetika, infrastruktura a doprava. Jinými slovy, musíme jednat v souladu s poznáním, že změna klimatu a její dopady na obyvatele bohatých i chudých zemí zůstávají hrozbou globální bezpečnosti.
Nakonec se do dlouhodobého přístupu asi zahrne systém založený na pravidlech, systém stimulů a investic do změn technologií. Stále víc se bude chápat, že adaptace na národní úrovni je zásadní záležitostí, která potřebuje odpovídající finanční zajištění. Zaměřovat se na dopady změny klimatu a na snižování emisí by se nemělo vzájemně vylučovat, nýbrž doplňovat.
Pohled do budoucnosti na svět po Kjótu nám dává příležitost začít nový dialog a hledat nové možnosti, jak potlačit změny klimatu. Státy by si mohly vytyčit ambicióznější cíl v omezování dlouhodobé změny teploty na Zemi a pak jednotlivým zemím přidělit emisní práva tak, aby se nakonec teplotní přírůstky snížily na přijatelnou úroveň. To by vyžadovalo zvýšit investice do výzkumu a vývoje energetiky, takže by se vyvinuly nové nebo zlepšily dnešní technologie. To je proces, který je nezbytné podpořit silnějším partnerstvím mezi veřejným a soukromým sektorem.
Bohaté země tvoří jen 15 % světové populace, ale připadá na ně víc než 75 % globálních emisí oxidu uhličitého (CO2), tedy většina škod na životním prostředí. Je nerealistické žádat od chudých zemí, kde víc než 1,6 miliardy lidí nemá přístup k čisté energii ani k technologiím, aby náklady spojené s tolik potřebnou technologickou změnou nesly právě ony.
Světová banka ve spolupráci s partnery podporuje finanční strategie, jež mají rozvojovým zemím pomoci uhradit výlohy způsobované změnou klimatu. K dnešku byla na programy související se změnou klimatu vyčleněna více než miliarda dolarů v grantech Globálního fondu pro životní prostředí (GEF), společně s osmi miliardami dolarů v rámci spolufinancování.
Třebaže regulační mechanismy Kjótského protokolu i Evropského programu obchodování s emisemi přispěly ke vzniku nového trhu pro obchod s uhlíkovými emisemi, zainteresované strany dnes znepokojuje nejbližší budoucnost. Bez regulačního rámce pro období po roce 2012 zmizí do roku 2006 až 2007 možnost zahájit projektové transakce.
Protože lhůta mezi přípravou projektu a prvními přínosy snížení emisí je velmi dlouhá, tvůrci projektů mají k dispozici jen několik let, než přestanou platby za uhlíkové emise významněji přispívat k financování projektů. Vyvíjet projekty v oblasti infrastruktury je dlouhodobý proces. Od stanovení záměru, přes získání všech povolení, zajištění financí až k realizaci výstavby je třeba tří až sedmi let. Teprve pak přijde první certifikace snížení uhlíkových emisí.
Projekty tudíž musí být ve stavu využitelnosti nejpozději do roku 2007. Světová banka prosazuje jako vhodný rozvojový nástroj zajišťování uhlíkových finančních prostředků a snaží se o začlenění soukromého sektoru na tento trh. Banka se zaměřuje na zastupování zájmů zemí, které od ní získaly půjčky, a pomáhá jim nacházet aktiva pro obchodování s uhlíkem v souladu s jejich vlastními prioritami.
Avšak bez závazku vlád, že budou omezovat emise skleníkových plynů i po roce 2012, zůstane uhlíkový trh nejistý a soukromý sektor - pro úspěch trhu nepostradatelný - na něm jen stěží významnějším a trvalejším způsobem posílí svou účast. V nedávné anketě, provedené s podporou Světové banky mezi firmami se zájmem o uhlíkové peníze, jen jeden z pěti respondentů prohlásil, že má zájem o nákup snížení emisí na období po roce 2012.
Právě teď máme šanci pohlédnout vpřed a získat globální komunitu - bez výjimek, byť s odstupňovanou odpovědností - pro směřování k bezpečnějšímu světu, který se vyhne děsivým rizikům degradace životního prostředí a sociálního střetu, jenž v sobě ukrývá nečinnost.
(c) Project Syndicate 2005
www.project-syndicate.org
Ian Johnson je viceprezidentem pro udržitelný rozvoj ve Světové bance. Zabývá se otázkami zodpovědného růstu, který zahrnuje oblasti jako environmentální management, řízení přírodních zdrojů, rozvoj venkova a rozvoj po ozbrojených konfliktech.
Úmluva Kjótského protokolu právě začala platit pro 126 států, které se k ní připojily. Je na čase, aby se začalo přemýšlet, jak zapojit všechny státy včetně velkých emitentů do debat o tom, co dělat po roce 2012, kdy Kjótská dohoda vyprší. Právě to učinila Evropská komise, když nedávno vytvořila první strategii pro období po Kjótském protokolu. V březnu o ní bude diskutovat Evropská rada.
