Pro modré nebe nad hlavou

Rozhodli se odstěhovat z města. Pro větší klid, zdravý vzduch. Pro skromnější život, větší volnost i modré nebe nad hlavou. A třeba i proto, aby venkovské krajině pomohli vrátit ztracenou tvář. Bydlí na vesnici nebo na samotě, nemají auto, často ani televizi. Chovají kozy, slepice, králíky, krávy, ovce i koně. Ke spokojenosti prý nepotřebují pračku, teplou vodu, vysavač, ústřední topení. Nejezdí na zahraniční dovolenou, zavařují i suší, co vyrostlo na jejich zahrádce. Jsou skromnější nejenom proto, že mívají jen minimální příjmy, ale protože jim skromnost připadá přirozenější. Proto si z ní někteří udělali i životní styl. Jsou opravdu blíže přírodě, šetrní, ohleduplní a skromnější, jak často tvrdí?

Odejdeme na vesnici!
V malé vísce Třešňový Újezdec na Prachaticku bydlí pár stálých obyvatel. Na vyšší straně zešikmené návsi stojí opravená stará hospoda, dole, naproti ní, velký omšelý statek. Patří Belecům. "Vejděte dál," zval za jeho vraty starší ženský hlas, "psů se nebojte! Doma nikdo není. Dcera Ivana je v nemocnici, vnoučata v Praze a Krumlově, zeťáka Rudu dohoníte ve lhenické sokolovně."

Splněné přání
Rudolf Belec s manželkou Ivanou protelefonovali pět tisíc korun a najezdili stejný počet kilometrů od Plzně až k Litomyšli, než našli dům i místo, kde chtěli žít. Vesnické stavení se čtyřmi stodolami v Třešňovém Újezdci tohle jejich dlouholeté přání naplnilo vrchovatě.
"Podařilo se nám to až v devětadevadesátém roce," začal vzpomínat za stolem ve výčepu lhenické sokolovny Rudolf Belec (37). "Předtím jsme deset let bydleli na ubytovně a v paneláku v Kosmonosích. Ivana (41) tam pracovala jako lékařka v psychiatrické léčebně. Mít modré nebe nad hlavou byl náš sen už v době, kdy jsme se poznali na studiích. Mně Praha nechyběla, stejně ani Ivaně její Ostrava. Když byly peníze, vyrazili jsme i s roční dcerou na celý měsíc do hor. Jezdili jsme nejraděj na samoty, bez lidí a elektřiny."
Návraty domů byly šokující. Rudolfa čekaly přednášky, zkoušky, zápočty a nakonec i diplomka na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze, Ivanu nedočkaví pacienti. Byli bez peněz a modrého nebe.

Časy se změnily
V jednadevadesátém roce začal Belec podnikat. Nešlo mu to. Pak zkusil chvíli pracovat v obchodním oddělení velké počítačové firmy. Měl tam na starosti překlady, tisk návodů a příruček. Ráno jel autobusem z Kosmonos do Prahy, navečer se vracel domů.
"Každodenní stereotyp mi připadal jako stahující se oprátka kolem krku," svěřuje se. "Místo překladatele jsem proto vyměnil za makléře ve velkých investičních fondech. Peněz sice přibylo, ale ubylo svobody."
Dřív než před devátou večer se Rudolf Belec domů nedostal. Jen málokdy od dětí slyšel, co je bolí nebo trápí. O tom, co přinesl den, neměl náladu mluvit ani s manželkou.Těžko usínal i spal. Jak dnes s ulehčením přiznává, nejednou míval katastrofické sny, ve kterých prodělával milióny korun.
"Ve třiceti jsem nastoupil na civilní službu do psychiatrické léčebny v Kosmonosích. Ten rok mně fantasticky pomohl. Odložil jsem oblek, kravatu, naleštěné boty a oholenou tvář. Staral jsem se o zahradu a park. V tu dobu jsem se definitivně rozhodl: Odejdeme na vesnici!"
Belec se v makléřské firmě objevil ještě jednou. To když v aktovce nesl výpověď. Vzdal se vysokého platu, služebního auta, telefonu. Jeho rodinu čekala nová adresa: Třešňový Újezdec.

