Obnovitelný zdroj průšvihů

Sousloví zelená energie vyvolává v Česku u většiny lidí alergický záchvat, a má být hůř. Nejenže platíme jeden z nejvyšších příspěvků na obnovitelné zdroje v Evropě, nyní bychom měli dle požadavku Evropské komise přispívat i na dovezenou zelenou energii.

Je pravda, že ve hře je tentokrát "jen" 200 milionů ročně. Je také pravda, že vzhledem k astronomické výši dotací českým solárníkům jim provozovatelé zahraničních obnovitelných zdrojů nemohou konkurovat, což narušuje volnou soutěž. Ale i tak nelze než českému ministerstvu průmyslu důrazně doporučit, aby se pokusilo všemi prostředky realizaci nápadu zabránit.

Už z analýzy provedené za použití selského rozumu vyplývá, že podpora dovozu čisté energie je nebezpečný nesmysl. Nikdy nebude na sto procent jasné, jestli energie, která má "zelený" certifikát, je opravdu zelená. Razítko se dá sehnat na všechno a vůbec není nepředstavitelné, že stát bude nakonec vyplácet stamilionovou podporu na energii, která byla vyrobená v konvenční uhelné elektrárně. Nebylo už nepravostí spojených s obnovitelnými zdroji dost? A proč vlastně otevírat další dveře potenciálním přeshraničním podvodníkům? Nestačí nám podvody s DPH a spotřební daní při karuselových obchodech?

Ale i kdyby bylo všechno papírově v pořádku a všichni dovozci zelené elektřiny poctivci, stejně neexistuje racionální (a zřejmě ani právní) důvod, proč jejich byznys dotovat. Podpora zelené energie zatěžuje průmysl, domácnosti i státní rozpočet, a proto má smysl jen do úrovně, ke které jsme se zavázali Evropské unii. Už nyní přitom máme podporu nastavenou tak, že závazkům bohatě dostojíme, a každá koruna navíc by byla prohřeškem proti ekonomickým zájmům země. Při odmítnutí podpory dovozu se navíc můžeme opřít o rozsudek Soudního dvora Evropské unie, který logicky uznal, že způsob, jak splnit ekologické závazky, je věcí každého státu. Žádná země nemá povinnost dorovnávat dovozcům podporu na úroveň, kterou dostávají domácí výrobci.

V evropské energetické politice je zabudován paradox. Na jednu stranu unie požaduje splnění ekologických závazků, což není možné zajistit jinak než dotacemi na národní úrovni. Na druhou stranu Brusel chce, aby fungoval volný trh s energiemi, což ale v podmínkách různě koncipované veřejné podpory v různých zemích není možné. Je asi těžké si to připustit, ale buď můžete mít dotace, nebo fungující volný trh. Obojí najednou mít nelze.

Ministerstvo průmyslu by proto udělalo nejlépe, kdyby využilo verdiktu Soudního dvora EU, přestalo pomáhat Evropské komisi neřešitelný problém na úkor českého rozpočtu řešit a soustředilo se na skutečně podstatnou záležitost, která je se zelenou energií a volným trhem spojena. České průmyslové podniky stále platí vyšší poplatky na obnovitelné zdroje než jejich německá či rakouská konkurence, a jsou tak v nevýhodě. Ministerstvo proto musí urychleně najít způsob, jak jim pomoci.

Důrazněji řečeno: Průšvih s obnovitelnými zdroji je nutné řešit. Ne prohlubovat.

AUTOR: Petr Honzejk
AUTOR-WEB: www.ihned.cz