Úspěšný velkostatkář má prázdné stáje
Pořádný kus lesa, rybníky, na statku pak kromě rozlehlých hospodářských budov i
lihovar a kaple - to bylo před rokem 1948 hospodářství rodičů Jiřího Homolky.
Ten se na svůj majetek vrátil už v roce 1991, ale dosud je na statku devastace z
dob komunismu hodně patrná.
Přesto patří "George," jak mu říká část rodiny i zaměstnanců, mezi velmi úspěšné
sedláky v Česku. A to přitom ve stájích nechová hospodářská zvířata, ani jej
neživí prodej brambor nebo jiných plodin. Statek v Březině na Pelhřimovsku mu
přináší zisk jinak.
Pořádný kus lesa, rybníky, na statku pak kromě rozlehlých hospodářských budov i lihovar a kaple - to bylo před rokem 1948 hospodářství rodičů Jiřího Homolky. Ten se na svůj majetek vrátil už v roce 1991, ale dosud je na statku devastace z dob komunismu hodně patrná.
Přesto patří "George," jak mu říká část rodiny i zaměstnanců, mezi velmi úspěšné sedláky v Česku. A to přitom ve stájích nechová hospodářská zvířata, ani jej neživí prodej brambor nebo jiných plodin. Statek v Březině na Pelhřimovsku mu přináší zisk jinak.
Obrať se na spolužáky, poradil Schwarzenberg
Než však Jiří Homolka prozradí tajemství svého podnikatelského úspěchu, neodpustí si upozornit návštěvníky statku na peripetie, jimiž musel projít při restitucích.
"Naštěstí nám poradil Karel Schwarzenberg. Setkali jsme se s ním na chvíli v jednom baru, a když slyšel o našich potížích s vracením majetku, prohlásil: Obraťte se na nejdřív na místní Občanské fórum, pak na místní JZD, a přitom zjistěte, kde všude máte spolužáky," říká Jiří Homolka. Z Československa kdysi odjel v deseti letech, takže skutečně nějaké spolužáky a další známé našel, velkostatek dostal zpátky. Ovšem zničený.
V hospodářských budovách, ale i v přilehlé kapli skladovali socialističtí zemědělci agrochemikálie. Nemovitosti ovšem něco vydržely. Statek je totiž zřejmě vybudován na základě bývalé tvrze, která se připomíná už z dvanáctého století.
Na tradici je Jiří Homolka hrdý, ale do bývalých stájí přesto krávy nevrátil. Přinesl si ze světa jinou podnikatelskou filozofii, než jakou byla odkojena většina zemědělců za socialistické velkovýroby. Nechtěl tedy přidávat další tuny k nadprodukci mléka, obilí nebo masa a čekat, až mu finanční stránku vylepší dotace. Jeho filozofií je dodávat na trh zboží, které je jednak svým způsobem jedinečné, a jednak jde pokud možno o finální výrobek.
Majitel velkostatku se tak prosazuje pěstováním a prodejem koření, speciálních bylin a také dřevovýrobou. Podstatné ovšem je, že mezi jeho odběratele patří největší potravinářské a farmaceutické firmy či obchodní řetězce.
O bylinky stojí Stock, Becherovka i Zentiva
Zatímco rolníci v okolí pěstují na Pelhřimovsku tradiční brambory, Homolkovi (spolu s hlavou rodiny se vrátila i jeho matka, manželka, a syn) na svých polích pěstují nejrůznější koření a byliny. Mák, kmín, měsíček, koriandr, řebříček, angeliku, pelyněk - všechny názvy ani podnikatel neuvádí, něco je skutečně jeho výrobním tajemstvím.
"Nehodlám prozrazovat konkurenci své plány. A také třeba likérky nechtějí, aby se prozradilo, z jakých přísad míchají své značky," vysvětluje statkář.
K jeho odběratelům skutečně patří například proslulé likérky Karlovarská Becherovka nebo Stock Plzeň a na pytlích naplněných voňavým obsahem pro tyto společnosti označení bylinek být nesmí.
Dalším odběratelem "rostlinné výroby" z březinského statku je také kupříkladu největší tuzemská farmaceutická společnost Zentiva.