Dnes je ve svém živlu
"Už od počátku jsem věděl, že budu doma překládat odborné texty, že se Ivana bude nějaký čas věnovat dětem a že až prckové povyrostou, najde si místo psychoterapeutky," říká s jistotou Rudolf Belec. Pak se na chvíli zarazil, jako by nevěděl jak dál... "Mně to vychází, manželce jen částečně. Postihla ji nemoc mozku, která jí zatím brání pracovat."
Ještě loni v létě seděl Rudolf Belec dvanáct hodin u počítače a nestíhal překládat. Modré nebe nad hlavou se mu začalo vytrácet. Chyběla mu kultura a možnost častěji se vidět s přáteli a kamarády. Jak z toho ven? Založil překladatelskou agenturu a začal rozdělovat práci dalším kolegům po celé republice. Dnes je řídí přes internet z pronajaté sokolovny ve Lhenicích.
Ve chvíli, kdy se mu uvolnily ruce, založil Filmový klub v rámci občanského sdružení Festa de la Cesta. V sokolovně se pravidelně začaly promítat "artové" filmy z DVD nosičů, jednoduše přes datový projektor na plátno. Na představeních nebývá plno, nejvíce dvacet diváků, ale to prý není podstatné.
"Kromě filmových projekcí organizuji v tělocvičně sokola i živé koncerty hudebních skupin. Nikoho neodmítáme," chlubí se Belec. "Jsou tu slyšet mj. punk, metal, techno, pop-rock, reggae, country nebo folk. Někdy je nabito až po střechu. Jsem ve svém živlu, našel jsem se. Počtem různých kulturních akcí patříme k nejaktivnějším místům v jižních Čechách."
Praha ani České Budějovice Rudolfu Belecovi už nechybí. Jeho dětem, s přibývajícími zájmy, možná ano. Čtrnáctiletá dcera výborně maluje, o dva roky mladší syn je nadějí českého šachu. Vesnice jim však další růst nenabízí. Musejí do města. Alespoň na čas, aby se pak mohli rozhodnout, jak dál. Jestli to bude znovu Třešňový Újezdec, nikdo dnes neví.

Barokní krajinář Robert Blíženec
V osmnácti chtěl žít v hájovně na Červeném blatě, v pětadvaceti ve tvrzi Cukenštejn. Ve třiceti - když už bylo jasné, že ani jedno, ani druhé nezíská - koupil u Horní Stropnice kus louky, les a močál. Na tom krásném kusu země v zapadlém koutě jižních Čech začal hospodařit a stavět dům na venkovské samotě.
Z Horní do Dolní Stropnice přejedete autem během chvilky. Na dřevěném mostku odbočíte přes stejnojmennou dravou říčku. Z úzké silničky směrem k osadě Paseky uhýbá vpravo stezka vysypaná jemnou šotolinou. Po čtyřech stech metrech se vyhoupne na hřeben. Na pravé straně stojí obrovský menhir poskládaný ze tří balvanů. V ohradách na okolních pláních plní voňavým senem své žaludky krávy, koně arabského plemene a ovce obrostlé vlnou. Dál od cesty, na malé planině, stojí rozkročená mohutná zvonice z rozštípnutého dubového kmene. Z vrcholu kopce odbočuje cesta dolů, k lesu, a končí u dřevěnice. Osmý rok tam žije na samotě lesní inženýr, ochranář přírody, živnostník a soukromý zemědělec Robert Blíženec (41). Říkají mu krajinář. Vykupuje pole, louky, projektuje a vytváří nové cesty krajinou, zušlechťuje lesy, kosí hektary luk, sází stromy, opravuje poničená Boží muka. Krajině, kde si postavil dům a kde chce i žít, dává novou tvář.

