Ochočené lišky na Sibiři pokoušejí vědu

Plombir je sice na vodítku, přesto ale spěchá za slepicemi, které jsou ovšem ve své kleci v bezpečí. Malý černobílý lišák je výsledkem dlouhého vědeckého experimentu ochočování lišek na Sibiři, neztratil ale všechny své instinkty, píše agentura AFP.

"Ale ano, už se pokusil sežrat i naše kuřata a utéct," říká 32letý Sergej Abramov, šťastný majitel Plombira. S manželkou Taťjanou a dvěma dětmi žije na předměstí Novosibirsku, třetího největšího města v Rusku.

Je to už rok a půl, co jejich rodina přijala lišáka, pocházejícího ze stanice, kde se už po 61 let odehrává výjimečný experiment s cílem lépe porozumět domestikaci zvířat.

Bioložka Taťjana Abramovová říká, že vždy snila o životě s liškou. Plombir (pojmenovaný po ruské smetanové zmrzlině - pozn. ČTK) se nechá pohladit, podá tlapku a rád si hraje. Je prý "přátelský" a "taškář". Ale neposlouchá. "Skáče na stůl, dokáže si otevřít ledničku a vlézt dovnitř. Krade věci a schovává si je všude," vypráví Abramov.

Takové zvíře nelze chovat doma. Plombir proto žije v prostorném výběhu v zahradě.

Přesto vůbec není obyčejnou liškou. Lišák a jeho předkové byli vybráni a vychováni kvůli družné povaze.

Abychom vše pochopili, musíme se vrátit do roku 1959, kdy s experimentem oficiálně začali genetici Dmitrij Beljajev a Ljudmila Trutová na farmě v sibiřském vědeckém středisku Akademgorodok. Jejich hlavním cílem bylo domestikovat lišky ve snaze pochopit, jak se z vlčího předka vyvinul věrný a milující pes. A také popsat, co tato domestikace vypovídá o genetické evoluci druhů.

Po 61 generací si vědci každý rok vybírají nejpřátelštější lišky a nechávají je navzájem se rozmnožit. Ostatní jsou utraceny, anebo prodány jako domácí mazlíčci.

Umělá selekce přitom "mění v jejich organismu vše", míní Jurij Gerbek z týmu patnácti vědců pracujících na chovné stanici, která nyní obhospodařuje skoro tisícovku lišek. "Snažíme se pochopit, které geny se mění a jak se mění," vysvětluje.

Experiment, výjimečný svou délkou, má důsledky na fyzické vlastnosti lišek: mění se jejich pigmentace, zkracují se jim čenichy.

Vedle krotkých zvířat chovají vědci "pro srovnání" také smečku agresivních a divokých lišek, vysvětluje Jurij Gerbek.

Jak to ale v Rusku často bývá, stanici chybějí peníze na údržbu: klece jsou zrezivělé a celá infrastruktura zchátralá.

Po Beljajevově úmrtí v roce 1985 experiment skoro zanikl kvůli nedostatku financí při rozpadu Sovětského svazu a v hospodářské krizi 90. let. Středisko ale přežilo a dokonce získalo na důležitosti, protože nové technologie, zejména techniky takzvaného sekvenování DNA (zjišťování pořadí nukleových bází v sekvencích DNA - pozn. ČTK), umožnily nové studie na místních liškách.

"Zájem mezinárodní vědecké komunisty o tento experiment zůstává velmi silný," potvrdil americký genetik Adam Wilkins. Je tomu tak zejména proto, že ruský tým studuje změny, které domestikace způsobuje v mozcích lišek, ale také souvislost mezi těmito změnami a úrovní oxytocinu, kterému se přezdívá hormon lásky. Podle několika studií podporuje ochranitelské chování, empatii a náklonnost. Jeho vylučování tak mohlo hrát klíčovou roli při domestikaci lišky.

Ochočené lišky by také mohly umožnit lepší pochopení lidské evoluce, podle teorie, že se lidé sami "domestikovali", aby přežili a omezili násilí v rámci druhu.

Takové srovnání "je relevantní, protože mnoho změn, které zažívají domestikované lišky, se podobá určitým změnám v lidské evoluci", říká Adam Wilkins, kterého těší, že "tolik věcí je ještě třeba objevit".