"Začátky ale nebyly vůbec lehké. Skoro pět let jsme tápali. Zkoušeli jsme pěstovat nejrůznější květiny, ale nemohli jsme konkurovat velkým firmám a neměli jsme ani žádnou specialitu, s níž bychom prorazili," připomíná manželka Barbara, která se s Georgem seznámila ve Spojených státech.
Jenže časem se prosadili a tah na branku - rozuměj snaha zhodnotit výrobek co nejlépe - vedl Homolkovy k další podnikatelské fázi. V té už nestačilo jen nějakou specialitu vypěstovat, usušit a napytlovat.
"S tímhle extraktem se dají dělat nejrůznější věci, třeba používat i jako ekologický prostředek proti nežádoucímu klíčení brambor," dává šéf statku přivonět k láhvi s olejovitou tekutinou. Je cítit po kmínu. V bývalé stáji je instalován speciální destilační přístroj. Zatím podnikatelé pracují jak na zdokonalení výroby kmínového oleje a dalších stupních extrakce, tak sondují poptávku po budoucích produktech.
Každá další fáze extrakce, při níž se podaří oddělit z oleje žádoucí látky, přinese větší zisk. Je to učebnicový příklad významu finalizace výrobku pro ekonomiku podnikání.
Na koření se hodí také příslušná polička...
Jiří Homolka teď na statku zaměstnává kolem třiceti lidí. K hospodářství patří zhruba dvě stě hektarů orné půdy, ovšem také 235 hektarů lesa. A to podnítilo rodinu restituentů k další aktivitě.
"Nejdříve jsme prodávali vytěžené klády, ale zisk nebyl velký. Takže jsme uvažovali, jak přijít k lepší ceně. Pochopitelně zase zhodnocením dřeva. Zařídili jsme si proto vlastní pilu a postupně další stroje na obrábění dřeva," vysvětluje hlava rodiny. Vzpomíná přitom ze svých bohatých zkušeností, že kdysi se také asi rok učil truhlářem - kdesi v Rhodesii v počátcích mnohaleté emigrace...
V Březině nejprve z kmenů vyráběli takzvané plotovky. A vydali se přitom za odběrateli rovnou do klíčového velkoobchodu.
"Třikrát jsem šel do firmy Obi a třikrát mě s dřevem vyhodili. Nakonec tvrdili, že není dostatečně hladké. Tak jsme koupili zase příslušný stroj, vydali se za obchodníky opět - a teď prodáváme," popisuje svoji neodbytnost Jiří Homolka. Kromě Prahy nyní zkoumá odbytové možnosti i v Německu.
Truhlařina přitom nezůstala jen ve stadiu latěk plotovek. Moderní obráběcí stroje (umístěné v bývalých hospodářských budovách) umějí i nejrůznější dřevěné bytové doplňky, věšáky nebo poličky.
Jednu z nich bere George Homolka do ruky a shrnuje tak vlastně dosavadní vývoj svého podnikání po návratu z emigrace: "Tohle je polička na koření. Ze dřeva z našeho vlastního lesa. A koření si tam můžete dát taky z naší výroby..."
Dnešní farmář se ve světě původně "vyučil" naftařem
Jakkoli pozoruhodný je podnikatelský elán Homolkových po návratu do rodné země, stejně neobvyklá je také podnikatelská zkušenost hlavy rodiny z doby předchozí. Po emigraci v osmačtyřicátém si Homolka na rok vyzkoušel i zlaté doly v Jižní Africe. "Ta zkušenost mě ale přiměla jen k tomu, abych si dodělal univerzitu," vzpomíná. Prosadil se až v USA ve službách naftařů, a hlavně během15 let v Saúdské Arábii.
Za války v Zálivu v Arábii zůstal ("všichni utíkali, a tak nám zbylým rostly platy"), ale pak se jel podívat do rodné země. A zůstal.
"Pořád mám další plány. Říkají o mně, že jsem blázen, ale kdybych si nedával ty někdy hodně vzdálené cíle, tak bych asi nedosáhl vůbec ničeho," tvrdí. Nepokojně teď chodí třeba kolem bývalého lihovaru v Březině. "Proč bychom vlastně nemohli ty bylinky, co dodáváme likérkám, lépe zhodnotit sami?", honí se hlavou šestašedesátiletému farmáři, který byl doma i na ropných polích.
Jiří Homolka
V roce 1948 emigroval tehdy desetiletý Jiří Homolka s rodiči z Československa. První cesta vedla do Německa, pak na jih Afriky (absolvoval univerzitu v Kapském Městě), do USA a nakonec na 15 let do Saúdské Arábie. Zde zakotvil jako odborník na počítačové technologie v naftařském průmyslu. Z Ameriky si přivezl manželku Barbaru. V roce 1989 zajel s rodinou na dovolenou do Československa. Pak restituoval otcův statek s dvěma poplužními dvory na Pelhřimovsku. Žena a syn zůstali s ním, čtyři dcery žijí v USA.
Přesto patří "George," jak mu říká část rodiny i zaměstnanců, mezi velmi úspěšné sedláky v Česku. A to přitom ve stájích nechová hospodářská zvířata, ani jej neživí prodej brambor nebo jiných plodin. Statek v Březině na Pelhřimovsku mu přináší zisk jinak.
Obrať se na spolužáky, poradil Schwarzenberg
Než však Jiří Homolka prozradí tajemství svého podnikatelského úspěchu, neodpustí si upozornit návštěvníky statku na peripetie, jimiž musel projít při restitucích.
"Naštěstí nám poradil Karel Schwarzenberg. Setkali jsme se s ním na chvíli v jednom baru, a když slyšel o našich potížích s vracením majetku, prohlásil: Obraťte se na nejdřív na místní Občanské fórum, pak na místní JZD, a přitom zjistěte, kde všude máte spolužáky," říká Jiří Homolka. Z Československa kdysi odjel v deseti letech, takže skutečně nějaké spolužáky a další známé našel, velkostatek dostal zpátky. Ovšem zničený.
V hospodářských budovách, ale i v přilehlé kapli skladovali socialističtí zemědělci agrochemikálie. Nemovitosti ovšem něco vydržely. Statek je totiž zřejmě vybudován na základě bývalé tvrze, která se připomíná už z dvanáctého století.
Na tradici je Jiří Homolka hrdý, ale do bývalých stájí přesto krávy nevrátil. Přinesl si ze světa jinou podnikatelskou filozofii, než jakou byla odkojena většina zemědělců za socialistické velkovýroby. Nechtěl tedy přidávat další tuny k nadprodukci mléka, obilí nebo masa a čekat, až mu finanční stránku vylepší dotace. Jeho filozofií je dodávat na trh zboží, které je jednak svým způsobem jedinečné, a jednak jde pokud možno o finální výrobek.
Majitel velkostatku se tak prosazuje pěstováním a prodejem koření, speciálních bylin a také dřevovýrobou. Podstatné ovšem je, že mezi jeho odběratele patří největší potravinářské a farmaceutické firmy či obchodní řetězce.
O bylinky stojí Stock, Becherovka i Zentiva
Zatímco rolníci v okolí pěstují na Pelhřimovsku tradiční brambory, Homolkovi (spolu s hlavou rodiny se vrátila i jeho matka, manželka, a syn) na svých polích pěstují nejrůznější koření a byliny. Mák, kmín, měsíček, koriandr, řebříček, angeliku, pelyněk - všechny názvy ani podnikatel neuvádí, něco je skutečně jeho výrobním tajemstvím.
"Nehodlám prozrazovat konkurenci své plány. A také třeba likérky nechtějí, aby se prozradilo, z jakých přísad míchají své značky," vysvětluje statkář.
K jeho odběratelům skutečně patří například proslulé likérky Karlovarská Becherovka nebo Stock Plzeň a na pytlích naplněných voňavým obsahem pro tyto společnosti označení bylinek být nesmí.
Dalším odběratelem "rostlinné výroby" z březinského statku je také kupříkladu největší tuzemská farmaceutická společnost Zentiva.
"Začátky ale nebyly vůbec lehké. Skoro pět let jsme tápali. Zkoušeli jsme pěstovat nejrůznější květiny, ale nemohli jsme konkurovat velkým firmám a neměli jsme ani žádnou specialitu, s níž bychom prorazili," připomíná manželka Barbara, která se s Georgem seznámila ve Spojených státech.
Jenže časem se prosadili a tah na branku - rozuměj snaha zhodnotit výrobek co nejlépe - vedl Homolkovy k další podnikatelské fázi. V té už nestačilo jen nějakou specialitu vypěstovat, usušit a napytlovat.