Obnova Pasek
"S obnovou novohradské krajiny jsem začal před sedmi lety. Podél asfaltové silničky do Pasek jsem tehdy vysázel alej nových vzrostlých stromů," vypravuje Robert Blíženec u velkého stolu v dřevěnici nad půllitrem piva. "Když jsem o rok později koupil další pole, cestu k nim jsem si nechal vytyčit podle starých historických katastrálních map. Spolu s ní vznikly také nové linky cest za ty, které v šedesátých letech zahrnuly buldozery kolektivizace. V celé jejich budoucí délce jsem vysázel další aleje javorů, které - až stromy povyrostou - zarámují barokní pohledy na kostely v Horní Stropnici a Nových Hradech."
Když se Roberta Blížence někdo v osmadevadesátém roce zeptal, kde má svůj domov, dostal odpověď: Paseky 25, dřevěnice u lesa.
První pozemek si Robert Blíženec koupil o čtyři roky dříve. Měl osm hektarů, na nich kus lesa, zanedbanou louku a močál. Časem k nim přidal další pole a pastviny. Dnes má v Pasekách už osmdesát hektarů půdy. Je to prý jen polovička toho, co by chtěl jednou mít.
"Jedna z cest, která mě tam přivádí z Českých Budějovic, vede horem přes les," říká Blíženec. "V jednom místě tam dlouhé roky stála poničená Boží muka. Poprosil jsem kamaráda, sochaře Richarda Rudovského, aby mi je pomohl opravit. Když jsme je za dva měsíce dávali na původní místo, našel jsem v okolních příkopech další a pak znovu další Boží muka. Řekl jsem si, že je budu programově vyhledávat a opravovat."
Na cestě do Českých Budějovic dnes není jediný poškozený svatý pomníček. Všechny, a bylo jich přes deset, nechal Robert Blíženec opravit. Za úspěšný projekt záchrany Božích muk na Stropnicku, i za opravu kapličky v osadě Lukov, získal osvícený krajinář v roce milénia hlavní cenu Fordovy nadace.
Unikátní byla také stavba nové polní cesty, kterou si krajinář Blíženec navrhl sám. Její základ vytvořila řeka malých a velkých kamenů, které se v délce tisíc metrů ručně skládaly - jako mozaika - těsně vedle sebe. Se štěrkem a drtí tak vznikla cesta bez rigolů a kolejí.
"Došlo i na bývalý průhon pro dobytek," vysvětluje Blíženec. "Byl to brutální kilometrový zářez v krajině, lemovaný zabetonovanými železnými trubkami a spoustou drátů. Všechny jsme vytahali ven ze země jako bolavé zuby. Jizvy jsme zavezli ornicí, místo smrků jsme vysadili ušlechtilé listnáče a část pozemku jsme oseli směskou stovky kvetoucích bylin. Krajina si oddechla a začala se zelenat."

Není kam se vracet
Chov koní, ovcí i krav něco stojí, stejně tak i nákup pozemků a jejich úprava. "Založil jsem firmu, která se v počátku devadesátých let živila údržbou chráněných přírodních území a rezervací," vysvětluje Blíženec. "Oplocovali jsme například Žofínský prales proti vysoké zvěři, anebo jsme likvidovali divokou buš v anglickém parku v Tereziině údolí, která tam v poválečných čtyřiceti letech narostla na původních loukách. Podle dobových plánů jsme tam obnovili rovněž všechny dřevěné i kamenné mosty.. V parku se objevily i naše masivní dřevěné lavičky, které jsou k vidění mimo jiné i v zahradě Kinských v Praze, ve Vojanových sadech nebo v oboře Hvězda."
Krajinář Blíženec musí dnes počítat i s dotacemi ministerstev zemědělství a životního prostředí. Bez nich by nemohl stavět nejenom nové cesty v krajině, ale například i vybudovat malebný čtvrthektarový rybník v Dlouhé Stropnici.
"Představy o budoucí podobě krajiny mě neopouštějí," říká Robert Blíženec. "Zpátky se vracet nechci, vlastně ani není kam. Nakonec nová tvář krajiny venkovu sluší."

Život na samotě
Zuzana Guthová bydlela do pětadvaceti let v Praze, dalších deset v Českých Budějovicích. V pětatřiceti se s rodinou stěhovala do osady Desky u Kaplice. Vydržela tam sedm let. Dnes bydlí v Borovanech. Je ráda, že "experiment" vesnické samoty skončil.

