Zemědělství Izraele

posledních 20 let izraelské zemědělství prodělalo radikální změny ve výnosech, výrobních technologiích a velikosti výrobních celků, které vedly k výraznému zvýšení výnosů a snížení podílu zemědělců na počtu pracujících obyvatel pod 1,9 %. Zemědělská výroba zabezpečuje potřeby státu zejména co se týká masné produkce, některé rostlinné komodity se musejí dovážet, týká se to zejména obilí a cukrové řepy/cukru.

Výsledkem trendů izraelské ekonomiky v posledních desetiletích je také změna postavení zemědělství. Obor, který býval v počátcích Státu Izrael pro jeho hospodářství stěžejní, produkuje nyní jen malou část HDP, konkrétně kolem 2,5%. Na exportech se pak podílí z 3,5%.

Agrární exporty jsou z evropského pohledu patrné zejména v zimě, kdy jsou v evropských maloobchodních řetězcích za časté k dostání papriky, lilky, řapíkatý celer či cherry rajčátka, takto substituty zeleniny, jež je v Evropě sezónní. Izrael je rovněž významným exportérem řezaných květin a akvarijních ryb.

Pokud jde o importy, převládají zejména některé obiloviny (především pšenice) a řepa/řepný cukr.

Vlastnictví a organizace výroby má obvykle jednu ze dvou forem - kolektivní kibucy nebo družstva vlastníků rodinných farem, tzv. mošavy, sdružující obvykle 60-100 drobných farem. Obě formy družstevního sektoru společně zabezpečují cca 80 % zemědělské výroby. Ekonomický úpadek řady kibuců však vede ke hledání jiných modelů hospodaření, většina kibuců již např. zavedla osobní zainteresovanost, vyplácí diferencované mzdy a zřídila přidruženou průmyslovou výrobu, která je většinou drží ekonomicky nad vodou. Mnoho kibuců také privatizovalo bydlení svých členů.

Zemědělství trpí nedostatkem levných nekvalifikovaných pracovních sil. Řešení prostřednictvím zaměstnávání zahraničních dělníků z velkých dálek (Thajsko, Čína) má svá úskalí, proti jsou jak vláda, tak odborové svazy. Zemědělci naopak často upozorňují, že bez zaměstnávání gastarbeiterů je jejich výroba neudržitelná.

Izraelští zemědělci hospodaří ve velmi nevýhodných přírodních podmínkách. Především asi 50 % plochy izraelského státu tvoří Negevská poušť, která je pro rozvoj zemědělství bez velkých investic zcela nevhodná, cca 15,5 % zaujímají národní parky a lesy, 6,3 % pastviny a pouze 18,3 % tvoří orná půda.

Dalším stěžejním a negativně působícím faktorem je krize v zásobování izraelského hospodářství vodou. V posledních letech pravidelná sucha přispěla ke kritickému snížení zásob vody v přirozených rezervoárech (Galilejské jezero, pobřežní a horská podzemní voda). Hojné deště v zimní sezóně 2012-13 sice do značné míry přirozené zásoby použitelné vody obnovily, ale i bez ohledu na tuto skutečnost je spotřeba vody v zemědělství nadále hodnocena jako disproporčně vysoká. V důsledku byla implemenotována přísná regulační opatření pro využívání vody v zemědělství, v Galilejském jezeře byl pak na roky 2010 a 2011 kupř. zcela zakázán rybolov.

Z celkové výměry zemědělské půdy je asi 54% zavlažováno a zemědělci se tak podílí z přibližně 60% na celkové izraelské spotřebě sladké vody.

Z hlediska možností obchodu s potravinářskými výrobky je třeba zmínit silný protekcionismus, přestože vláda usiluje o liberalizaci a odstraňování dovozních omezení. Dovoz totiž komplikují nejen běžné množstevní kvóty a cla (budiž přiznáno, že ve vztahu k zemím EU již výrazně omezená), ale i zákazy dovozu některých výrobků (z našeho českého pohledu zejména vepřové maso a uzeniny) a další předpisy (např. kašrut tj. náboženské zásady pro přípravu potravin). Pro vztah státu k domácí výrobě jsou charakteristické dotace za účelem vyrovnávání vyšších nákladů domácích producentů. Kromě dotací zlevňujících spotřebu vody, zmíněných výše, jsou další formou vládní podpory dotace investic do výrobních prostředků, které by se však také měly postupně snižovat. Vláda také asi ze dvou třetin finančně podporuje výzkum a vývoj jako cestu k intenzifikaci a racionalizaci zemědělské produkce.

