zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

České perlorodky jsou ohroženým druhem

16.08.2002
Příroda
České perlorodky jsou ohroženým druhem
Před několika staletími byly české perly světoznámé a představovaly významný zdroj příjmů země. Dnes je perlorodka říční na pokraji vyhubení. Věhlas českých perel býval takový, že o nich s uznáním mluví i kapitán Nemo ve Vernově slavném románu 20 000 mil pod mořem. Už tehdy sice měly vrchol slávy za sebou díky neuváženému vykořisťování nalezišť nejen pytláky, ale i jejich právoplatnými majiteli a hospodáři. Teprve 20. století však znamenalo skutečnou pohromu - a zatím nic nenasvědčuje, že by se blížil obrat k lepšímu. Stoletý mlž není výjimkou Perlorodka říční se na první pohled podobá dalším velkým sladkovodním mlžům, například škebli rybniční, její lastury ledvinovitého tvaru jsou však poněkud zploštělejší. Dorůstá velikosti až 13 centimetrů a vyznačuje se temným zbarvením. Žije v horských a podhorských tocích s nízkým obsahem vápníku ve vodě - u nás především na Otavě a na horním toku Vltavy. Dožívá se úctyhodného stáří 60 až 100 let. Stejně jako u mořských druhů nejsou perly v každém jedinci, ale naopak představují spíše výjimku. Podle výzkumů českého hydrobiologa Václava Dyka připadá jedna dobře vyvinutá perla na 1000 až 2000 jedinců. Zachoval se údaj, podle kterého v 18. století na panství Kinských vedlo nahlédnutí do 60 000 mlžů k získání 80 kvalitních a většího množství podřadných perel. Dříve se soudilo, že vznik perly je reakcí organismu na vniknutí jakéhokoliv cizího tělíska mezi lastury. Poslední výzkumy naznačují, že vrstvy perleťoviny obalují pouze některé cizorodé látky biologického původu. Není vyloučeno, že jde o jakýsi druh onemocnění. Stejně jako ostatní naši mlži se iperlorodky rozmnožují s přispěním ryb. Jejich larvální stadia zvaná glochidie se živí jako cizopasníci na rybích žábrách. Na rozdíl od ostatních mlžů je však perlorodka podstatně vybíravější - za správného hostitele považuje pouze pstruhy. I to přispívá k jejímu vymírání. Další přirozenou hrozbu představují přívalové deště, které vyplavují sediment z rašelinišť a bahnitých břehů. Pytláci končili u kata Už před třemi staletími varoval Bohuslav Balbín, že drancování českých nalezišť perlorodek je neúnosné a povede ke zkáze chovu. Tou dobou kromě pytláků představovaly pro mlže nebezpečí jen vydry a ondatry. Proti pytláctví nepomáhaly ani tvrdé tresty -- od pokut se přešlo k utínání rukou a v některých případech i hlav. Osvícenější majitelé a správci panství se už od 17. století snažili o zavádění takových metod chovu, které nevedly k drancování. Rožmberský ředitel Oppolzer vyzkoušel šetrné prohlížení lastur tupým nožem, při němž mlž nebyl usmrcen. Později byl vynalezen speciální nástroj, který se používá dodnes. Koncem 19. století a zejména ve 20. století se k negativním faktorům přidala také industrializace, turistický ruch a chemizace zemědělství a meliorace, které se nevyhnuly ani horským a podhorským oblastem. Ukázalo se, že perlorodka je jedním z nejcitlivějších indikátorů znečištění. Dnes je známo jen málo míst, kde se perlorodka vyskytuje. Ani přes utajení zde není v bezpečí. Alarmující je především zjištění, že starší jedinci se na zhoršující podmínky sice adaptují, mladých perlorodek však nepřibývá. Ochranáři se proto snaží mlže přenést výše proti proudu, kde je prostředí příznivější, odehrály se i pokusy s vysazováním pstruhů \"infikovaných\" glochidiemi. Mnohé však nasvědčuje tomu, že skutečný obrat by mohlo přinést jen navrácení Šumavy do předindustriálního stavu. Českou perlorodku tedy nejspíš čeká pomalé vyhubení. Zdroj: Právo
Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
ABF
8
2. 2018
8-10.2.2018 - Veletrh, výstava
Praha
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí