Španělský červený tuňák lovený sítí je světovou jedničkou

Nad rybáři, kteří se až do této chvíle dorozumívali pokřikem mezi půltuctem červených a modrých loděk, zavládlo ticho. Motory se zastavily a rybáři bedlivě pozorují vodní hladinu. Čtyři potápěči jdou do moře. Lov červeného tuňáka do pevných rybářských sítí v Gibraltarském průlivu je tradice, která má své kořeny u Féničanů. Z tohoto rybolovu dosud žije mnoho rodin.

Červený tuňák totiž přitahuje stále více Španělů, ale i Japonců, kteří našli v této rybě zalíbení. A právě v těchto vodách má červený tuňák výjimečnou kvalitu.

Úkolem potápěčů je upozornit na to, až se červení tuňáci dostanou do sítě rozprostřené asi kilometr podél písčité pláže v Zahara de los Atunes na jižním cípu Španělska. Jedna taková ryba váží asi 400 kilogramů. Malé přímořské letovisko vděčí za svůj název starobylé tradici lovu červených tuňáků, kteří každoročně proplouvají Gibraltarským průlivem, aby se z Atlantského oceánu dostali do teplejších vod Středozemního moře.

Pevná rybářská síť čili almadraba vytváří podmořský systém menších sítí, jejichž očka zachytí pouze největší z těchto migrujících ryb.

Jeden z potápěčů konečně dává znamení. Rybáři rychle zvedají síť, aby ryby zachytili. Za pomoci kladek zvedají metr po metru vrš nataženou ze země. Zjevují se desítky téměř průsvitných ploutví a pak stříbřitá těla obrovských tuňáků, jimiž se vzdouvá hladina moře. Muži naskáčou do sítě a nožem ukončí život ryb. Voda se barví krví.

"Podřezáváme tuňáky, aby se dlouho netrápili a abychom dosáhli nejvyšší kvality, protože když jsou vystrašení, uvolňují látku, která jim poškozuje kůži," řekl agentuře AFP Rafael Márquez.

Pohled na tato jatka šokuje a vyvolává hodně kritiky. Jak ale namítají činitelé organizace producentů a rybářů, jejich tradice, silně závislá na větru a na přílivu, je šetrná k životnímu prostředí. "Ostatně jsme to byli my, kdo upozornil počátkem tisíciletí ekology, když výrazně klesly zásoby ryb kvůli průmyslovému rybářství," říká Marta Crespová z této organizace. Podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) bylo v 90. letech v oblasti severního Atlantiku a Středozemního moře odchytáváno asi 50.000 tun tuňáka ročně.

Metoda lovu tuňáků pomocí pevných rybářských sítí, která pochází od Féničanů, je příkladem "rybolovu šetrného k životnímu prostředí", potvrzují činitelé španělského sdružení biologů Hombre y Territorio. Féničané kolonizovali Středomoří od 12. století před Kristem.

Pokud jde o plán na záchranu červeného tuňáka zahájený v roce 2006 na mezinárodní úrovni, funguje tak, že země, jejichž rybáři tuto rybu loví, mohly poprvé od roku 2007 zvýšit každoroční kvóty rybolovu.

Volně žijící červený tuňák lovený ve španělských sítích je světovou jedničkou pokud jde o kvalitu, zdůrazňuje generální ředitel japonské společnosti Sirius Ocean Hori Jusuke. A jak dodává, po pobytu v chladných vodách Atlantiku je kůže ryby ideálně mastná.

Tuňáci, kteří jsou vyloveni pevnými španělskými sítěmi se prodávají za velkoobchodní cenu 12 až 14 eur (300 až 360 Kč) za kilogram, ale zákazník zaplatí za nejoblíbenější břišní část 45 eur (skoro 1200 Kč) a za sušeného červeného tuňáka více než 100 eur (2550 Kč).

Lov tuňáků také dává lidem práci v provincii Cádiz, kterou nezaměstnanost postihuje nejvíce. Přitahuje ale i turisty, jen v letovisku Zahara de los Atunes se během týdne prodá téměř 100.000 tapas s tuňákem.

Zaměstnanec jedné z firem zpracovávajících tuňáka Jesús Cota toho po celodenní práci zdaleka nemá dost. Se svým silným cádizským přízvukem si pak objednává syrového tuňáka podle japonské módy. "To je červené zlato!" říká.