Dle základního zákona půdu zásadně vlastní izraelský stát a její prodej je možný pouze ve výjimečných případech. V důsledku toho stát vlastní asi 93 % veškeré půdy. Ostatní subjekty si ji musí prostřednictvím státní agentury Israel Land Administration (ILA) pronajímat, a to zpravidla na 49 let.

Internetové odkazy
Ministerstvo zemědělství
Asociace kibuců

Výroba piva a obchod s pivem
Pokud jde o obchod agrárními komoditami, tradičně výrazné pozornosti se z českého pohledu jeví vývoz piva. V obecné rovině lze přitom konstatovat, že exportéři piva stojí před nelehkým úkolem. Trh je poměrně malý, Izrael má 7,5 mil. obyvatel, navíc pití alkoholu pivo z toho nevyjímaje) nemá v Izraeli ani náznakem takovou tradici a rozměry jako v Evropě. To se sice lehce změnilo k lepšímu v souvislosti s přistěhovaleckou vlnou z někdejšího SSSR v posledních 20 letech, stále však platí oblíbené rčení, že "kdo vypije jedno pivo denně, je těžkým pijákem". Odhaduje se, že dnešní kapacita IL pivního trhu je cca 1 mil. hektolitrů ročně, tedy přibližně 13,3 litrů na hlavu (pro srovnání: průměrný Čech vypije ročně cca 160 litrů).

Izraelská pivovarnická scéna je poměrně přehledná, trh s oligopolními prvky ovládají v zásadě dva domácí "hráči": Tempo Beverages a Israel Beer Brewery. Historicky starší Tempo navaří ročně 0,5 mil. hektolitrů piva (oblíbené domácí značky Maccabi a Goldstar), Israel Beer Brewery (zal. teprve v roce 1992 v Aškelonu) se věnuje licenční výrobě značek Carlsberg a Tuborg. Tempo vedle toho dále dováží značky Heineken (holandský pivovar je ostatně menšinovým vlastníkem tempa), Murphys, Paulaner a počínaje podzimem 2011 i český Staropramen.

Výše zmíněné společnosti odhadem drží kolem 85% izraelského pivního trhu, mají silnou pozici ve většině maloobchodních řetězců, dodávají do mnoha restaurací a klubů, mnohdy na bázi exkluzivity. Producenti ostatních značek (ať už domácích nebo do Izraele dovážených) jsou v důsledku vystaveni ohromnému konkurenčnímu tlaku, což nicméně neznamená, že nelze uspět. Na místě jsou však střízlivá očekávání, dva tři dodané kontejnery ročně lze již považovat za solidní úspěch. Positivní zpráva na závěr: podíl dovážených piv na celkové spotřebě piva v Izraeli rok od roku mírně narůstá a mírně rostě i spotřeba piva jako taková.

Významní IL dovozci piva a příklady značek, jež na místní trh dovážejí:
Norman Premium (Náchodský Primátor, Duvell, Fullers, Eggenberg, St. Bernardus)
Jasmine Spirits (Budvar, Efes)
Sil Rubin Ltd. (Hoegarden, Leffe, Martens Pils)
Protary (L. Huyghe, Krušovice, Budvar, Starobrno, Posolsky Dvor, Zipfer)
Y&D (Pilsner Urquell, Kozel, Estrella)
Radex Import and Marketing Ltd. (Edelweiss, Starobrno, Zipfer, Schlossgold, Kaiser)
Tempo Beverages (Staropramen, Paulaner, Murphys, Heineken)

I v Izraeli se v posledních letech rozmohla móda mikropivoarů, v současnosti jich existuje kolem patnácti. Malé podniky kombinované občas s restauračním zařízením nepředstavují pro dva výše zmíněné pivovary žádnou výraznější konkurenci, spíše naopak: fungují ve svého druhu symbióze. Tempo Beverages kupř. patří k partnerům a sponzorům každoročně pořádaného pivního festivalu Bira.

ZDROJ: businessinfo.cz