Vládní znečišťovači
Spektakulární průšvih. Tak vypadá zpráva, že Evropská komise vládě hodila na
hlavu návrh národního plánu pro obchod s emisemi, o kterém se ministři
dohadovali řadu měsíců. Podobný výsledek se nakonec dal čekat. Se záměrem
namísto snižování už beztak vysoké exhalace z elektráren, hutí, chemiček a
dalších podniků ještě razantněji zvýšit, musel kabinet samozřejmě tvrdě narazit.
Fiasko ve víceméně technickém sporu má ovšem hlubší příčiny. Zdejší politické
špičky postrádají byť jen náznak koncepce, jak náš příspěvek ke globálním změnám
podnebí řešit. Přitom jde o vážný tuzemský ekologický problém. Česká republika
patří se zhruba dvanácti tunami oxidu uhličitého na obyvatele a rok mezi
nejhorší znečišťovatele v Evropě. Dokonce se v žebříčku průmyslových států světa
pohybuje ve druhé pětici. Příčinou jsou hlavně uhelné elektrárny a značné
plýtvání energií v obstarožním průmyslu. Politici sice formálně schvalují
sáhodlouhé a nudné dokumenty, jež jim k tématu připravila resortní ministerstva.
Dodnes jej však nezaregistrovali jako problém, kterým by se měli opravdu vážně
zabývat. Klíčová rozhodnutí prakticky dělají subalterní úředníci. Vláda i
opozice na svoji odpovědnost prostě rezignují. Dobře to ilustrovala právě debata
nad obchodem s emisemi. Namísto, aby jej využili coby šanci začít něco dělat,
ministři řešili jedinou otázku: zda papírově splní evropskou směrnici. Vládní
špičky navíc v ekologických tématech poslední dobou naprosto nekriticky
akceptují argumenty svazu průmyslu jako nesporný fakt. Průmyslové podniky jistě
patří mezi důležité aktéry debaty a jejich lobbisté zastupují zcela legitimní
hledisko. Prezentují ovšem zaujatý pohled, navíc podmíněný komerčními zájmy, ne
nějaké neutrální hodnocení nezávislých expertů. Ale právě tak je část politiků
bere. Nejde přitom jen o šéfy ministerstva průmyslu a obchodu. Právě ve sporu o
exhalace oxidu uhličitého vzali názory velkých znečišťovatelů za své lidé, u
kterých by šlo očekávat rozumný odstup, například vicepremiér Martin Jahn.
Snížit vysoké české znečištění na vědci doporučovanou míru potrvá desítky let.
Nelze očekávat, že tato vláda či současná opozice problém vyřeší. Do konce to
dotáhnou leda tak Grossovy, Ambrozkovy či Jahnovy (nebo Topolánkovy) děti.
Politici však musejí začít, musejí se rozhodnout, že se touto věcí začnou
seriózně zabývat, a musejí formulovat základní plán, jak na to. V evropských
zemích či Americe najdou dost inspirace. Zatím tápou mezi nezájmem a
bezradností.
Spektakulární průšvih. Tak vypadá zpráva, že Evropská komise vládě hodila na hlavu návrh národního plánu pro obchod s emisemi, o kterém se ministři dohadovali řadu měsíců. Podobný výsledek se nakonec dal čekat. Se záměrem namísto snižování už beztak vysoké exhalace z elektráren, hutí, chemiček a dalších podniků ještě razantněji zvýšit, musel kabinet samozřejmě tvrdě narazit. Fiasko ve víceméně technickém sporu má ovšem hlubší příčiny. Zdejší politické špičky postrádají byť jen náznak koncepce, jak náš příspěvek ke globálním změnám podnebí řešit. Přitom jde o vážný tuzemský ekologický problém. Česká republika patří se zhruba dvanácti tunami oxidu uhličitého na obyvatele a rok mezi nejhorší znečišťovatele v Evropě. Dokonce se v žebříčku průmyslových států světa pohybuje ve druhé pětici. Příčinou jsou hlavně uhelné elektrárny a značné plýtvání energií v obstarožním průmyslu. Politici sice formálně schvalují sáhodlouhé a nudné dokumenty, jež jim k tématu připravila resortní ministerstva. Dodnes jej však nezaregistrovali jako problém, kterým by se měli opravdu vážně zabývat. Klíčová rozhodnutí prakticky dělají subalterní úředníci. Vláda i opozice na svoji odpovědnost prostě rezignují. Dobře to ilustrovala právě debata nad obchodem s emisemi. Namísto, aby jej využili coby šanci začít něco dělat, ministři řešili jedinou otázku: zda papírově splní evropskou směrnici. Vládní špičky navíc v ekologických tématech poslední dobou naprosto nekriticky akceptují argumenty svazu průmyslu jako nesporný fakt. Průmyslové podniky jistě patří mezi důležité aktéry debaty a jejich lobbisté zastupují zcela legitimní hledisko. Prezentují ovšem zaujatý pohled, navíc podmíněný komerčními zájmy, ne nějaké neutrální hodnocení nezávislých expertů. Ale právě tak je část politiků bere. Nejde přitom jen o šéfy ministerstva průmyslu a obchodu. Právě ve sporu o exhalace oxidu uhličitého vzali názory velkých znečišťovatelů za své lidé, u kterých by šlo očekávat rozumný odstup, například vicepremiér Martin Jahn. Snížit vysoké české znečištění na vědci doporučovanou míru potrvá desítky let. Nelze očekávat, že tato vláda či současná opozice problém vyřeší. Do konce to dotáhnou leda tak Grossovy, Ambrozkovy či Jahnovy (nebo Topolánkovy) děti. Politici však musejí začít, musejí se rozhodnout, že se touto věcí začnou seriózně zabývat, a musejí formulovat základní plán, jak na to. V evropských zemích či Americe najdou dost inspirace. Zatím tápou mezi nezájmem a bezradností.
Vojtěch Kotecký programový ředitel Hnutí DUHA
Vojtěch Kotecký programový ředitel Hnutí DUHA
Sdílet článek na sociálních sítích