"S tímhle extraktem se dají dělat nejrůznější věci, třeba používat i jako ekologický prostředek proti nežádoucímu klíčení brambor," dává šéf statku přivonět k láhvi s olejovitou tekutinou. Je cítit po kmínu. V bývalé stáji je instalován speciální destilační přístroj. Zatím podnikatelé pracují jak na zdokonalení výroby kmínového oleje a dalších stupních extrakce, tak sondují poptávku po budoucích produktech.
Každá další fáze extrakce, při níž se podaří oddělit z oleje žádoucí látky, přinese větší zisk. Je to učebnicový příklad významu finalizace výrobku pro ekonomiku podnikání.
Na koření se hodí také příslušná polička...
Jiří Homolka teď na statku zaměstnává kolem třiceti lidí. K hospodářství patří zhruba dvě stě hektarů orné půdy, ovšem také 235 hektarů lesa. A to podnítilo rodinu restituentů k další aktivitě.
"Nejdříve jsme prodávali vytěžené klády, ale zisk nebyl velký. Takže jsme uvažovali, jak přijít k lepší ceně. Pochopitelně zase zhodnocením dřeva. Zařídili jsme si proto vlastní pilu a postupně další stroje na obrábění dřeva," vysvětluje hlava rodiny. Vzpomíná přitom ze svých bohatých zkušeností, že kdysi se také asi rok učil truhlářem - kdesi v Rhodesii v počátcích mnohaleté emigrace...
V Březině nejprve z kmenů vyráběli takzvané plotovky. A vydali se přitom za odběrateli rovnou do klíčového velkoobchodu.
"Třikrát jsem šel do firmy Obi a třikrát mě s dřevem vyhodili. Nakonec tvrdili, že není dostatečně hladké. Tak jsme koupili zase příslušný stroj, vydali se za obchodníky opět - a teď prodáváme," popisuje svoji neodbytnost Jiří Homolka. Kromě Prahy nyní zkoumá odbytové možnosti i v Německu.
Truhlařina přitom nezůstala jen ve stadiu latěk plotovek. Moderní obráběcí stroje (umístěné v bývalých hospodářských budovách) umějí i nejrůznější dřevěné bytové doplňky, věšáky nebo poličky.
Jednu z nich bere George Homolka do ruky a shrnuje tak vlastně dosavadní vývoj svého podnikání po návratu z emigrace: "Tohle je polička na koření. Ze dřeva z našeho vlastního lesa. A koření si tam můžete dát taky z naší výroby..."
Dnešní farmář se ve světě původně "vyučil" naftařem
Jakkoli pozoruhodný je podnikatelský elán Homolkových po návratu do rodné země, stejně neobvyklá je také podnikatelská zkušenost hlavy rodiny z doby předchozí. Po emigraci v osmačtyřicátém si Homolka na rok vyzkoušel i zlaté doly v Jižní Africe. "Ta zkušenost mě ale přiměla jen k tomu, abych si dodělal univerzitu," vzpomíná. Prosadil se až v USA ve službách naftařů, a hlavně během15 let v Saúdské Arábii.
Za války v Zálivu v Arábii zůstal ("všichni utíkali, a tak nám zbylým rostly platy"), ale pak se jel podívat do rodné země. A zůstal.
"Pořád mám další plány. Říkají o mně, že jsem blázen, ale kdybych si nedával ty někdy hodně vzdálené cíle, tak bych asi nedosáhl vůbec ničeho," tvrdí. Nepokojně teď chodí třeba kolem bývalého lihovaru v Březině. "Proč bychom vlastně nemohli ty bylinky, co dodáváme likérkám, lépe zhodnotit sami?", honí se hlavou šestašedesátiletému farmáři, který byl doma i na ropných polích.
Jiří Homolka
V roce 1948 emigroval tehdy desetiletý Jiří Homolka s rodiči z Československa. První cesta vedla do Německa, pak na jih Afriky (absolvoval univerzitu v Kapském Městě), do USA a nakonec na 15 let do Saúdské Arábie. Zde zakotvil jako odborník na počítačové technologie v naftařském průmyslu. Z Ameriky si přivezl manželku Barbaru. V roce 1989 zajel s rodinou na dovolenou do Československa. Pak restituoval otcův statek s dvěma poplužními dvory na Pelhřimovsku. Žena a syn zůstali s ním, čtyři dcery žijí v USA.
Zdroj:Podniky a trhy
Sdílet článek na sociálních sítích
