V roce 2050 už žádná příroda existovat nemusí

Jedním z viníků neutěšeného stavu je globalizace, říká ředitel Českého ekologického ústavu Josef Seják Z jakých teorií vychází Světová obchodní organizace? Změní se něco po summitu v Johannesburgu? Nejen o těchto tématech s LN hovořil Ing. Josef Seják, CSc., ředitel Českého ekologického ústavu. LN: Optimismus, který zavládl před deseti lety po světovém summitu v Riu, se nepodařilo naplnit. Neklesá například počet lidí, kteří žijí v extrémní chudobě. Proč? Jedním z viníků je globalizace, zaštiťující se takzvanou teorií komparativních výhod. Víme, že zboží se levně vyrábí v rozvojových zemích a hotové výrobky pak směřují do bohatých států. Teorie komparativních výhod, ze které vychází například Světová obchodní organizace, říká, že z takového obchodu profitují obě strany, tedy nejen státy rozvinuté, ale i chudí partneři. Praxe ale ukazuje něco jiného. Ve skutečnosti se propast mezi chudými a bohatými zeměmi prohlubuje. LN: Proč k tomu dochází? Teorie komparativních výhod je postavena na nereálných předpokladech. Hovoří o tom například americký profesor českého původu Jaroslav Vaněk z Cornellovy univerzity. Tato teorie vychází například z toho, že kapitál nepřekračuje národní hranice, což samozřejmě v dnešním světě absolutně neplatí. Stiskem jediné klávesy dnes kapitál bez problémů migruje z jednoho konce světa na druhý. Směřuje do míst, kde lze očekávat největší zisk. Tedy do rozvojových zemí s levnou pracovní silou. Často se tam přesouvá spolu s vysloužilými technologiemi. Výrobky pak míří zpět do bohatých států. Měna chudých zemí slábne, kupní síla jejich obyvatelstva také. Profesor Vaněk zavádí novou teorii a staví ji do protikladu k té, o níž je řeč. Pojmenoval ji teorie destruktivního obchodu. Tok kapitálu a technologií do rozvojových zemí a zpětný tok levně vyrobeného zboží vytvářejí zisk, který plyne především nadnárodním společnostem. Ztrácejí přitom nejen chudé země, ale i státy bohaté. V těch totiž mizí tradiční výroby, lidé přicházejí o zaměstnání, která měli především ve zpracovatelském sektoru, a přesunují se do sféry služeb. LN: Jak může Světová obchodní organizace vycházet z teorie založené na tak očividně chybném předpokladu? Je to skrytý předpoklad. Práce, na kterých je teorie založena, vznikaly před dvěma stoletími. Někteří současní ekonomové nelitovali námahy a tento skrytý předpoklad odhalili. LN: Ve Světové obchodní organizaci (WTO) vidí mnozí aktivisté úhlavního nepřítele. Mají pravdu? Problém má minimálně dvě strany, role WTO není jednoznačná. Volný obchod, volný pohyb zboží by skutečně mohl zlepšovat situaci i v rozvojových zemích. Ekonomická síla bohatých států ale vede k tomu, že si vynucují vstup na méně rozvinuté trhy, ale opačnému pohybu zboží brání tím, že vlastní trh chrání pomocí různých bariér, kvót a podobně. To je v Johannesburgu předmětem velké kritiky. WTO tomuto nepříznivému stavu nebrání. Zastánci trvale udržitelného rozvoje se shodují v tom, že rozvinutý svět musí udělat ústupky, poskytnout chudým zemím větší podporu. Na oplátku by měl očekávat, že se v těchto státech sníží porodnost, protože Země může být v budoucnu velmi přelidněná. Tlak na ekosystémy by pak byl ještě mnohem větší než nyní. Někteří odborníci se obávají, že pokud lidstvo bude nadále zacházet s přírodou tak jako dnes, v roce 2050 už žádná příroda existovat nebude. Negativní roli sehrávají také dluhy, které mají chudé státy vůči zemím bohatým. Například Brazílie tvrdí, že musí pokračovat v kácení tropických pralesů, aby své dluhy mohla splácet. LN: Příroda nám zdarma poskytuje určité služby. Lze jejich hodnotu vyčíslit? Ano. My jsme hodnotu přírody v České republice vyčíslili. Vychází nám, že například ekologická hodnota jednoho hektaru lesa je až deset i více milionů korun. Výzkumné ocenění je ale jedna věc, ochota vlády učinit je součástí ekonomiky věc druhá. V Hesensku to do jisté míry dokázali. Když si tam chcete postavit třeba rodinný domek, musíte zaplatit za ekologickou hodnotu louky, kterou zaberete. Příslušný úřad pak musí tyto prostředky vynaložit na zlepšení ekologických funkcí území vdané oblasti. Oceníme-li takto přírodu, můžeme poznat, jestli je určitý zásah do krajiny efektivní. Kdybychom tuto metodu aplikovali na meliorace, které se prováděly za minulého režimu, dospěli bychom k tomu, že vynaložené peníze byly často promrhané. LN: Objevují se návrhy uvalit ekologickou daň například na ropu, promítnout do její ceny hodnotu přírody poškozené těžbou a užíváním tohoto fosilního paliva. Musela by být daň zavedena globálně, nebo se pro ni může rozhodnout jen jedna země? Ekologická daňová reforma zatím vždy ztroskotávala na tvrzení: my jsme pro, pokud to zavedou ostatní. V Německu ale byli už velice blízko důležitému rozhodnutí, chtěli takovou reformu zavést bez ohledu na jiné státy. Plánovali více zdanit čerpání přírodních zdrojů, a naopak menší daní zatížit využívání pracovní síly. Poškozování přírody by tedy bylo dražší, lidská práce levnější. LN: Na čem to ztroskotalo? Daňová reforma se v Německu neustále odsouvá, naposled kvůli povodním. Obecně ztroskotává na rozdílnosti zájmů. Hospodářské resorty proti reformě účinně lobbují. Daňová reforma by přitom mohla přinést státu, který se pro ni rozhodne, určité výhody. Situace by se podobala ropnému šoku, kdy se zvýší ceny ropy a začne se hledat náhradní řešení. Ekonomiku to může podle některých studií povzbudit. Existují ale také jiné studie, které ukazují, že by to naopak vedlo k určité recesi. Není však pochyb o tom, že by taková země získala jistý náskok, protože budoucnost určitě patří technologiím, které jsou k životnímu prostředí šetrnější než ty současné. LN: Změní se něco po konferenci o trvale udržitelném rozvoji, která právě probíhá v Johannesburgu? Během přípravy summitu se ukázalo, že nemůžeme očekávat mnoho. Určitým signálem je i to, že v uplynulých deseti letech se nepodařilo naplnit většinu předsevzetí z Ria. Podstatnou roli přitom sehrál postoj americké administrativy, která odstoupila od původních slibů, od kjótského protokolu i dalších mezinárodních závazků. V oblasti emisí skleníkových plynů přitom USA v posledních zhruba 200 letech odpovídají asi za 40 procent problému. Dramatické změny nelze očekávat také proto, že summit je poněkud megalomanskou akcí, účastní se ho příliš mnoho lidí. Na těchto obřích konferencích se velice obtížně něco prosazuje. Ukazuje se, že vůdčí úlohu by měla převzít Evropská unie, která přistupuje k ekologizaci, k prosazování trvale udržitelných postupů nejodpovědněji. Zdroj: Lidové noviny