zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Ochrana ovzduší s otazníky 6 - NOVÁ KOMPETENCE

14.03.2003
Ovzduší
Ochrana ovzduší s otazníky 6 - NOVÁ KOMPETENCE


Zcela novou kompetencí obce je provádění kontroly přípustné míry obtěžování zápachem, kterou mají orgány obcí provádět u provozovatelů malých stacionárních zdrojů znečištění. Podle § 10 odst. 1 je zakázáno vnášení pachových látek ze stacionárních zdrojů do ovzduší nad míru způsobující obtěžování obyvatelstva. Pachovými látkami jsou podle § 2 odst. 1 písm. l) látky nebo jejich směsi, které způsobují obtěžující pachový vjem a jsou charakterizovány pachovým číslem, pachovou jednotkou nebo čichovým prahem. Co je míra způsobující obtěžování obyvatelstva a jak se zjišťuje, stanoví vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 356/2002 Sb. Jak budou malé obce výkon této kompetence na základě této vyhlášky zajišťovat si lze skutečně představit jen velmi těžce. Otazníky se vznášejí nejen nad vlastním prováděním této kontroly (v konkrétním případě bude obecní úřad jen velmi těžko dokazovat překročení míry způsobující obtěžování obyvatelstva podle vyhlášky č. 356/2002 Sb.), ale i nad ukládáním případných sankcí za zjištěné překročení \"přípustné míry obtěžování zápachem\". Podle § 50 odst. 2 písm. b) mají obce pravomoc u provozovatelů malých stacionárních zdrojů jednak kontrolovat přípustnou míru obtěžování zápachem, jednak ukládat jim za porušení této povinnosti pokuty. Porušení povinnosti podle § 10 odst. 1 zákona ale není v § 40, který obsahuje taxativní výčet sankcí (pokut) podle tohoto zákona, označeno za správní delikt. Správním deliktem, za který může orgán obce uložit pokutu od 1000 do 10 000 Kč, je nesplnění opatření ke zjednání nápravy, které (která) orgán ochrany ovzduší uloží provozovateli malého stacionárního zdroje znečišťování, jenž neplní (jakékoliv) povinnosti stanovené zákonem o ochraně ovzduší nebo dalšími právními předpisy upravujícími povinnosti při ochraně ovzduší § 40 odst. 8 písm. a)/. Takovým deliktem je i nesplnění pravomocného rozhodnutí o omezení nebo zastavení provozu stacionárního zdroje /§ 40 odst. 8 písm. b)/. Nápravná opatření může orgán obce (obecní úřad) ukládat provozovatelům malých stacionárních zdrojů podle § 50 odst. 2 písm. a) pouze za nedodržení povinností podle § 12, nikoliv za nedodržení povinností podle § 10 (v tomto ustanovení uvedená povinnost se vztahuje na všechny stacionární zdroje znečišťování bez rozdílu, tedy i na malé zdroje). Obecná pravomoc ukládat nápravná opatření a rozhodovat o omezení nebo zastavení provozu stacionárního zdroje podle § 38 je v § 46 odst. 1 písm. f) přiznána pouze České inspekci životního prostředí, nikoliv obci. Ne úplně jasným je též vztah § 10 k § 12 odst. 1 písm. e). Podle § 12 odst. 1 písm. e) je povinností provozovatelů malých stacionárních zdrojů znečištění i povinnost neobtěžovat kouřem a zápachem osoby ve svém okolí a obydlené oblasti. Nedodržení této povinnosti je podle § 12 odst. 4 tohoto ustanovení přestupkem postihovaným podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Ustanovení § 12 odst. 1 písm. e) ale neobsahuje (na rozdíl od § 10) žádnou zmínku \"o přípustné míře obtěžování zápachem\" a jejím překročení. V případě přestupku podle § 12 odst. 1 písm. e) bude tedy zřejmě záležet jen na subjektivním zhodnocení konkrétní situace (obtěžování osob v okolí a obydlené oblasti kouřem a zápachem - skutková podstata přestupku bude naplněna jen tehdy, dojde-li k blíže neurčenému \"obtěžování\"), zatímco ke zjišťování porušení povinnosti podle § 10 odst. 1 (které ale zákon vlastně nesankcionuje) se předpokládá exaktní měření podle prováděcí vyhlášky, ovšem zase bez možnosti přihlédnutí k místním podmínkám (rozhodující je jen překročení \"přípustné míry\"). Orgánům veřejné správy (v daném případě orgánům obcí) se dává kompetence, která byla dosud výlučnou doménou soudů v rámci řešení sporů z tzv. sousedských práv (§ 127 občanského zákoníku). Podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv, přičemž mimo jiné zejména nesmí (nad míru přiměřenou poměrům) obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi. Podle občanského zákoníku to byl dosud výlučně vlastník dotčené nemovitosti (tzn. ten, kdo byl podle svého mínění \"nad míru přiměřenou poměrům obtěžován\"), který musel před soudem nést důkazní břemeno a dokazovat, že jeho sousedská práva jsou jednáním jeho souseda porušena. Nový zákon o ovzduší ale toto důkazní břemeno přesouvá na orgány veřejné správy (obecní úřady), jejichž rozhodnutí vydaná ve správním řízení musejí podle § 4 odst. 3 správního řádu vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci (viz též § 46 správního řádu). Nyní tedy bude jakémukoliv nespokojenému sousedovi stačit podat na obecní úřad jen oznámení o podezření ze spáchání přestupku a povinností obecního úřadu (popř. přestupkové komise) bude \"spolehlivě zjistit skutečný stav věci\". Lze se jen domýšlet, jakým způsobem se aplikace tohoto ustanovení zhostí praxe a co to pro obecní úřady může znamenat z hlediska četnosti sousedských sporů. AUTOR: Josef Vedral, právník Kanceláře Svazu měst a obcí ČR Zdroj: Moderní obec
Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí