zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Ochočené lišky na Sibiři pokoušejí vědu

08.11.2020
Příroda
Ochočené lišky na Sibiři pokoušejí vědu

Plombir je sice na vodítku, přesto ale spěchá za slepicemi, které jsou ovšem ve své kleci v bezpečí. Malý černobílý lišák je výsledkem dlouhého vědeckého experimentu ochočování lišek na Sibiři, neztratil ale všechny své instinkty, píše agentura AFP.

"Ale ano, už se pokusil sežrat i naše kuřata a utéct," říká 32letý Sergej Abramov, šťastný majitel Plombira. S manželkou Taťjanou a dvěma dětmi žije na předměstí Novosibirsku, třetího největšího města v Rusku.

Je to už rok a půl, co jejich rodina přijala lišáka, pocházejícího ze stanice, kde se už po 61 let odehrává výjimečný experiment s cílem lépe porozumět domestikaci zvířat.

Bioložka Taťjana Abramovová říká, že vždy snila o životě s liškou. Plombir (pojmenovaný po ruské smetanové zmrzlině - pozn. ČTK) se nechá pohladit, podá tlapku a rád si hraje. Je prý "přátelský" a "taškář". Ale neposlouchá. "Skáče na stůl, dokáže si otevřít ledničku a vlézt dovnitř. Krade věci a schovává si je všude," vypráví Abramov.

Takové zvíře nelze chovat doma. Plombir proto žije v prostorném výběhu v zahradě.

Přesto vůbec není obyčejnou liškou. Lišák a jeho předkové byli vybráni a vychováni kvůli družné povaze.

Abychom vše pochopili, musíme se vrátit do roku 1959, kdy s experimentem oficiálně začali genetici Dmitrij Beljajev a Ljudmila Trutová na farmě v sibiřském vědeckém středisku Akademgorodok. Jejich hlavním cílem bylo domestikovat lišky ve snaze pochopit, jak se z vlčího předka vyvinul věrný a milující pes. A také popsat, co tato domestikace vypovídá o genetické evoluci druhů.

Po 61 generací si vědci každý rok vybírají nejpřátelštější lišky a nechávají je navzájem se rozmnožit. Ostatní jsou utraceny, anebo prodány jako domácí mazlíčci.

Umělá selekce přitom "mění v jejich organismu vše", míní Jurij Gerbek z týmu patnácti vědců pracujících na chovné stanici, která nyní obhospodařuje skoro tisícovku lišek. "Snažíme se pochopit, které geny se mění a jak se mění," vysvětluje.

Experiment, výjimečný svou délkou, má důsledky na fyzické vlastnosti lišek: mění se jejich pigmentace, zkracují se jim čenichy.

Vedle krotkých zvířat chovají vědci "pro srovnání" také smečku agresivních a divokých lišek, vysvětluje Jurij Gerbek.

Jak to ale v Rusku často bývá, stanici chybějí peníze na údržbu: klece jsou zrezivělé a celá infrastruktura zchátralá.

Po Beljajevově úmrtí v roce 1985 experiment skoro zanikl kvůli nedostatku financí při rozpadu Sovětského svazu a v hospodářské krizi 90. let. Středisko ale přežilo a dokonce získalo na důležitosti, protože nové technologie, zejména techniky takzvaného sekvenování DNA (zjišťování pořadí nukleových bází v sekvencích DNA - pozn. ČTK), umožnily nové studie na místních liškách.

"Zájem mezinárodní vědecké komunisty o tento experiment zůstává velmi silný," potvrdil americký genetik Adam Wilkins. Je tomu tak zejména proto, že ruský tým studuje změny, které domestikace způsobuje v mozcích lišek, ale také souvislost mezi těmito změnami a úrovní oxytocinu, kterému se přezdívá hormon lásky. Podle několika studií podporuje ochranitelské chování, empatii a náklonnost. Jeho vylučování tak mohlo hrát klíčovou roli při domestikaci lišky.

Ochočené lišky by také mohly umožnit lepší pochopení lidské evoluce, podle teorie, že se lidé sami "domestikovali", aby přežili a omezili násilí v rámci druhu.

Takové srovnání "je relevantní, protože mnoho změn, které zažívají domestikované lišky, se podobá určitým změnám v lidské evoluci", říká Adam Wilkins, kterého těší, že "tolik věcí je ještě třeba objevit".

Zdroj: ČTK

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí