Místo pro přírodu v zemědělské krajině

Vznikly programy na zlepšení neutěšeného stavu zemědělství, které jsou uplatňovány i v České republice.

Zemědělství prodělalo ve všech průmyslově vyspělých zemích světa změny, které poznamenaly venkov, krajinu i přírodu jako celek. Zprůmyslněné zemědělství s používáním chemikálií, moderních strojů, typické masivním scelováním a odvodňováním pozemků apod., ovlivnilo negativně nejen kvalitu potravin, ale i kvalitu půdy a zemědělskou krajinu s konečným dopadem na četnost a druhovou pestrost rostlin i živočichů.

Ještě než tuto skutečnost uznala i oficiální místa, vznikla spontánně alternativa - ekologické zemědělství s produkcí biopotravin.

Papírová podpora biodiverzity

V Evropské unii a dalších vyspělých zemích dnes východisko v podobě ekologického zemědělství již nikdo nezpochybňuje. Vznikly programy na zlepšení neutěšeného stavu zemědělství, které jsou uplatňovány i u nás a jsou určeny pro všechny zemědělce bez rozdílu ve způsobu hospodaření. V Česku je to v současné době zejména Program rozvoje venkova (PRV, zkratka z angl.: EAFRD). Podle tohoto zásadního dokumentu, s platností až do roku 2013, se má naše zemědělství rozvíjet "na bázi trvale udržitelného rozvoje, zlepšení stavu životního prostředí a snížení negativních vlivů intenzivního zemědělského hospodaření". Klíčový je soubor opatření, tzv. osa 2 - "Zlepšování přírodního prostředí a krajiny", s hlavní prioritou "Podpora biologické rozmanitosti...".

Na podporu naplňování tohoto cíle byly z rozpočtu EU i ze státního rozpočtu ČR vyčleněny obrovské částky, které každoročně dostávají i naši zemědělci. Nabízí se tedy otázka, zda jsou tyto prostředky využívány skutečně za účelem podpory a rozvoje biodiverzity (druhové pestrosti) a ochrany životního prostředí. Mnoho zemědělců bohužel nechápe tyto programy správně, tedy jako příspěvek na ochranu životního prostředí, ale jen jako jakousi další nárokovou dotaci na vyrovnání příjmů v situaci, kdy zemědělci produkcí potravin nejsou ve srovnání s jinými obory konkurenceschopní.

Nedomyšlený systém podpor

Také z pohledu ochrany přírody se Česká republika rozdělila na klimaticky znevýhodněné LFA (low favourite areas) oblasti a na oblasti produkční. V LFA je momentálně podporováno zatravnění, extenzita a sečení travních porostů, ovšem bez ohledu na vytváření krajinných a ekologicky stabilizačních prvků či optimální termíny a postupy seče nezbytné například pro vzácné rostliny nebo na zemi hnízdící ptáky. Požadovaná je spíše "uklizená" krajina než krajina podporující volně žijící zvířata a planě rostoucí rostliny. Zcela špatná je situace v produkčních oblastech, kde se stále hospodaří pouze intenzivním konvenčním způsobem, aniž by byl na zemědělské půdě ponecháván jakýkoliv prostor pro přírodu.

Švýcarský model

Možným poučným příkladem řešení této neutěšené situace, a to i pro produkční oblasti s převahou konvenčního zemědělství, je Švýcarsko. Švýcarští odborníci vytvořili celostátně platný katalog tzv. "ekologicky kompenzačních ploch" (ekoploch), tedy biotopů v zemědělské krajině, které mohou být útočištěm pro volně žijící živočichy, vhodným stanovištěm pro planě rostoucí rostliny a které plní ochranné funkce půdy i vody. Konkrétně se jedná např. o extenzivní louky a pastviny, květnaté pásy, úhor, vlhké biotopy, biokoridory a křoviny, vysokokmenné sady a aleje, nezpevněné cesty, zídky, hromady kamení...

Jednoduchá pravidla: něco za něco

Sama teorie a vytvoření systému není nic až tak jedinečného. Úspěch a výjimečnost Švýcarska tkví v tom, že vymysleli nástroj, jak přesvědčit všechny zemědělce (bez rozdílu, zda hospodaří ekologicky nebo konvenčně), aby takováto "místa pro přírodu" na svých farmách udržovali, případně aktivně vytvářeli. A je to velmi jednoduché. Každý zemědělský podnik, který chce požádat stát o jakékoliv zemědělské dotace, musí nejprve splnit podmínku: Prokázat minimálně 7 % ekologických kompenzačních ploch z celkové výměry zemědělské půdy podniku. K této podmínce se váží ještě další opatření (např. dodržování předpisů welfare neboli životní pohody v chovu hospodářských zvířat, vyrovnaná bilance hnojení, ochrana půdy a vod). Povinnost "přírodních ploch" pro všechny podniky je však nápadem zcela jedinečným a v praxi fungujícím. Na jedné straně pro všechny zemědělce platí přísná podmínka mít v podniku minimálně 7 % ekoploch (podniky s ovocnými sady a vinicemi mají povinnost mít pouze 3,5 % ekoploch), a to i v produkčně intenzivních oblastech, na druhé straně stát podporuje jejich zakládání i údržbu zvláštními dotacemi, takže se toto "povinné" zapojení do celostátní podpory agrobiodiverzity švýcarským zemědělcům ve výsledku vyplácí. Dotace na ekoplochy a krajinné prvky jsou výrazně vyšší v nížinných podnicích než v podnicích horských, kde je přirozených ekoploch logicky více.

