Automobil, nebo šrot?

Stále probíhají debaty o dovozech ojetých automobilů na úrovních od hospody přes sdělovací prostředky až po parlament. Většinou jsou všude přesvědčeni, že znají všechny aspekty problému, že jeho řešení leží před nimi na talíři. Problém je jednoduchý, ale jeho řešení nikoli. Zkusme se dívat očima zainteresovaných stran. Začneme od konce celé řady Đ obyčejného člověka, který prostě jen potřebuje průměrné, funkční auto. Bydlí v průměrném bytě, platí průměrný nájem, bere průměrný plat a na koupi nového průměrného vozu (tedy vozu střední třídy? Đ jak absurdní! Đ ani toho nejmenšího!) není schopen našetřit. Má i jiných starostí dost, a tak má zájem koupit kvalitní ojetý vůz s jistotou o jeho původu třeba prostřednictvím autobazaru nebo inzerce, samozřejmě co nejlevněji. Dovozci ojetin Đ to jsou soukromí podnikatelé, kterým jsou vytýkány a záviděny zisky. Přestože živnostenský list na nákup a prodej zboží není podmíněn žádnou dosaženou odborností, není tento druh podnikání jednoduchý a od nebezpečí, že koupíte špatně, přes nutnou znalost našich zákonů i zákonů v zemi původu vozidla, až po technické zabezpečení celé akce to již mají fungující dovozci zvládnuté. Není proto divu, že se bouří proti zákonům, které by jejich živnost výrazně omezily, nebo dokonce znemožnily. Výrobce automobilů Škoda a všichni jeho subdodavatelé, stejně jako dovozci nových automobilů cizích značek neskrývají svůj logický zájem dovozy ojetin zastavit. Samozřejmě udělají co se dá pro ovlivnění jednak veřejného mínění, jednak legislativců, vytvářejících zákony o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, o odpadech nebo o ochraně životního prostředí. A naši zákonodárci? Ti nemají pozici vůbec lehkou. Jsou na ně ze všech stran vyvíjeny tlaky, které si ale bohužel často navzájem odporují. Dobrý zákon je pak kompromisem, snesitelným pro všechny strany, což je zrovna v tomto případě neřešitelné. Nedávno jsem četl, že dovozci ojetin si blokádou vymohli návrat k historické legislativě, když nyní mohou dovézt a přihlásit až osmiletý automobil, a to je prý v EU nemožné. Nemožné to není, o takové prkotiny se tam dokonce nikdo nestará. EU v rámci volného obchodu sice připouští omezování dovozů vozidel, ale jen nových, v rámci jejich technických parametrů. Proto tam přihlásíte každé ojeté vozidlo, které splní ne dnešní zákonné požadavky, ale dokonce jen předpisy, které byly platné v době jeho výroby! Jak je to možné? Prostě proto, že uvedení takového veterána do stavu, kdy projde náročnou technickou prohlídkou, je tam zcela mimo hranice rentability. U nás je tomu zatím jinak, a tak právě předčasné přijetí tohoto bodu evropské legislativy by znamenalo opravdové zaneřádění našich silnic nově registrovanými starými vozy. Druhým bodem křiklounů, tentokrát ekologických, jsou dovozy starších, nepřihlásitelných vozů \"na náhradní díly\". Funguje to tak, že náhradním dílem je v souladu se zákonem 56/2001 celý dovezený automobil a skutečně na díly je pak rozebrán původní vůz, který v mnohem horším stavu brázdil naše silnice. V evidenci se přepisuje číslo karoserie, na silnici je to kus za kus Đ ale ten již nebezpečný vůz byl opravdu zlikvidován a nepříliš movitá rodina má zase na čas čím jezdit. Nebylo by lepší, kdyby se ekologové starali spíše o způsob, jak se u nás autovraky likvidují, než o to, kolik jich bude zlikvidováno? I tato činnost může a musí být prováděna tak, aby netrpělo životní prostředí. Pak není z ekologického hlediska důležité, zda bylo řádným způsobem zlikvidováno více či méně kusů autovraků. Zdroj: Metro