Vepříny, nebo proměnu venkova?

Během několika týdnů ministři prakticky rozhodnou o pří-ští podobě českého venkova. Vláda totiž představí svoji koncepci a podpoří ji rozdělením desítek miliard korun, jež přitom bude držet v ruce. Ale zatímco v posledních letech kráčela poměrně dobrým směrem, zvěsti z pražských úřadů naznačují, že se plánuje návrat do starých kolejí.


Vrátit do polí zeleň
Budoucnost venkova přitom patří mezi věci, na kterých už patnáct let panuje v české veřejné debatě takřka všeobecný konsensus.
Politici se shodují, že je potřeba vesnice zbavit závislosti na průmyslovém zemědělství a rozhýbat zde nové zdroje příjmů. Plánují také vrátit do polí zeleň: stromy, remízky, meze, mokřady a meandrující potoky či polní cesty. Nejenže krajina potom bude lépe zadržovat vodu, a tím klesne riziko povodní. Navíc se tak atraktivními pro turisty stanou i místa, kam by se jinak nevydali. Sympatická vize má jedinou chybičku: vyžaduje značné investice, na které prostě nejsou peníze.
Což ovšem právě teď přestává být pravda. V příštích sedmi letech bude Česká republika každoročně dostávat něco mezi pěti a deseti miliardami korun z takzvaného druhého pilíře evropských agrárních dotací: tedy prostředků, které nejsou určeny na přímé subvencování zemědělců. Šlo by z nich každý rok financovat řádově stovky projektů, jež mohou doslova proměnit český venkov. Taková příležitost přichází jednou za generaci. Zda jí ministři využijí, bude velkým testem vládní politiky.
Kabinet totiž musí rozhodnout, na co peníze utratí. Může jimi financovat další rozvoj intenzívního zemědělství. Měřeno čísly ve statistikách, venkov na tom bude lépe než doposud. Pokud však jde o jeho podobu, zůstane vše při starém. Nabízí se ovšem také sázka na koncepční změny: přidat ke kvantitě i kvalitu a soustředit prostředky především na programy zaměřené na obnovu zeleně, oživení vesnic a nová ekonomická odvětví.
Vláda si to už vyzkoušela nanečisto, při schvalování obdobných dotačních pravidel na roky 2004 až 2006.
Naložila s nimi docela rozumně. Podpory zaměřila na obnovu venkova a péči o krajinu. Navíc odmítla následovat příklad některých zemí EU a převést část přidělené částky na přímé subvence statkům. Speciální výpomoc zemědělcům v podhorských oblastech omezila výhradně na louky a pastviny, což majitele motivuje k postupnému zatravňování polí. Podíl orné půdy na zemědělských pozemcích u nás činí hrozivě vysokých 72 procent. Navíc Paroubkův kabinet ve svém programovém prohlášení výslovně anoncoval, co plánuje s penězi v dalších sedmi letech udělat: investovat do péče o krajinu přinejmenším tolik prostředků jako v takzvaném Horizontálním plánu rozvoje venkova na první tři roky členství v unii. Pohled do jeho rozpočtu tedy ukazuje, že vláda hodlá do této oblasti věnovat alespoň 49 procent. Pokud by tento záměr ministři splnili a vychytali některé, ponejvíce technické mouchy předchozího programu - především stanovili přesnější ekologická pravidla financování -, zaslouží pochvalu.


Peníze na pár projektů
Jenomže první návrhy, které se z ministerstva zemědělství šíří, obsahují něco úplně jiného.
Především: zdaleka největší balík peněz má jít postaru na komerční investice do současného průmyslového zemědělství a intenzivního lesnictví. Nové vepříny budou jistě lepší než staré vepříny, ale opravdu jsou tím, co by stát měl na venkově především platit?
Naopak podíl peněz na projekty, jež by mohly venkov proměnit, oproti původním záměrům z loňského manifestu Paroubkova kabinetu dramaticky klesl. Návrh sice obsahuje důležité programy, ale v rozpočtu jsou na ně určeny směšné částky.
Například: politici už léta mluví o tom, že musíme do české krajiny vrátit drobné zelené plochy. Sníží se riziko povodní, vylepší ochrana půdy před erozí a mezi obrovskými lány vznikne prostor pro přírodu.
Mládkovi úředníci skutečně do svých plánů zařadili i podporu, která bude financovat obnovu rozptýlené zeleně. Potud dobře. Ovšem investovat do ní hodlají 18 miliónů korun ročně. Nejenže jde o řádově desetiny procenta celkového rozpočtu: tedy evidentně žádnou prioritu. Především za takovou částku lze pořídit nanejvýš pár pěkných místních projektů. Plošný účinek však bude bezmála zanedbatelný.


Pozor na umělé smrčiny
Navíc chybí konkrétní ekologická kritéria pro projekty, jež by zajistila, že dotace neudělají více škody než užitku. Některé návrhy jsou důvodem k obavám: stát například chce platit další meliorace nebo regulace potoků.
Subvence proto musí usměrnit přesnější pravidla, která však zatím chybějí. Největším průšvihem se paradoxně může stát podpora zalesňování. Hrozí totiž, že velká část peněz skončí ve výsadbě dalších a dalších umělých smrčin v podhorských oblastech, které přitom nedostatkem lesa - na rozdíl od nížin - netrpí. Na to je euromiliard trochu škoda.
Autor je programový ředitel Hnutí Duha