Využívání obnovitelných zdrojů energie a ekonomická rozvaha

Ve snaze vyhovět různým doporučením Evropské unie, bylo u nás mnohdy v předčasném termínu připraveno několik legislativních předpisů k podpoře většího využívání obnovitelných zdrojů energie. Byl také stanoven povinný výkup elektřiny z těchto zdrojů a pro podnikatele platí velmi výhodné nákupní ceny. Například výkupní cena pro větrnou energii činí tři koruny a pro využívání biomasy, především dřeva, 2,50 Kč za kilowatthodinu. Větší využívání větru i biomasy jako energetického zdroje má své příznivce i odpůrce. Z uvedeného pohledu je proto velmi zajímavé sledovat navržený projekt výstavby dvou stovek větrných turbín v Krušných horách s investicí 12 miliard korun o celkovém výkonu až 300 MW. Není bez zajímavosti, že přepočítáme-li energetický výkon tohoto projektu na výkon Jaderné elektrárny Temelín, pak jsou náklady na výstavbu větrného zdroje, se kterým se nedá s ohledem na rychlost větru celoročně počítat, pouze o málo nižší. K tomu připomínám, že na obdobný projekt větrných elektráren Světová banka po několikaročním jednání odmítla poskytnout finanční příspěvek se zdůvodněním celkové nerentability. Šestiprocentní podíl je ještě přijatelný Snaha zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě energie u nás naráží na několik reálných bariér. Tou nejzákladnější je ekonomická rozvaha, neboť výrobní náklady jsou u obnovitelných zdrojů až trojnásobně vyšší než náklady u klasických zdrojů. Zcela zásadní je proto otázka, kolikaprocentní podíl obnovitelných zdrojů si u nás s ohledem na geografickou polohu můžeme dovolit, aniž by došlo k dalšímu nežádoucímu zatěžování kapes zákazníků při odběrech elektřiny. V současnosti lze na základě výpočtů a prognóz konstatovat, že až šestiprocentní podíl z obnovitelných zdrojů, především biomasy a větru, do roku 2010 může být ekonomicky přijatelný i přes některé výhrady a možné, zatím nedefinované cenové úpravy související s liberalizací trhu. Dalším diskutovatelným energetickým tématem, kde ekologie soupeří s ekonomií, jsou úvahy o mezinárodním obchodu s emisemi skleníkových plynů. Úvahy se vedou nad zatím neratifikovaným Kjótským protokolem. V něm se některé státy zavázaly snížit emise skleníkových plynů proti výchozímu roku 1990, konkrétně Česko o osm procent. Je známé, že naše diplomacie mohla s klidným svědomím slíbit zatím nezávazný krok, neboť již dnes máme asi 25procentní rezervu. Problém je však v tom, že zatím je závazek formulován jako celoplošné snížení emisí skleníkových plynů z příslušného území státu. Pokud dojde k ratifikaci celosvětové úmluvy, budou zřejmě požadavky formulovány jinak. Uvažuje se o zavedení měrných emisí, které budou vztaženy na počet obyvatel v jednotlivých státech. V tomto případě by úvahy o obchodovatelných emisích nabyly zcela jiného charakteru. Česko a mnoho dalších států nebude bez velkých vložených investic do průmyslových a energetických závodů schopno tyto požadavky splnit. Osobně si myslím, že filozofie obchodovatelných emisí je scestná a při vážně myšlené celosvětové ochraně klimatu nemůže uspět. Její princip spočívá v tom, že státy, které nebudou schopny mezinárodní požadavky na snížení emisí skleníkových plynů splnit, si \"koupí\" chybějící množství emisí od států, které z důvodů nízké průmyslové produkce mají bilanční rezervy. V souhrnu by se vlk nažral, koza zůstala celá. Ochrana klimatu Země nad takovým přístupem hořce zapláče. (Autor pracuje na ministerstvu průmyslu a obchodu) Zdroj: Právo