Měli bychom platit za emise skleníkových plynů?

A platíme za ně vůbec? Tato otázka byla mimoděk kladena v souvislosti se současným schvalováním finální verze Národního alokačního plánu (NAP), který popisuje přidělování povolenek na emise skleníkových plynů.

Otázka, která by se zdála být okrajovým tématem ekologických aktivistů, se v posledních měsících dostala v České republice na pořad dne v mnoha ekonomických odvětvích.

Proč vznikla právní úprava regulace emisí?
Od dob průmyslové revoluce se výrazně zvýšily výkonnost a objem lidské produkce. Od počátku minulého století vzrostly několikanásobně a s nimi i nároky na přírodní zdroje a ovzduší. Tzv. kjótský protokol vznikl na základě názoru vědců, kteří dávají do souvislosti zvýšené emise skleníkových plynů s fenoménem globálního oteplování. Státy EU následně ratifikovaly principy stanovené v protokolu a definovaly pro sebe detailnější limity na emise skleníkových plynů.
Krátkodobým cílem stávající regulace je zmírnit stávající dramatický nárůst emisí skleníkových plynů v atmosféře, a zabránit tak potenciálním následkům, a to především v oblasti tání ledovců a zvýšení hladiny světových oceánů. V dlouhodobém horizontu regulace míří k zastavení a snížení absolutního objemu emisí v atmosféře.

Jak systém funguje?
V současném systému je potřeba ke každé vypuštěné tuně CO2 (nebo jejímu ekvivalentu z řad dalších skleníkových plynů) přiřadit jednu povolenku na emise skleníkových plynů. Povolenky jsou v ČR i v EU podnikům přidělovány podle jednotlivých NAP. Povolenky se přidělují zdarma a to, kolik jednotlivé podniky dostanou, dnes závisí především na tom, kolik skleníkových plynů emitovaly v minulých letech.
K přidělování povolenek podle NAP dochází na začátku každého "obchodovacího období", kdy je jasně definováno, kolik povolenek který podnik dostane. První obchodovací období je tříleté (2005- 2007), ostatní obchodovací období budou pětiletá. Cílem prvního obchodovacího období je konkrétní nastavení systému regulace a obchodování s povolenkami.
Mnohé podniky - zejména ve starých členských státech - jsou již dnes v deficitním postavení povolenek a jsou nuceny na regulaci reagovat, protože jejich "startovní" příděly jsou pod stavem jejich současné produkce. To je situace, která však nemusí nutně platit pro všechny podniky v nových členských státech.
V dalších obchodovacích obdobích se počítá s tím, že budou podniky zároveň nuceny postupně snižovat produkci spojenou s emisemi skleníkových plynů, což se bude realizovat formou postupné redukce přídělů povolenek podle NAP.
Podniky mohou na nedostatek povolenek reagovat omezením výroby, její přeměnou na "čistou" (tj. produkci se sníženými emisemi skleníkových plynů), nákupem povolenek od dalších účastníků systému anebo kombinací jednotlivých variant. Povolenky budou na trhu dostupné z úspor ostatních podniků.

Nová forma zdanění?
Důležitým parametrem systému je, že podniky povolenky dostávají od státu zdarma, čímž se systém vyhýbá tomu, aby byly podniky v důsledku regulace dodatečně daněny.
Určitou formou "zdanění" by se dal nazvat stav, kdy podnik dokupuje chybějící povolenky na trhu. Zde je však nenakupuje od státu, ale dochází k redistribuci výrobních kapacit spojených s emisemi skleníkových plynů mezi podniky na trhu. Podniky si pouze kupují další právo vyrábět "špinavou produkci" (za přispění emisí skleníkových plynů) od jiných podniků, které se rozhodly pro "čistou" variantu.
Formou "zdanění" tak jsou spíše pokuty, které vyplývají z neplnění povinností, anebo dodatečné náklady, které mají podniky z důvodu úpravy účetnictví, reportování o výši emisí apod. Systém pokut je však nezbytným vymáhacím nástrojem regulace.

Co přinese regulace?
Podniky budou v střednědobém a dlouhodobém časovém horizontu nuceny upravit své investiční rozhodování tak, aby byly schopny reagovat na požadavky emisních stropů stanovených v relevantních NAP.
Výhodou systému je poměrně inovativní přístup v oblasti regulace. Podniky nejsou omezeny vlastními absolutními stropy emisí (což by mohla být jiná forma regulace), ale mohou své ekonomické aktivity plánovat a volit například mezi variantou zvyšování výroby a emisí spojenou s výdaji na dokupování povolenek a variantou snížení výroby s následným prodáním přebytečných povolenek na trhu.
Negativním efektem je nezbytná míra administrativy, která vyplývá například z povinnosti měřit a vykazovat emise, a také rizika plynoucí z kapacitních omezení, která mohou potenciálně výrazně omezit rozvoj podniků a zdražit jejich výrobky.

Kdy přistoupí další státy a odvětví?
Problémem dnešního stavu regulace emisí skleníkových plynů je fakt, že systém ještě není zcela zakotven, i když nesporná politická vůle k realizaci systému v EU existuje. Podniky v systému tak mají poměrně velkou jistotu, že budou regulovány, ale je pro ně obtížné předvídat, jak bude systém vypadat za pět či deset let.
Nejvíce diskutabilní je mezinárodní a odvětvový kontext celého systému. Systém momentálně funguje spíše jako "pilotní program" pro státy, které přistoupily ke kjótskému protokolu, a v odvětvích, která byla politicky dojednána (energetika, výroba a zpracování kovů, chemická výroba apod.). Kjótský protokol nebyl ratifikován důležitými průmyslovými státy (USA, Austrálie apod.). EU a dalším státům tak reálně hrozí, že tímto relativně ekologickým přístupem přijdou v těchto odvětvích o konkurenceschopnost ve světě.

Otázka ceny
Jaká je cena za emise skleníkových plynů do ovzduší? Dostáváme za ni odpovídající protihodnotu?
Z pohledu občana a společnosti lze pozitivně hodnotit snahu o implementaci ekonomického přístupu k regulaci a zvyšování povědomí o nutnosti ekologické korekce průmyslového růstu. Kvalitativně to může být dobrá služba za cenu, kterou platí ze svých daní za vybudování celého systému.
Podniky za systém platí formou dodatečných investic a nákladů, které ovlivňují jejich běžný provoz. Cena jimi vynaložená bude lépe uplatněna v době, kdy se podaří rozšířit systém do všech průmyslově významných států světa.
Systém regulace emisí skleníkových plynů v sobě obsahuje výrazný potenciál jak pro životní prostředí, tak v získání zkušeností a nastavení inovativních tržních přístupů v oblasti regulace podniků. Budování systému není v cíli, ale kroky vedou správným směrem.

Michal Sládek
Autor je Assistant KPMG Česká republika