Plány a poznání
Mít na vesnici domeček se zahrádkou byl pro ni a manžela velký sen. Lákala je čistá příroda a klidný život. Dali dohromady něco málo peněz a koupili vesnickou chalupu v Deskách. Že to je přes týden "mrtvá" osada, prý nebylo moc poznat. Kam se podívali, tam byla chalupa a někdo v ní. Až později zjistili, že vesnice plná domů a stavení patří "lufťákům". Osada měla všehovšudy i s nimi jen osm stálých obyvatel!
Samota Zuzaně Guthové nevadila. Manžel pracoval v Českém Krumlově, doma byl každý den. Oba se zpočátku učili topit v kamnech, kosit trávu pro kozu, štípat dříví na vaření i na zimu, sušit i zavařovat ovoce a zeleninu. Neměli auto, televizi odnesli na půdu, vodu na pití nosili ze studánky, ve škopíku s vodou prali ručně prádlo.
"Šok jsem zažila pár dní potom, co jsme se nastěhovali," vypravuje Zuzana Guthová. "Jela jsem nacpaným autobusem z města domů, nikoho jsem neznala. Z ničeho nic se dala se mnou do řeči úplně cizí paní a říká: Vidím, že už vám na dvoře visí plenky, co chlapeček, je v pořádku? A co manžel, už sehnal dřevo na topení? Nepotřebujete pomoct? Bavila se, jako bych byla její sousedka, a přitom jsem ji viděla poprvé v životě."
Jiří Guth dostal místo v Praze, do Desek se dostal jen na víkendy. O děti, zvířata i chalupu se musela přes týden starat Guthová sama. "Kromě synů a dcery jsem neviděla nikoho jiného," svěřuje se. "Jednou za týden jsem chodila k sousedce na samotu pro kravské mléko. Byl to jediný cizí člověk, s kterým jsem si mohla popovídat. Nejhorší byla samota. Když jsem něco mimořádného prožila, neměla jsem to komu říct. Pro doporučené psaní jsem cestovala sedmnáct kilometrů. Ovšem bez auta. Autobus jel jednou za dvě hodiny."

Neuvážený krok?
Guthovi mají dva chlapce a jednu dceru. Když bydleli v Deskách, bylo dívce dvanáct. Z celé rodiny jí město chybělo nejvíce. V patnácti odešla, nebo spíše utekla na internát do Budějovic a na vylidněnou vesnici se vracela jen výjimečně.
"To, že budu mít víc fyzické práce, mi nevadilo," přiznává Guthová, "ale vůbec jsem si neuvědomila, co mně i dětem bude chybět: Přátelé, kamarádi, rodina, sousedé."
Jak synové rostli, přišla další starost, s kterou na začátku moc nepočítala: Kdo je bude vozit do školky? Autobusem to bylo téměř vyloučené, a tak se musel koupit automobil. Ne že by na něj Guthovi neměli už dřív, ale dlouho drželi zásadu, že se bez něj obejdou. Časem se z půdy snesla televize, koupila vířivá pračka, počítač...
"Vesnice nás nezklamala, ale výsledný dojem byl ten, že tam nemůžeme žít," klidně přiznává paní Guthová. "Říkám to otevřeně, u mě i manžela to byl na začátku ne zcela uvážený krok. Třeba připravit dřevo na táboráček bylo úplně něco jiného než nařezat a potom i naštípat dvacet kubíků dřeva na zimu. A to nám v určitou chvíli vůbec nedošlo. Představa o prostém životě a samozásobitelství na venkově se v moderní společnosti důsledně naplnit nedá. Pokud lidé chtějí například obstát v oboru, který je živí, nebo chtějí splnit zájmy svým dorůstajícím dětem, nakonec si koupí auto, televizi, počítač i mobilní telefon."

Zelení a šetrní
Jedenapůlroční Maruška Hakrová měla ve tváři široký úsměv od ucha k uchu. Nevím, zda to bylo proto, že se jí líbí houpání na dřevěném koni, anebo, že přišla do chalupy návštěva. Někdo náhle zaklepal na dveře domu. Tomáš Hakr se omluvil a vyšel ven. Když se vrátil, držel v ruce igeliťák se dvěma chleby a deseti rohlíky uvnitř. Vůně čerstvého pečiva, které přivezl soused z města, prostoupila celou místností...
Hakrovi jsou křtěni Vltavou. V osadě Přebytek u Nového Města pod Smrkem ve Frýdlantském výběžku žijí dva a půl roku. Bydlí tam v chalupě rodičů, kteří sem před lety jezdili na víkendy a dovolenou. Nemají pračku, ledničku, mixér, vysavač, ústřední topení, auto ani teplou vodu. Žijí skromně, vůči přírodě ekologicky a šetrně. Sami si melou mouku pro pečení domácího chleba, mají tři kozy, králíky a slepice, troje včely, hektar louky a pole. Jsou soběstační v zelenině, bramborách a luštěninách, suší i zavařují všechno, co vyroste na ovocných stromech. Jak oba společně tvrdí, s tím, co na vesnici mají i nemají, by ve městě mohli jen sotva žít.

