Zachránci světa vs. tvůrčí optimisté

Svět prý čekají epidemie a pandemie, hladomory, stoupající kriminalita, války o vodu i potraviny, ničíme pralesy i biotop, otrávíme se genetickými potravinami, vyčerpáme suroviny i energie a brzy se horkem uškvaříme. Hřímají jako dávní proroci: Odvraťte se od bezuzdného konzumu, zastavme nadprodkuci kapitalismu, jinak zahyneme! A za výzvou ke kolektivní střídmosti ukrývají snahu o autoritativní režim na záchranu světa.

V duši apokalyptiků dřímá nevíra v udržitelnost svobody a marnotratného lidstva. Jejich hrůzné scénáře se však dlouho nepotvrzují. Spotřeba energie na výrobní jednotku vyspělých zemí sedm let klesá. Zemědělská revoluce zachránila dvě miliardy lidí, úroveň chudých zemí prudce stoupla, průměrný věk roste, porodnost klesá a globální oteplování zřejmě opadá. Svět se nachází v bezprecedentním míru a lidé v relativním bezpečí jako nikdy dříve. Statistika obětí násilných trestných činů už půl století prudce klesá, a ačkoli to ve světle aktuálních konfliktů tak nevypadá, i počet válečných obětí je ve srovnání s první polovinou 20. století sotva čtvrtinový a většina obyvatel planety může klidně spát.

Jistě se lze ptát, zda víra optimistů, reagující takto na hysterii pesimistů, není povrchní a příliš blahovolná. Jenže ten optimismus má na rozdíl od nedůvěry v udržitelný svobodný svět racionální základ.

Omezené zdroje růstu, zní název "slavné" knihy z roku 1972, jejíž vznik inicioval Římský klub, sdružení významných politiků, vědců a akademiků, a která předpovídala, že trvalý růst spotřeby a lidstva musí jednou vyčerpat suroviny i energie. Jenže místo těchto prognóz nové technologie mezitím umožnily mnohem efektivnější využívání surovin a produkci energií.

Statisticky, kvantitativně, měli "odborníci" Římského klubu pravdu, že z konečného objemu surovin nelze donekonečna produkovat stejné, nebo dokonce ještě větší užitné množství. Ale podcenili sílu vědy, vymýšlející nové postupy a technologie, a také to, že trh rozhoduje o distribuci omezených zdrojů. Růst HDP je ukryt v produktivitě, je kvalitativní, jako rozdíl mezi dopisem a e-mailem. Až 80 % růstu svobodné ekonomiky 20. století způsobily inovace a jenom 20 % větší spotřeba surovin. V direktivním hospodářství komunismu to bylo naopak. A proto jsou zachránci světa nebezpeční. Mají už předem řešení, které nikdo nemůže znát. Zatímco tvůrčí optimista přizná, že sice nevíme, zda je ekonomický růst ve světě omezených materiálních zdrojů nekonečný, ale zatím - a to už celá staletí - to tak vypadá.

AUTOR: Alexander Tomský