V Pavlově na Pálavě se daří ekologickému zemědělství. Jde o sólisty - spojit síly s kolegy v Česku se zatím nedaří.
Každý sám za sebe
Josef Abrle se už nikdy nechtěl dívat na to, jak krávy umírají, protože sežraly zelené krmivo prosycené dusíkem z hnojiv. V mládí to jako zootechnik viděl mnohokrát. Když se proto v devadesátých letech s manželkou rozmýšleli, co budou po rozpadu zemědělských družstev dělat, ekologické zemědělství zvítězilo.
Kdo se ocitne v Pavlově na Pálavě, těžko přehlédne jejich hospodářství: sluncem zalité mozaiky vinic, kde dozrávají bobulky vinné révy a voňavé záhony bylinek, které pročechrává teplý vítr zvedající se od tří Novomlýnských nádrží na řece Dyji. Josef Abrle pečuje o pět hektarů vinic, manželka Jarmila a syn Josef mají na starost dalších pět hektarů polí s tymiánem, bazalkou, saturejkou, dobromyslí, šalvějí, yzopem a dalším kořením. Všechno v "bio" kvalitě, a to na takové úrovni, že se jejich úspěšná rodinná farma s názvem Pallau stala za rok 2003 držitelem Bartákova hrnce - ceny pro nejlepšího ekologického zemědělce roku. Kritériem pro toto ocenění je nejen hospodaření v souladu s ekologickými požadavky, ale také ekonomická úspěšnost zemědělského podnikatele.
Ekologické postupy na vinicích mimo jiné znamenají, že jako hnojivo se používají veškeré rostlinné zbytky, které zůstanou na vinici a zapravují se zpět do půdy. Na škůdce číhají draví červi, slunéčka i bakterie, které je dokážou spolehlivě zlikvidovat. Jako ochrana před pylem z ostatních "běžných" vinic slouží plot z vysázených mandloní.
"Z hektaru vinice získáme 35 hektolitrů biovína, kdežto u běžných vinic je to 100 až 150 hektolitrů. Rozdíl je v cukernatosti," prozrazuje Abrle tajemství, jak se biovinař může při nižších výnosech, než jsou u běžných vín, uživit. "My dosahujeme až 27 stupňů cukernatosti, kdežto zmíněný výnos u běžných vín je většinou při 15stupňové cukernatosti," vysvětluje Abrle. V praxi to znamená, že se díky tomu může soustředit na produkci vína pouze té nejvyšší kategorie. Tedy vína s přívlastkem jako kabinet, pozdní sběr, výběr z hroznů a nižší výnosy kompenzovat vyššími cenami za láhev vína.
V malém krámku zřízeném přímo v rodinném domě začínají proto ceny na 150 korunách za láhev. "O odbyt rozhodně není nouze," zdůrazňuje Abrle. Kvalitu jeho vín potvrdila i ochutnávka, která udělování Bartákova hrnce doprovázela. Na sklenicích s lahodným mokem z Abrlových vinic si pochutnávali konkurenční čeští i zahraniční vinaři. Ti pak na přiloženém anketním lístku umisťovali tato vína do čela mezi nejlepší: například Pálava 1997 se stala šampionem v kategorii suchých bílých vín.
Místo na trhu Abrlovi zajišťuje i volba odrůd. "Rozhodli jsme se pro odolnější a moravské odrůdy. Ty jsou něčím speciální a mohou tak čelit tlaku vinařských stálic francouzské a italské provenience," vysvětluje Abrle. Na vinicích Abrlových proto najdeme Pálavu, Muškát moravský a jako jeho doplněk Ryzling rýnský - jejich směs by se měla v budoucnu využívat pro produkci sektu. Z červených se zde pěstuje André či třeba v tomto kraji vyšlechtěný Cabernet Moravia.
