Jézéďáci ničí zemi
Český systém po leninsku likviduje zemědělce západního ražení Tvrzení o tom, že
zemědělce potřebujeme, aby udržovali krajinu obyvatelnou, se mi stále honilo
hlavou, když jsem utěsňoval okna chalupy před nesnesitelným zápachem ze
sousedního družstevního lánu. Traktorista tam právě rozmetal cosi, co oficiálně
snad mělo být chlévskou mrvou, podle zápachu však nejspíš šlo i o produkty
trávicího traktu jiných živočichů, pána tvorstva nevyjímaje. Nebylo úniku - díky
velkorysé rozmáchlosti přetrvávající družstevní velkovýroby páchly lány doslova
od obzoru k obzoru. A co horšího, díky této praxi zde není studna, v níž by
nebyla voda označená hygieniky za nepitnou s několika vykřičníky... Před
několika měsíci tentýž lán oral přiopilý traktorista kolmo na vrstevnice, takže
voda si tu při deštích vyhloubila erozní koryta připomínající satelitní snímky
vyschlých kaňonů na pusté planetě Mars. Vybavilo se mi také, jak sem v zimě na
sníh družstevníci vozili cisterny páchnoucí žluté tekutiny, která se při oblevě
promptně přestěhovala do níže položených zahrad a usedlostí, jak krávy rozdupaly
koryto potoka, který se proměnil v bažinu, jak fekální vozy místo do čističek
pravidelně putují na zpustlý plácek obklopený pralesem kopřiv - nebo jen tak na
okraj polní cesty. Nešlo přitom nemyslet ani na jedovaté řasy a sinice v řekách
dobře živené splachy z polí, stejně jako na lidové myslivce vydávající za
přemnoženou škodnou každého tvora, z něhož lze vyrobit trofej. A vzpomněl jsem
si také na záplavy, které mají do nezanedbatelné míry na svědomí rozmáchlé
meliorace, \"zúrodňování ladem ležících půd\" a pseudohospodaření v záplavovém
území. Skoncujme s velkovýrobou Už před lety se ukázalo, že zemědělství
nepotřebujeme kvůli potravinám, protože jinde je dokážou vyprodukovat levněji
nebo jsou dost bohatí, aby mohli podporovat prodej svých zemědělských produktů
pod cenou. My však pohříchu neumíme ani vyrábět levně, ani nejsme bohatí. A tak
se začalo tvrdit, že zemědělce si musíme ze svých daní pěstovat proto, aby se z
venkova nestala divočina. Jen si, městský člověče, představ tu hrůzu: pojedeš do
přírody a místo vlídných družstevních lánů tě přivítá prales a možná i nějaký
ten loupežník... Přitom každý ekolog vám potvrdí, že velkovýrobní zemědělství je
pro krajinu přinejmenším stejnou hrozbou jako průmysl. Spíše ještě horší,
protože působí plošně, rozptýleně, a tudíž prakticky nepostižitelně. Není
náhodou, že po pádu reálného socialismu se v přírodě zase začaly objevovat
druhy, které předtím stály na pokraji vyhynutí - družstva stagnovala, nebylo na
chemikálie, na jejich velkorysou aplikaci ani na jiná ekologická zvěrstva.
Poslední statistiky už ale ukazují, že spotřeba chemikálií v zemědělství opět
roste... Jsem dalek tvrzení, že zemědělce a zemědělství nepotřebujeme. Právě
naopak: krajina se bez nich opravdu neobejde. Za zemědělce ovšem lze sotva
považovat zaměstnance trávící většinu času v hospodě či jejich nadřízené, kteří
by chtěli (podobně jako jejich kolegové v EU) žít ze státních dotací za to, že
nebudou vyrábět. Potřebujeme ty, kteří by chtěli navázat na tradici skutečných
hospodářů rozkulačených před půl stoletím. Hospodářů, jejichž nepřítelem nebyly
jaro, léto, podzim i zima. A krajina bude vděčná i těm, kteří by chtěli pro
venkov hledat nové cesty, například rozumně provozovat agroturistiku, biologické
zemědělství nebo pěstovat a zpracovávat energetické plodiny. Jenže právě ti jsou
stále více zatlačováni na okraj společnosti, protože systém je nastavený tak,
aby nenápadně zvýhodňoval \"tradiční\" socialistické velkopodniky. Ostatně zcela
v duchu obecné politiky po leninsku likvidující drobné a střední živnostníky a
verbež nebezpečně nezávislou na vrchnostenských milostech. Rádo se říká, že v
listopadu 1989 padla železná opona. Když však v letadle vzlétnete nad státní
hranice, zjistíte, že je tam vidět stále: na jedné straně krajina strakatá
políčky a remízky a hojně vyzdobená větrnými generátory, na straně druhé
gigantické lány a zemědělskoprůmyslové kombináty. A když přistanete, je to ještě
horší... Zdroj: Lidové noviny