Vzácná shoda
Třiatřicetiletý Tomáš Hakr je zemědělský inženýr, osm let se živil v advokátní a patentové kanceláři. Manželka Dana (25) pracovala jako účetní v soukromé firmě. Když se přestěhovali do Přebytku na sever Čech, měli už od začátku jasno, co chtějí dělat. Ona bude rodit děti a starat se o domácnost, manžel - hlava rodiny - bude překládat texty o životním prostředí.
"I když jsem na tom finančně hůře než v Praze, vůbec mi to nepřijde," říká Tomáš Hakr. "To, co mám z překladů, nám stačí. Ve městě jsem měl sice spoustu peněz, ale protože jsem i tam programově žil skromně, neměl jsem je za co utratit. Ležely v bance, k životu jsem je moc nepotřeboval."
Když se potkají dva lidé se stejnými sklony a zálibami, je to vzácnost. "Možná ano, ale mně to tak nepřijde," brání se Dana Hakrová. "Nikdy jsem netoužila po přepychu a majetku. Skromný život na venkově mě hodně lákal i přitahoval."

Mýdlo s jelenem
Největší místnost víc než sto let staré chalupy v bývalých Sudetech, připomínala historickou expozici vesnického skanzenu. Dojem kazil jen počítač na velkém dřevěném stole. "Není kam ho dát," vysvětloval Tomáš Hakr. "Moc mi pomáhá, všechny překlady posílám klientům přes internet."
Malé Marušce dál držel na tváři úsměv od ucha k uchu. Maminka Dana odběhla do předsíně a přinesla obrovskou umělohmotnou nádobu na praní. Do ní pak nalila teplou vodu z kamen, přinesla valchu a začala prát...
"Pračku taky nemám, což je dnes asi extrém," usmívá se Dana Hakrová. "Na valše jsem prala ještě doma, v Praze. Mě k tomu tady na venkově nevede jenom šetrnost, ale velká záliba. Jestli někdo jezdí rád na kole nebo v autě, mě uspokojuje praní na valše, v mýdle s jelenem. Může se časem stát, že až budu mít víc dětí, méně času a sil, že mě situace donutí v něčem slevit a že dojde i na pračku."

Chybí jim stejní přátelé
Hakrovi jsou jiní nejenom ve srovnání s lidmi ve městě, ale i těmi, kteří odjakživa žijí na vesnici. Do lesa nechodí s motorovkou, ale ruční pilou. Dřevo nevozí traktorem, ale na kárce. Trávu kosí ručně, sekačku používají jenom při "velkém senu"....
"Jestli jsme ekologičtější? Asi ano," odpovídá Dana Hakrová. "Projeví se to například tehdy, když si pořizujeme nové věci. Nevybíráme je podle ceny, ale hledíme na dopady. Nekoupím manželovi třeba čínské nebo vietnamské ponožky, ale české, i když jsou dražší. Chci tak podpořit naše výrobce. Navíc mi to přijde jako velká hloupost, vozit k nám zboží z opačného konce světa."
Manžel Tomáš doplňuje: "Z potravin kupujeme bioprodukty, i když jsou několikanásobně dražší než normální. My však máme dobrý pocit, že to má smysl. Kromě toho, že jsou zdravější, tak rádi podpoříme ekologické zemědělství, které je u nás na slušné úrovni."
Po sklenici s medem stékalo pár jeho kapek. "Chutnal vám?" zeptal se Tomáš Hakr. "Nám strašně, za rok ho sníme kolem čtyřiceti kilogramů. Dáváme ho do pečení, Marušce do čaje i na chleba." Pak se otočil k manželce do místnosti a poznamenal: "Tak to řekni!"
Dana jako by na tuto příležitost čekala. "Hodně mi chybí přátelé s podobným životním stylem. My ženské si potřebujeme hodně povídat, svěřovat se i radit si, dělit se o veselé i smutné události. Tomáš mi na to jako vrba nestačí, nakonec on ani takovou potřebu nemá."