Labský důl

Nejlepší české ledové lezení Labský důl, jedno z nejdivočejších zákoutí Krkonoš, se s prvními mrazy stává eldorádem horolezců. Z kolmých skalních stěn stékají místo potoků ledopády a vytvářejí sloupy vysoké až padesát metrů, křehké záclony i jemné průhledné glazury. Za pěkných víkendů po nich s pomocí lan, cepínů a maček stoupají desítky mužů i žen. Je to jednoznačně nejpopulárnější a nejlepší oblast pro ledové lezení v České republice. První výstupy tu vykonali turisté před první světovou válkou, za první republiky tady zkoušeli své umění sudetští Němci před zájezdy do Alp, po druhé světové válce přišli Češi trénující na výstupy ve Vysokých Tatrách a v průběhu osmdesátých let minulého století byly díky nové technice zdolány i nejobtížnější ledové trasy. \"Budoucnost prvovýstupů v Labském dole je stejná jako kdekoliv na světě, budou se kombinovat nejobtížnější skalní a zaledněné úseky,\" je přesvědčený místní znalec Miroslav Broukal. \"To vše s mačkami na nohou a cepíny v rukou.\" Zatím ovšem naprostá většina horolezců využívá v Krkonoších jen led. Ochranáři lezení zakazují Ochranáři z Krkonošského národního parku ovšem s tradičním lezením nesouhlasí a prohlašují ho za nezákonné. \"Podle zákona o ochraně přírody a krajiny je na celém území národního parku provozování horolezectví zakázáno mimo místa vyhrazená orgánem ochrany přírody. Oblast Labského dolu není pro výše uvedenou aktivitu vyhrazena,\" zamítl letos na jaře žádost Českého horolezeckého stavu o legalizaci současného stavu vedoucí odboru státní správy Krkonošského národního parku Jindřich Sýkora. Zároveň nepřímo přiznává, že škody, které horolezci údajně natropí, jsou hypotetické: \"Bude zahájeno sledování klimatických poměrů a provedení podrobného bryologického průzkumu (zaměřeného na mechorosty - pozn. red.) na stěnách ve vstupních partiích Labského dolu.\" Každý horolezec, který míří do Labského dolu, tedy řeší dilema, zda překročí ochranářské nařízení. Pokud ano, měl by aspoň dodržovat základní příkazy, které v této oblasti platily za komunistické vlády. Do oblasti mohli vstupovat jen horolezci registrovaní ve sportovním oddíle, nejméně ve třech a sněhu či ledu muselo být tolik, aby zakryly veškerou vegetaci a nedošlo k jejímu poškození. Samozřejmostí je, že všechny odpadky si každý odnese v batohu zpět do civilizace. Královnou je Labská jáma V Labském dole se leze ve třech místech, která jsou zcela odlišná. Královnou oblasti je Labská jáma, kterou Labský důl nahoře začíná. Labe sem od svého pramene stačilo odtéci jen pár stovek metrů, minulo Labskou boudu a padá do skalnatého údolí. Jeho kolmé srázy jsou potažené kompaktním ledovým povlakem, po kterém vede několik lezeckých směrů. Lze si vybrat mezi šedesátistupňovým svahem (to je jako hodně prudká střecha), kolmou hranou (jako byste lezli po rohovém paneláku) nebo ledovými záclonami nateklými do volného prostoru (pro nebezpečí ulomení to připomíná tanec mezi vejci). Nejznámější je samotný Labský ledopád, který spadá na dno údolí v podobě obřích boulí. Velmi často ovšem bývá zamrzlý jen na povrchu, a tak se již nejeden sportovec probořil do vody tekoucí pod ledem. K Labské boudě se dostaneme na běžkách od Míseček přes Zlaté návrší anebo od Špindlerovky po hřebenech. Obě trasy jsou dobře vyznačeny tyčemi a je nutné na ně počítat se dvěma hodinami jízdy. Od boudy stačí sjet sto metrů k betonové vyhlídce se zábradlím a máte ledy jako na dlani. Dolů se obvykle slaňuje právě od zábradlí. K jaru pozor na laviny, protože okolní svahy jsou podmáčené a sněhová vrstva po nich lehce sjíždí jako po másle. Pokud sejdeme pěšky nebo sjedeme na lyžích skrz skalní hrdlo pod Labskou jámou, ocitneme se v širokém plochém bezlesém údolí. Vysoko nad námi se tyčí skalnato-travnato-sněhovo-ledové stěny. Nejznámější jsou v Pančavské jámě, kudy spadá stejnojmenný potok. Trasy jsou tady opravdu hodnotné a jejich překonání může trvat celý den. Převýšení je dvě stě padesát metrů, kličkuje se v nepřehledném terénu, pevný led může vystřídat sypký sníh nebo skála s jinovatkou a ještě k tomu svahy často zametají laviny, které berou do údolí, co se jim postaví do cesty včetně lidí. Na závěr většiny cest je potřeba prokopat tunel skrze mohutnou převěj. Ani poté však není vyhráno. Za špatného počasí se na planině špatně hledá směr, a je proto nutno pěšky pokračovat stále rovně, až narazíte na tyčové turistické značení. Pokud to neuděláte, můžete se zřítit právě s utrženou převějí nazpátek do údolí. Tady někde se udála první krkonošská horolezecká tragédie po mnoha letech. V roce 1998 se dva pardubičtí horolezci zřítili se sněhovým převisem dvě stě metrů do Astmanova žlabu. Jeden byl mrtvý již při dopadu a druhý se zraněný doplazil čtyři sta metrů k otočce běžkařské trati Buď fit. Nedaleko záchrany se však propadl do Labe a již neměl síly se z něho dostat. V blízkém okolí otočky jsou v lese kratší čistě ledové výstupy. Nejvíce se leze ve skalnatém úbočí po pravé straně Labe. Z něho stéká kompaktní ledová stěna vysoká dvacet metrů. Tady cvičí i začátečníci, protože ledy lze obejít lesem a nahoře upevnit bezpečnostní lano. Budete-li mít trochu času navíc, doporučujeme vyzkoušet anebo aspoň obdivovat nejkrásnější led této oblasti. Stéká jako nit úzkým, deset metrů vysokým pramenem po absolutně hladké skále. Dostaneme se k němu po modré turistické stezce. Opustíme trasu Buď fit, přejdeme lávku, projdeme mlázím a jsme v levotočivé zatáčce, kde začíná svah prudce stoupat. Led stéká ze skály přímo nad námi. Pár menších rampouchů se podle vývoje počasí objevuje i mezi jednotlivými skalkami na levém břehu Labe. Do spodní části Labského dolu se dostaneme na běžkách od dolní stanice lanovky na Medvědín po trase Buď fit. Je nutno počítat s tím, že je upravovaná pouze pro klasický běh a ne pro bruslení. Zdroj: Hospodářské noviny Autor: Jakub Turek jakubturek@seznam.cz