Český systém po leninsku likviduje zemědělce západního ražení
Tvrzení o tom, že zemědělce potřebujeme, aby udržovali krajinu obyvatelnou, se mi stále honilo hlavou, když jsem utěsňoval okna chalupy před nesnesitelným zápachem ze sousedního družstevního lánu. Traktorista tam právě rozmetal cosi, co oficiálně snad mělo být chlévskou mrvou, podle zápachu však nejspíš šlo i o produkty trávicího traktu jiných živočichů, pána tvorstva nevyjímaje. Nebylo úniku - díky velkorysé rozmáchlosti přetrvávající družstevní velkovýroby páchly lány doslova od obzoru k obzoru. A co horšího, díky této praxi zde není studna, v níž by nebyla voda označená hygieniky za nepitnou s několika vykřičníky... Před několika měsíci tentýž lán oral přiopilý traktorista kolmo na vrstevnice, takže voda si tu při deštích vyhloubila erozní koryta připomínající satelitní snímky vyschlých kaňonů na pusté planetě Mars. Vybavilo se mi také, jak sem v zimě na sníh družstevníci vozili cisterny páchnoucí žluté tekutiny, která se při oblevě promptně přestěhovala do níže položených zahrad a usedlostí, jak krávy rozdupaly koryto potoka, který se proměnil v bažinu, jak fekální vozy místo do čističek pravidelně putují na zpustlý plácek obklopený pralesem kopřiv - nebo jen tak na okraj polní cesty. Nešlo přitom nemyslet ani na jedovaté řasy a sinice v řekách dobře živené splachy z polí, stejně jako na lidové myslivce vydávající za přemnoženou škodnou každého tvora, z něhož lze vyrobit trofej. A vzpomněl jsem si také na záplavy, které mají do nezanedbatelné míry na svědomí rozmáchlé meliorace, \"zúrodňování ladem ležících půd\" a pseudohospodaření v záplavovém území.
Skoncujme s velkovýrobou
Už před lety se ukázalo, že zemědělství nepotřebujeme kvůli potravinám, protože jinde je dokážou vyprodukovat levněji nebo jsou dost bohatí, aby mohli podporovat prodej svých zemědělských produktů pod cenou. My však pohříchu neumíme ani vyrábět levně, ani nejsme bohatí. A tak se začalo tvrdit, že zemědělce si musíme ze svých daní pěstovat proto, aby se z venkova nestala divočina. Jen si, městský člověče, představ tu hrůzu: pojedeš do přírody a místo vlídných družstevních lánů tě přivítá prales a možná i nějaký ten loupežník... Přitom každý ekolog vám potvrdí, že velkovýrobní zemědělství je pro krajinu přinejmenším stejnou hrozbou jako průmysl. Spíše ještě horší, protože působí plošně, rozptýleně, a tudíž prakticky nepostižitelně. Není náhodou, že po pádu reálného socialismu se v přírodě zase začaly objevovat druhy, které předtím stály na pokraji vyhynutí - družstva stagnovala, nebylo na chemikálie, na jejich velkorysou aplikaci ani na jiná ekologická zvěrstva. Poslední statistiky už ale ukazují, že spotřeba chemikálií v zemědělství opět roste... Jsem dalek tvrzení, že zemědělce a zemědělství nepotřebujeme. Právě naopak: krajina se bez nich opravdu neobejde. Za zemědělce ovšem lze sotva považovat zaměstnance trávící většinu času v hospodě či jejich nadřízené, kteří by chtěli (podobně jako jejich kolegové v EU) žít ze státních dotací za to, že nebudou vyrábět. Potřebujeme ty, kteří by chtěli navázat na tradici skutečných hospodářů rozkulačených před půl stoletím. Hospodářů, jejichž nepřítelem nebyly jaro, léto, podzim i zima. A krajina bude vděčná i těm, kteří by chtěli pro venkov hledat nové cesty, například rozumně provozovat agroturistiku, biologické zemědělství nebo pěstovat a zpracovávat energetické plodiny. Jenže právě ti jsou stále více zatlačováni na okraj společnosti, protože systém je nastavený tak, aby nenápadně zvýhodňoval \"tradiční\" socialistické velkopodniky. Ostatně zcela v duchu obecné politiky po leninsku likvidující drobné a střední živnostníky a verbež nebezpečně nezávislou na vrchnostenských milostech. Rádo se říká, že v listopadu 1989 padla železná opona. Když však v letadle vzlétnete nad státní hranice, zjistíte, že je tam vidět stále: na jedné straně krajina strakatá políčky a remízky a hojně vyzdobená větrnými generátory, na straně druhé gigantické lány a zemědělskoprůmyslové kombináty. A když přistanete, je to ještě horší...
Zdroj: Lidové noviny
Sdílet článek na sociálních sítích