Poradenství jako základ

Celý systém vyžaduje samozřejmě dobré poradenství a fundovanou kontrolu. Tyto dvě základní podmínky by u nás zpočátku pravděpodobně představovaly problém, protože kvalitní agroekologické poradenství je v ČR zatím v plenkách. Poradenství, kontrola a ostatně i sankční systém, vše je dosud bohužel zaměřeno formálně na splnění administrativních požadavků, bez ohledu na potřeby přírody. Nesystematičnost a nelogičnost stávajícího českého systému představují například: častá likvidace rozptýlené zeleně, tedy křovinných pásů, solitérních stromů apod., z důvodu uznání výměr udržovaných ploch pro LPIS (Land Parce Identification System - registr zemědělské půdy) nebo problémy s posunem seče s ohledem na květnaté louky či hnízdící ptáky.

Poradenství, projekce a kontrola v jednom

Ve Švýcarsku jsou při zakládání ekoploch činné soukromé projekční a poradenské firmy, které musejí získat pověření od jednotlivých kantonů (v kantonu Aargaou je to např. Agrofutura Frick). Tyto kompetentní firmy pak nejen projektují a radí, ale zprostředkovávají i dotace na ekoplochy a provádějí kontrolu jejich rozloh, kvality a údržby.

Švýcarský přístup a systém by se mohl stát řešením pro náš nepoměr přírodních ploch v LFA oblastech ve srovnání s oblastmi produkčními (jako jsou Polabí, Haná či jižní Morava...), kde ekoplochy na zemědělské půdě, vyjma málo rozšířeného ekologického zemědělství, v podstatě nenajdeme.

Ekologické zemědělství o krok napřed

Ekologické zemědělství je už ze své podstaty příznivější k životnímu prostředí a přátelštější k volně žijícím živočichům a planě rostoucím rostlinám.

Je to dáno zejména úplným vyloučení používání agrochemikálií.

Oprávněně je proto v českých i švýcarských agroenvironmentálních programech postaveno samostatně a ekozemědělci dostávají dotace navíc, jako další položku k celkovým dotacím, které ve stejných podmínkách obdrží jejich konvenční kolegové.

Ekozemědělci přírodě, s BIO kvete rozmanitost

Švýcarská koncepce přesného definování ekologických vyrovnávacích ploch (ekoploch) s vypracovaným systémem jejich zakládání a údržby přivedla pracovníky olomouckého Bioinstitutu, o.p.s., na myšlenku vyzkoušet tuto strategii a její pozitivní efekt na přírodu na několika ekologických farmách svazu PRO-BIO.

Ve spolupráci se švýcarským výzkumným ústavem pro ekologické zemědělství FiBL byl ve Švýcarsku, v Rakousku a v Česku zahájen projekt "Ekozemědělci přírodě, s BIO kvete rozmanitost".

Na modelových farmách tohoto projektu tak může laická i odborná veřejnost vidět ekoplochy, definované švýcarským katalogem, v praxi. Jsou to například postupně sečené nehnojené horské květnaté louky na ekofarmě Letní stráň v Přemyslovském sedle v Jeseníkách, nezpevněné cesty a vysokokmenný sad na ekofarmě pana Folty v Kateřinicích u Příbora, liniové výsadby stromů a biotop revitalizovaného potoka u dr. Miroslava Šrůtka v Benešově u Kamenice nad Lipou nebo kamenné zídky a vlhký biotop u paní Markové na ekofarmě Mlýnec na Táborsku.

Švýcarské, rakouské, ale i dánské zkušenosti jsou Bioinstitutem experimentálně ověřovány také v rámci Národního výzkumu II (Optimalizace zemědělské a říční krajiny v ČR s důrazem na rozvoj biodiverzity), který koordinuje prof. B. Šarapatka z Univerzity Palackého v Olomouci.

Jedním z výstupů tohoto projektu bude mimo jiné i návrh metodiky tzv. faremních plánů šetrného hospodaření a úprava našeho dotačního systému, aby se dál finančně nepodporovala pouze "uklizená" krajina a sečení travních porostů, ale naopak hlavně postupy vedoucí k udržení a zvyšování biodiverzity na našich polích ve všech produkčních oblastech, jak je proklamováno v úvodu Programu rozvoje venkova.

Ing. Jiří Urban
Autor pracuje v Bioinstitutu, o.p.s.