Globální oteplování? Věřme smyslům

Nedávno jsem byl na jednom speciálním tréninku v jižní Francii. Na to, že tam bude teplo, jsem byl připraven. A přesto jsem byl zaskočen tím, že teploměr ani v noci nikdy neukazoval méně než 30 stupňů. Okolní kopce i starý kamenný dům, ve kterém jsme bydleli, byly rozžhavené, a já, člověk milující teploty mírného klimatického pásu, jsem opravdu trpěl.
Zajímavé bylo pozorovat reakce ostatních účastníků tréninku. Sešla se nás tam dvacítka z celého světa a já jsem byl ten nejvíc ze severu. Přesto i ostatní se mnou souhlasili, že vedro je skutečně neúnosné.
Jak žhavé dny pomalu plynuly, spřátelil jsem se s jedním bystrým a inteligentním Francouzem. Trávili jsme spolu hodiny diskusemi o individuální svobodě, roli státu a míře jeho zasahování do života společnosti, o světové ekonomice, kursu dolaru a samozřejmě - o všudypřítomném vedru.
Francois měl ale podle mého názoru prazvláštní pohled na svět. Shrnul bych ho asi takto: "Ano, taky mi je vedro, ale chybí mi konzistentní a věrohodná data, jednoznačně dokazující globální oteplování, a dokud je nemám k dispozici, na žádné globální oteplování nevěřím."
Nejsem klimatolog, a tedy nemohu rozhodnout, zda je globální oteplování skutečností, či nikoli. Ale vnímám vedro lámající všechny rekordy. A říkám si - jaké myšlení vede lidi k tomu, že v zájmu "objektivity" a vědecké pravdy odmítají akceptovat informace z vlastních smyslů a trvají na nutném přísunu vědeckých dat, bez kterých si nic myslet nedovolí?
Řekl bych, že až bude jejich poznání jednoznačné a bezrozporné, bude pozdě. Všechny vědecké teorie jsou teoriemi, a je tedy možné buď je přijmout za své, nebo s nimi polemizovat.
Připadá mi však příliš nebezpečné ignorovat očividný stav věcí jen proto, že vlastní pozorování nemáme dost vědecky podložené. Je to alibismus, je to vypjatý racionalismus? Já cítím, že se klima mění. Zatím mi je jenom vedro. Ale abych měl v budoucnu co pít...
A čemu věříte vy?
Leaders@economia.cz