Bio bylinky přišly na svět poté, co Abrle přivezl jednou ochutnat, jak dobrá umí být například bazalka. Do té doby v Česku totiž spíše frčel obvyklý pepř či paprika. Dnes tak stačí seběhnout z kopce k Novomlýnským nádržím, kde se jen pár metrů od vodní hladiny zelená druhá část hospodářství Abrlových: dvouhektarové pole s aromatickými výhonky. Další tři sousední hektary polí jsou prozatím v přechodném režimu. To proto, aby se půda "vyčistila" od zbytků umělých hnojiv a pesticidů a mohly se na ní začít pěstovat bylinky v biokvalitě. "Pomalu nestačíme pokrývat poptávku," popisuje současnou situaci Josef Abrle mladší.
Ročně se sklidí z nynějších dvou hektarů polí zhruba padesát metráků bylin. Sedmdesát procent produkce odebírá na čaje firma Sluneční brána z Čejkovic. Třicet procent sklizně Abrlovi zpracovávají, balí a prodávají sami na českém trhu: v nabídce mají 16 druhů koření a pět druhů bylinných koupelí. "Například po yzopu je taková poptávka, že bychom ho klidně mohli vypěstovat o tunu navíc," poukazuje Abrle mladší. Cena za biobyliny přitom není malá: zatímco konvenční kilogram sušených bylin stojí padesát korun, u Abrlových stejné množství přijde na zhruba trojnásobek.
"Chybí nám ale zázemí, potřebujeme nutně větší skladovací a balicí prostory. Dnes například nezbývá než částečně byliny balit doma," vysvětluje Abrle mladší. Od příštího roku navíc začne postupně přibývat do užívání půda, která je v přechodném režimu a za čtyři roky má také nastoupit produkce hroznů i vína na nově vysázených 4,5 hektaru vinic. Také toto víno bude potřeba někam uložit. Abrlovi proto chtějí vybudovat sklad. Rádi by koupili i tři hektary, které mají zatím v pronájmu. Věří, že se tyto investice vyplatí. Přesto by jejich budoucnost mohla být ještě lepší, kdyby měli v zádech silné odbytové družstvo s jednotným marketingem pro všechny ekozemědělce.
Slabý marketing je podle Abrlových obrovskou slabinou ekologického zemědělství jako celku vůbec. Farmáři by chtěli, aby ho dělal jeden člověk, odborník, který se mu bude věnovat na sto procent. "Zemědělci mají plné ruce práce na poli a nemůžou si dovolit kromě toho dělat už nic víc. Cílená propagace by přitom pomohla. Lidé stále pořádně nevědí, co to bioprodukce vůbec je," dodává paní Abrlová. Tato představa ale ztroskotala na penězích. Zatím se farmáři totiž nedokázali shodnout, jak takového experta zaplatit.
Kromě neexistence společné propagace dusí české ekozemědělce i to, že zatím stále nedokázali vytvořit odbytové sdružení, přestože o jeho ustavení stále hovoří. "Příkladem by nám mohlo být zrovna sousední Rakousko nebo Německo, kde malí producenti realizují většinu svého prodeje právě přes takové sdružení. Společně mají silnější postavení při vyjednávání, zejména se supermarkety. Mnohem lépe zvládají i propagaci biovýrobků," vysvětluje Abrlová. Velké obchodní řetězce totiž po svých dodavatelích většinou požadují garanci ceny a odebíraného množství, což si farmář - jedinec, nemůže dovolit. Odbytové družstvo však ano.
"Zkoušeli jsme takové udělat pro celý region Bílé Karpaty, ale ztroskotalo to na penězích," říká paní Abrlová a vysvětluje: "Než takové družstvo prorazí, chvíli to trvá." Jenže čeští zemědělci si nemohou dovolit dlouho čekat na zaplacení svého zboží, potřebují točit peníze, aby pak měli zase na osivo či sazenice. Mezi českými producenty také zároveň pořád ještě převládá touha po individualizaci. "Stále totiž u nás platí, že na ty schopné se vždy pověsí příživníci," míní Abrlová.
Jiné důvody, proč se nedaří biozemědělské odbytové družstvo vytvořit, nabízí Tom Václavík, vedoucí sekce prodeje a marketingu v Pro-Bio, Svazu ekologických zemědělců. "V Rakousku, kde systém odbytových družstev funguje už dlouho, je přes dva tisíce ekologicky hospodařících zemědělců, kdežto u nás jich je zhruba osm set. Přitom máme více orné půdy i obyvatel." Své sehrává i velikost farmy. V ČR hospodaří ekozemědělec v průměru na 315 hektarech. Hospodaření tak mají v rukou spíše velké podniky, než rodinné farmy, jak je tomu v Rakousku, které navíc většinou jen udržují travnaté porosty a neprodukují biopotraviny. "Velcí navíc nemají zájem se sdružovat. Myslí si, že to zvládnou dobře sami," zdůrazňuje Václavík.
Jeho slova potvrdil i národní workshop, který se zabýval šancemi ekologického zemědělství. Ukázal, že ačkoliv na jeho začátku většina bioproducentů po odbytovém družstvu volala, nakonec zůstalo jen u slov. "Odbytové družstvo s sebou nese podmínky. Například že část produkce musí jít přes ně, jinak čekají dodavatele sankce. Čeští producenti se tím zřejmě cítili omezováni. Mysleli, že svou produkci prodají lépe sami. Nakonec se tedy na ničem nedohodli," vysvětluje manažer Svazu Pro-Bio Petr Trávníček.
Abrlovým proto nezbývá než doufat, že alespoň část jejich kolegů nakonec přijde na to, že mít odbytové družstvo se vyplatí. Sami mají jasno, nepřestanou je o tom přesvědčovat. "Jednou takové družstvo určitě vznikne," říká Jarmila Abrlová.
AUTOR: MONIKA GINTEROVÁ
Co je to "bio"
Ekologické zemědělství je systém hospodaření, který je maximálně šetrný k životnímu prostředí: nepoužívá syntetické chemické látky, vylučuje týrání zvířat a dbá na šetrné zpracování svých produktů. Potraviny pocházející z tohoto systému se nazývají biopotravinami. Více například na www.pro-bio.cz nebo www.kez.cz.
Kdo se ocitne v Pavlově na Pálavě, těžko přehlédne jejich hospodářství: sluncem zalité mozaiky vinic, kde dozrávají bobulky vinné révy a voňavé záhony bylinek, které pročechrává teplý vítr zvedající se od tří Novomlýnských nádrží na řece Dyji. Josef Abrle pečuje o pět hektarů vinic, manželka Jarmila a syn Josef mají na starost dalších pět hektarů polí s tymiánem, bazalkou, saturejkou, dobromyslí, šalvějí, yzopem a dalším kořením. Všechno v "bio" kvalitě, a to na takové úrovni, že se jejich úspěšná rodinná farma s názvem Pallau stala za rok 2003 držitelem Bartákova hrnce - ceny pro nejlepšího ekologického zemědělce roku. Kritériem pro toto ocenění je nejen hospodaření v souladu s ekologickými požadavky, ale také ekonomická úspěšnost zemědělského podnikatele.
Ekologické postupy na vinicích mimo jiné znamenají, že jako hnojivo se používají veškeré rostlinné zbytky, které zůstanou na vinici a zapravují se zpět do půdy. Na škůdce číhají draví červi, slunéčka i bakterie, které je dokážou spolehlivě zlikvidovat. Jako ochrana před pylem z ostatních "běžných" vinic slouží plot z vysázených mandloní.
"Z hektaru vinice získáme 35 hektolitrů biovína, kdežto u běžných vinic je to 100 až 150 hektolitrů. Rozdíl je v cukernatosti," prozrazuje Abrle tajemství, jak se biovinař může při nižších výnosech, než jsou u běžných vín, uživit. "My dosahujeme až 27 stupňů cukernatosti, kdežto zmíněný výnos u běžných vín je většinou při 15stupňové cukernatosti," vysvětluje Abrle. V praxi to znamená, že se díky tomu může soustředit na produkci vína pouze té nejvyšší kategorie. Tedy vína s přívlastkem jako kabinet, pozdní sběr, výběr z hroznů a nižší výnosy kompenzovat vyššími cenami za láhev vína.
V malém krámku zřízeném přímo v rodinném domě začínají proto ceny na 150 korunách za láhev. "O odbyt rozhodně není nouze," zdůrazňuje Abrle. Kvalitu jeho vín potvrdila i ochutnávka, která udělování Bartákova hrnce doprovázela. Na sklenicích s lahodným mokem z Abrlových vinic si pochutnávali konkurenční čeští i zahraniční vinaři. Ti pak na přiloženém anketním lístku umisťovali tato vína do čela mezi nejlepší: například Pálava 1997 se stala šampionem v kategorii suchých bílých vín.
Místo na trhu Abrlovi zajišťuje i volba odrůd. "Rozhodli jsme se pro odolnější a moravské odrůdy. Ty jsou něčím speciální a mohou tak čelit tlaku vinařských stálic francouzské a italské provenience," vysvětluje Abrle. Na vinicích Abrlových proto najdeme Pálavu, Muškát moravský a jako jeho doplněk Ryzling rýnský - jejich směs by se měla v budoucnu využívat pro produkci sektu. Z červených se zde pěstuje André či třeba v tomto kraji vyšlechtěný Cabernet Moravia.
Bio bylinky přišly na svět poté, co Abrle přivezl jednou ochutnat, jak dobrá umí být například bazalka. Do té doby v Česku totiž spíše frčel obvyklý pepř či paprika. Dnes tak stačí seběhnout z kopce k Novomlýnským nádržím, kde se jen pár metrů od vodní hladiny zelená druhá část hospodářství Abrlových: dvouhektarové pole s aromatickými výhonky. Další tři sousední hektary polí jsou prozatím v přechodném režimu. To proto, aby se půda "vyčistila" od zbytků umělých hnojiv a pesticidů a mohly se na ní začít pěstovat bylinky v biokvalitě. "Pomalu nestačíme pokrývat poptávku," popisuje současnou situaci Josef Abrle mladší.
Ročně se sklidí z nynějších dvou hektarů polí zhruba padesát metráků bylin. Sedmdesát procent produkce odebírá na čaje firma Sluneční brána z Čejkovic. Třicet procent sklizně Abrlovi zpracovávají, balí a prodávají sami na českém trhu: v nabídce mají 16 druhů koření a pět druhů bylinných koupelí. "Například po yzopu je taková poptávka, že bychom ho klidně mohli vypěstovat o tunu navíc," poukazuje Abrle mladší. Cena za biobyliny přitom není malá: zatímco konvenční kilogram sušených bylin stojí padesát korun, u Abrlových stejné množství přijde na zhruba trojnásobek.
"Chybí nám ale zázemí, potřebujeme nutně větší skladovací a balicí prostory. Dnes například nezbývá než částečně byliny balit doma," vysvětluje Abrle mladší. Od příštího roku navíc začne postupně přibývat do užívání půda, která je v přechodném režimu a za čtyři roky má také nastoupit produkce hroznů i vína na nově vysázených 4,5 hektaru vinic. Také toto víno bude potřeba někam uložit. Abrlovi proto chtějí vybudovat sklad. Rádi by koupili i tři hektary, které mají zatím v pronájmu. Věří, že se tyto investice vyplatí. Přesto by jejich budoucnost mohla být ještě lepší, kdyby měli v zádech silné odbytové družstvo s jednotným marketingem pro všechny ekozemědělce.