Kjótský protokol představuje jen mírné snížení uhlíkových emisí v průmyslových zemích. Ve srovnání s rokem 1990 se mezi lety 2008 a 2012 mají snížit o 5,2 %, přičemž jednotlivé země mají různé cíle. Skutečného pokroku lze dosáhnout vytrvalým úsilím o dosažení udržitelnosti rozvoje a ochrany planety.
Nejprve ale všechny země musí zahrnout problematiku klimatu do plánování politik a zlepšit řízení klíčových sektorů, jako je energetika, infrastruktura a doprava. Jinými slovy, musíme jednat v souladu s poznáním, že změna klimatu a její dopady na obyvatele bohatých i chudých zemí zůstávají hrozbou globální bezpečnosti.
Nakonec se do dlouhodobého přístupu asi zahrne systém založený na pravidlech, systém stimulů a investic do změn technologií. Stále víc se bude chápat, že adaptace na národní úrovni je zásadní záležitostí, která potřebuje odpovídající finanční zajištění. Zaměřovat se na dopady změny klimatu a na snižování emisí by se nemělo vzájemně vylučovat, nýbrž doplňovat.
Pohled do budoucnosti na svět po Kjótu nám dává příležitost začít nový dialog a hledat nové možnosti, jak potlačit změny klimatu. Státy by si mohly vytyčit ambicióznější cíl v omezování dlouhodobé změny teploty na Zemi a pak jednotlivým zemím přidělit emisní práva tak, aby se nakonec teplotní přírůstky snížily na přijatelnou úroveň. To by vyžadovalo zvýšit investice do výzkumu a vývoje energetiky, takže by se vyvinuly nové nebo zlepšily dnešní technologie. To je proces, který je nezbytné podpořit silnějším partnerstvím mezi veřejným a soukromým sektorem.
Bohaté země tvoří jen 15 % světové populace, ale připadá na ně víc než 75 % globálních emisí oxidu uhličitého (CO2), tedy většina škod na životním prostředí. Je nerealistické žádat od chudých zemí, kde víc než 1,6 miliardy lidí nemá přístup k čisté energii ani k technologiím, aby náklady spojené s tolik potřebnou technologickou změnou nesly právě ony.
Světová banka ve spolupráci s partnery podporuje finanční strategie, jež mají rozvojovým zemím pomoci uhradit výlohy způsobované změnou klimatu. K dnešku byla na programy související se změnou klimatu vyčleněna více než miliarda dolarů v grantech Globálního fondu pro životní prostředí (GEF), společně s osmi miliardami dolarů v rámci spolufinancování.
Třebaže regulační mechanismy Kjótského protokolu i Evropského programu obchodování s emisemi přispěly ke vzniku nového trhu pro obchod s uhlíkovými emisemi, zainteresované strany dnes znepokojuje nejbližší budoucnost. Bez regulačního rámce pro období po roce 2012 zmizí do roku 2006 až 2007 možnost zahájit projektové transakce.
Protože lhůta mezi přípravou projektu a prvními přínosy snížení emisí je velmi dlouhá, tvůrci projektů mají k dispozici jen několik let, než přestanou platby za uhlíkové emise významněji přispívat k financování projektů. Vyvíjet projekty v oblasti infrastruktury je dlouhodobý proces. Od stanovení záměru, přes získání všech povolení, zajištění financí až k realizaci výstavby je třeba tří až sedmi let. Teprve pak přijde první certifikace snížení uhlíkových emisí.
Projekty tudíž musí být ve stavu využitelnosti nejpozději do roku 2007. Světová banka prosazuje jako vhodný rozvojový nástroj zajišťování uhlíkových finančních prostředků a snaží se o začlenění soukromého sektoru na tento trh. Banka se zaměřuje na zastupování zájmů zemí, které od ní získaly půjčky, a pomáhá jim nacházet aktiva pro obchodování s uhlíkem v souladu s jejich vlastními prioritami.
Avšak bez závazku vlád, že budou omezovat emise skleníkových plynů i po roce 2012, zůstane uhlíkový trh nejistý a soukromý sektor - pro úspěch trhu nepostradatelný - na něm jen stěží významnějším a trvalejším způsobem posílí svou účast. V nedávné anketě, provedené s podporou Světové banky mezi firmami se zájmem o uhlíkové peníze, jen jeden z pěti respondentů prohlásil, že má zájem o nákup snížení emisí na období po roce 2012.
Právě teď máme šanci pohlédnout vpřed a získat globální komunitu - bez výjimek, byť s odstupňovanou odpovědností - pro směřování k bezpečnějšímu světu, který se vyhne děsivým rizikům degradace životního prostředí a sociálního střetu, jenž v sobě ukrývá nečinnost.
(c) Project Syndicate 2005
www.project-syndicate.org
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