Slabý marketing je podle Abrlových obrovskou slabinou ekologického zemědělství jako celku vůbec. Farmáři by chtěli, aby ho dělal jeden člověk, odborník, který se mu bude věnovat na sto procent. "Zemědělci mají plné ruce práce na poli a nemůžou si dovolit kromě toho dělat už nic víc. Cílená propagace by přitom pomohla. Lidé stále pořádně nevědí, co to bioprodukce vůbec je," dodává paní Abrlová. Tato představa ale ztroskotala na penězích. Zatím se farmáři totiž nedokázali shodnout, jak takového experta zaplatit.
Kromě neexistence společné propagace dusí české ekozemědělce i to, že zatím stále nedokázali vytvořit odbytové sdružení, přestože o jeho ustavení stále hovoří. "Příkladem by nám mohlo být zrovna sousední Rakousko nebo Německo, kde malí producenti realizují většinu svého prodeje právě přes takové sdružení. Společně mají silnější postavení při vyjednávání, zejména se supermarkety. Mnohem lépe zvládají i propagaci biovýrobků," vysvětluje Abrlová. Velké obchodní řetězce totiž po svých dodavatelích většinou požadují garanci ceny a odebíraného množství, což si farmář - jedinec, nemůže dovolit. Odbytové družstvo však ano.
"Zkoušeli jsme takové udělat pro celý region Bílé Karpaty, ale ztroskotalo to na penězích," říká paní Abrlová a vysvětluje: "Než takové družstvo prorazí, chvíli to trvá." Jenže čeští zemědělci si nemohou dovolit dlouho čekat na zaplacení svého zboží, potřebují točit peníze, aby pak měli zase na osivo či sazenice. Mezi českými producenty také zároveň pořád ještě převládá touha po individualizaci. "Stále totiž u nás platí, že na ty schopné se vždy pověsí příživníci," míní Abrlová.
Jiné důvody, proč se nedaří biozemědělské odbytové družstvo vytvořit, nabízí Tom Václavík, vedoucí sekce prodeje a marketingu v Pro-Bio, Svazu ekologických zemědělců. "V Rakousku, kde systém odbytových družstev funguje už dlouho, je přes dva tisíce ekologicky hospodařících zemědělců, kdežto u nás jich je zhruba osm set. Přitom máme více orné půdy i obyvatel." Své sehrává i velikost farmy. V ČR hospodaří ekozemědělec v průměru na 315 hektarech. Hospodaření tak mají v rukou spíše velké podniky, než rodinné farmy, jak je tomu v Rakousku, které navíc většinou jen udržují travnaté porosty a neprodukují biopotraviny. "Velcí navíc nemají zájem se sdružovat. Myslí si, že to zvládnou dobře sami," zdůrazňuje Václavík.
Jeho slova potvrdil i národní workshop, který se zabýval šancemi ekologického zemědělství. Ukázal, že ačkoliv na jeho začátku většina bioproducentů po odbytovém družstvu volala, nakonec zůstalo jen u slov. "Odbytové družstvo s sebou nese podmínky. Například že část produkce musí jít přes ně, jinak čekají dodavatele sankce. Čeští producenti se tím zřejmě cítili omezováni. Mysleli, že svou produkci prodají lépe sami. Nakonec se tedy na ničem nedohodli," vysvětluje manažer Svazu Pro-Bio Petr Trávníček.
Abrlovým proto nezbývá než doufat, že alespoň část jejich kolegů nakonec přijde na to, že mít odbytové družstvo se vyplatí. Sami mají jasno, nepřestanou je o tom přesvědčovat. "Jednou takové družstvo určitě vznikne," říká Jarmila Abrlová.
AUTOR: MONIKA GINTEROVÁ
Co je to "bio"
Ekologické zemědělství je systém hospodaření, který je maximálně šetrný k životnímu prostředí: nepoužívá syntetické chemické látky, vylučuje týrání zvířat a dbá na šetrné zpracování svých produktů. Potraviny pocházející z tohoto systému se nazývají biopotravinami. Více například na www.pro-bio.cz nebo www.kez.cz.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
